Pořád se rád učím nové věci

Často se vydáváte na cesty, hlavně na Balkán nebo do Haliče. Je podle vás poznávání jiných kultur pro učitele důležité?
Nejenom pro nás učitele, ale úplně pro každého. I studentům doporučuji, aby cestovali co možná nejvíce, protože je to jedna z největších škol. Tím, že se setkávají s jinými kulturami, zjišťují, že svět může fungovat i podle jiných vzorců než těch, na které jsou zvyklí. Přijde mi, že se díky cestování člověk stává mnohem tolerantnějším.

Učíte mimo jiné základy společenských věd. Propisují se postřehy a zážitky z cest přímo do vašich hodin?
Ano, o zajímavých setkáních, která na cestách zažívám, se studenty rád mluvím. Vyprávím jim, co jsem zažil, co jsem s místními lidmi řešil a jaké to ve mně vyvolává otázky. Zrovna Halič a Balkán jsou ukázkovými příklady regionů, kde se potkávají různé kultury. Proč, když spolu po staletí vycházely, se najednou jedna rozhodne zlikvidovat druhou? To je třeba téma, které se studenty v základech společenských věd probírám. Bavíme se, jak by se kdo zachoval v té či oné situaci. Vyprávím příběhy konkrétních lidí a jim dochází, že to, co se učíme, není žádné teoretické plácání, ale součást reálných lidských životů.

Vypadá takhle nějak vaše typická hodina?
Většinou ano. Víte, já si dlouho myslel, že každá hodina musí být plná aktivit a že učitel musí pořád vymýšlet nové a nové. Dneska už vím, že to není pravda. Nejdůležitější je, abyste se v hodinách snažil mluvit jazykem mladých lidí. Aby vám studenti rozuměli, aby věděli, co po nich chcete. A aby s vámi diskutovali.

Máte nějakou techniku, jak tu diskuzi rozproudit? Některé třídy mohou být otevřené a jiné zataženější.
Žádná zázračná univerzální technika neexistuje, studenti k vám především musí mít důvěru. Jen tak se nebojí mluvit. V každé třídě – a to i v té, jak říkáte, zatažené – máte dva tři lidi, kteří diskutují rádi. A když se s nimi začnete bavit, ostatní se začnou přidávat. Ale fungovat to může jenom tehdy, když studenti budou vědět, že je nezesměšníte, že jste tam pro ně, že se vás mohou ptát v bezpečném prostředí a že se jim spolužáci nevysmějí. Pokud se vám podaří ve třídě vytvořit takové klima, tak pak není potřeba žádná extra technika.

Umí dnešní studující diskutovat? A vyučující?
Všichni se to učíme. Myslím si, že to je jedna z dovedností, na které musíte neustále pracovat. Diskuze má svá pravidla a její důležitou součástí je i naslouchání a práce s tichem. Musíte být schopen naslouchat, abyste mohl posoudit argumenty toho druhého. Pokud jsou dobré, přijmout je, a pokud špatné, snažit se je vyvrátit. Děti, které k nám přicházejí ze základek, většinou diskutovat příliš neumějí. Nebo si pletou diskuzi se soubojem. Kdo vyhraje, kdo koho uargumentuje. O tom to ale vůbec není.

K čemu má tedy směřovat správně vedená diskuze?
Diskuze slouží k hlubšímu porozumění různým pohledům na probíraná témata. Ale klidně i k tomu, že zjistíte, že se spolu nedohodnete. To je také výsledek diskuze a určitá forma poznání.

Komunikační kompetence, do níž spadá i schopnost aktivně naslouchat a diskutovat, je jednou z klíčových kompetencí podle revidovaných rámcových vzdělávacích programů. Jaký je váš pohled na kompetenčně pojatou výuku?
Já jí samozřejmě fandím, ale na druhou stranu kompetence a znalosti nelze stavět proti sobě. Jedno bez druhého nedává smysl. Jedno bez druhého je mrtvé. Abyste mohl dobře dělat praxi, musíte znát i nějakou teorii. A naopak, teorie bez praxe je také k ničemu. Až když obojí začnete propojovat, začnou mladí lidé růst a mají argumenty, proč některé věci dělají.

Na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži už nějakých patnáct let vyučujete také mediální výchovu. Pojmout ji lze různě, jaký přístup jste zvolil vy?
Já se snažím, aby mediální výchova byla co nejkreativnější. Studenti hodně tvoří ve skupinkách – filmují nebo fotografují – a potom se sejdeme a konkrétní výstupy rozebíráme. A to samé platí, když se bavíme o sociálních sítích. Oni si vytvářejí profily a na těch sítích žijí. Svět médií je přece kreativní a já bych chtěl, aby taková byla i mediální výchova. A navíc si myslím, že to může být jeden z předmětů, kde kreativitu můžete u studentů naplno podpořit.

Co fake news a kritické myšlení?
To do mediální výchovy samozřejmě také patří. Kritické myšlení se ale musí rozvíjet ve všech předmětech, a to i z toho důvodu, že mediálku máme jen jako volitelný předmět, kterým si neprojde každý.

Jak vaši práci ovlivnil nástup umělé inteligence?
Já jsem za AI moc rád, myslím si, že to je budoucnost, nebo alespoň jedna z možných budoucností. Je podle mě nesmysl tvrdit, že kvůli umělé inteligenci lidstvo zhloupne. Když chcete například z chatu GPT dostat dobré věci, tak musíte umět správně položit otázku, dobře napsat prompt. A když ho napíšete blbě, tak dostanete blbou odpověď. To je výborné cvičení. AI navíc může studenty i učitele nakopnout, když jim docházejí nápady a nevědí, jak začít. Někdy to tak prostě je, člověk je zahlcený a unavený a nemůže se pohnout z místa. Umělá inteligence ho postrčí a nasměruje. Zrovna teď před vámi byl u mě kolega a povídal mi, jak v chatu propojil RVP s naším ŠVP a ukazoval mi fantastické aktivity do hodin, které mu AI poradila. Zároveň ale musím dodat, že jsem si také vědom nebezpečí, které špatné zvládání technologií může přinášet.

Celkově jste ale spíš techno optimistou. Došel jste k tomu postupně, nebo jste jím byl, co se umělé inteligence týče, od samého začátku?
Já začal umělou inteligenci rychle používat. Nových věcí se člověk často bojí a ten strach, který ho ovládá, mu potom brání racionálně uvažovat. A to je podle mě ke škodě. Neměli bychom se bát, ale rozumně zvažovat pro a proti. Učit se, jak novinky využívat. Myslím, že problém není umělá inteligence, ale naše pohodlnost: třicet let učím něco nějakým způsobem a funguje to, tak už se přece nebudu učit nic nového! A to je hrozně nešťastný postoj.

Učíte také sociální a osobnostní výchovu. Jaký je pro vás hlavní cíl předmětu?
To je dost těžká otázka. Předmět učím nějakých deset let a pořád hledám jeho cestu. Vydefinoval jsem si základní pilíře a na těch stavím. Jsou to věci jako komunikace, naslouchání a práce s tichem, sebeúcta, budování vztahové sítě, sebereflexe nebo schopnost ozvat se, když se mi něco nelíbí. Tím, že vedu studenty k tomu, aby znali svou vlastní hodnotu, dávám jim nástroj k tomu, aby sebou nenechali snadno manipulovat. Důležitým tématem hodin je také lidská solidarita. Je to sice klišé, ale prostě platí, že žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Žijeme v sociální síti – a nejenom té virtuální – a musíme s ostatními vycházet. A uvědomovat si, že ne všichni mají ostré lokty, a ty slabší je potřeba podporovat a pomáhat jim.

O generaci dnešních dětí se často říká, že je křehčí než ta předchozí. Souhlasíte?
Já tahle zjednodušená hodnocení nemám rád. Nemyslím si, že by děti byly sněhové vločky, jak často slýchám. Jenom řeší úplně jiné problémy, než jsme řešili my, a je na ně toho hodně. Mě by docela zajímalo, jak bychom se my chovali v jejich kůži. Vezměte si jen, jak se svět zrychlil a kolik musí mladí vstřebat podnětů, jenom než dojdou do školy. A náš mozek má limity toho, co je schopný zpracovat. Vždycky, když slyším někoho říkat, že ta dnešní děcka jsou taková nebo maková, musím se smát. Ona se tak nenarodila, někdo je tak vychoval. Je to náš problém, ne jejich. Je třeba zajímavé, že když přijdou politici s nápadem plošně zakázat mobily ve školách, nikdo neřeší, kdo ty mobily dětem do rukou dal. Byli to rodiče, kteří, když děcko řvalo, tak mu pustili YouTube, aby se uklidnilo. Někdo tak děti vychoval a ony prostě jenom vstřebávají to, co dostaly. Mně přijde špatné nějakou generaci nálepkovat, to si jen vytváříme alibi sami pro sebe.

Bavíte se i tomhle v hodinách?
Určitě, zrovna nedávno jsem se studentů v prváku ptal, jak starým dětem by dali první telefon. A jaká si myslíte, že byla odpověď? Nejčastěji říkali, že až někdy ve čtvrté páté třídě, a to jen proto, aby se děti mohly ozvat rodičům nebo zavolat záchranku, kdyby se někomu něco stalo. A to jsou studenti, kteří už s telefony a tablety vyrůstali.

Od jednoho slovenského gymnázia jste převzali program Doprovázení. Můžete popsat, o co v něm jde?
Tenhle projekt pro studenty druhých ročníků u nás běží tuším pátým rokem. Každý druhák si vybere jednoho učitele nebo vychovatele, s nímž se pravidelně jeden na jednoho schází a řeší s ním různé věci. Jste studentům nablízko a opravdu je doprovázíte. Když potřebují poradit, poradíte jim, snažíte se je i osobnostně posunout nebo pro ně vybrat ten správný seminář. A někdy, když na řešení vážných věcí není nálada, se spolu prostě jen tak bavíte o počasí. Vždycky jdete jenom tak daleko, kam vás ten student pustí. Respekt je při doprovázení hrozně důležitý. A také důvěra, že když vám student něco řekne, zůstane to mezi vámi. Poznáte se úplně jinak než ve třídě.

Lze z toho potom profitovat v hodinách?
Určitě ano. Studenti vidí, že jste také jen člověk a že za sebou máte nějakou životní zkušenost. Vzniká jiné klima a větší důvěra. Když student uvidí, že jste normální člověk, a ne nějaká nedosažitelná autorita, váš vztah to promění. A i vy začnete na toho konkrétního jedince nahlížet jinak, začnete si ho víc všímat. Vnímáte, že má třeba nějaké problémy, a začnete s ním pracovat jinak. A nejenom s ním. Komplexněji a víc do hloubky pak začnete uvažovat i o jeho spolužácích, o celé třídě.

Kolik studujících zvládnete takto doprovázet během školního roku?
Když jsme začínali, míval jsem tak tři čtyři studenty. Teď nemám tolik času, takže zvládnu jen jednoho, maximálně dva.

Máte k nim potom výjimečný vztah?
To ne, já to mám obdobně nastavené i mimo Doprovázení. Pro mě jsou vztahy a vztahová síť hrozně důležitým prvkem té práce. I potom, co tady u nás studenti skončí, se mi někdy ozvou, když potřebují poradit. Nebo když je jen tak potkám ve městě, zajdeme na kafe a bavíme se o životě.

Vy jste původně vystudovaný pedagog volného času. Daří se vám školu propojovat s tím, čemu se studenti věnují třeba na kroužcích?
Úplně nejvíc s jejich koníčky pracuju v mediální výchově, protože do té se hlásí ti, kdo rádi fotografují nebo natáčejí. A to je super, protože mám na čem stavět a něco rozvíjet. Já sám ve škole vedu kroužek stolního tenisu. Je to hodně neformální a se studenty si i během tréninku povídáme o různých věcech – co jim ve škole nejde, co by chtěli zlepšit a tak. Mně se hrozně líbí myšlenka Dona Bosca, který se v 19. století věnoval dětem ulice. Říkal, že ke každému dítěti si lze najít cestu a často právě přes ty koníčky. To mi v hlavě uvízlo.

Existuje něco, co by vás donutilo přemýšlet o úplném odchodu ze školství?
Já učitelství považuji za poslání, takže úplně ze školství asi ne. Jedině že by mi to celé přestalo dávat smysl a že by mě to, co dělám, přestalo naplňovat. Život je strašně krátký na to, abychom dělali věci, které nemají smysl. Tak to by byl impulz, proč bych o odchodu začal uvažovat.

Tahle práce ale bude mít smysl pořád, ne?
Dokud bude škola svobodná, dokud se žádná moc nebude montovat do toho, jak a co učit, dokud nám nikdo nebude nařizovat, co můžeme říkat a co si můžeme a nemůžeme obléct, tak ano. Říkám to záměrně nadsazeně, ale je to podle mě důležité. Pokud by někdo začal tyhle svobody nějakým způsobem osekávat, tak by pro mě učení ztrácelo smysl. Protože pak už neučíte, ale vyrábíte papoušky. Důležité je mladé lidi naučit myslet. A myslet svobodně, ne podle žádných předem daných vzorců.

Co byste se v letošním školním roce rád naučil vy?
Těch věcí je spousta. S kolegou třeba plánujeme začít s tandemovou výukou mediální výchovy. Na to se moc těším a vnímám to jako obrovskou příležitost naučit se něco nového. A také jsem nastoupil na další magisterské studium do Olomouce.

Na jaký obor?
Jmenuje se etika a kultura krizové komunikace. Studovat mě i po čtyřicítce pořád hrozně baví. Přijde mi, že dokud studuju, tak žiju. Nepřestat se vzdělávat je hrozně důležité, a zvlášť u nás, učitelů. Myslím si, že ve chvíli, kdy jsme si sami sebou jistí, tak je to náš profesní konec.