Učím děti upřímnosti, která nezraňuje

Jak ovlivnila soutěž Global Teacher Prize CZ 2024 vaši práci? Změnilo se po vaší účasti a krásném umístění něco?

Myslím, že styl mojí práce to nezměnilo, ale určitě mě to hodně podpořilo. Spoustu toho ve škole zkoušíme nově a to, že to ocenili porotci, mi dalo dobrý pocit, že to má smysl a že to stojí za povšimnutí. Takže to bylo takové velmi příjemné potvrzení.

V rámci soutěže jste se nechala slyšet, že je pro vás ve škole nejdůležitější přátelské klima, bezpečné prostředí, kvalita vztahů a respektující komunikace. Jak jste se k tomuto pojetí školy dostala?

Vlastně jsem ten styl hodně hledala. Nejdřív jsem si myslela, že je potřeba být hodně direktivní, aby děti měly jasno a respektovaly pravidla. Ale pak jsem zjistila, že je zbytečné přistupovat k nim silou a říkat: Tohle bude takhle, tohle takhle, neptej se. Protože cokoliv držíte silou pod pokličkou, může to pak někde vybublat. Ale když to necháte uvolněné, to znamená, že děti můžou kdykoliv vyjádřit svůj názor, a ještě se jich na něj ptáte, tak se atmosféra uvolní a lépe se všem pracuje. Pro mě už teď respekt nespočívá v tom, že ze mě děti jakoby mají trošku strach a bojí se říct určité věci, a proto mě poslouchají. Naopak, ony se už nebojí ty věci říkat a vědí, že já udržím bezpečné prostředí. Už to znají, že když překročí pomyslnou čáru, já to zreguluji a nenechám je ublížit tím někomu jinému, když jsem u situace přítomna. A tohle musí jít ruku v ruce. Nechat ty děti, ať to ze sebe vypustí, a zároveň chránit je, ty ostatní i sebe. Respekt vidím v důslednosti a neopouštění tématu, dokud není vyřešené.

Jak tu regulaci děláte? Uvolněný vztah s dětmi může být pro spoustu učitelů tenký led. Jak nakládat s dětskou upřímností, která může zdržovat i zraňovat?

Když se nad tím zamyslím, musím říct, že i já z toho mám obavy, že když se dětí na něco zeptám, že se jim to třeba nebude líbit. Našla jsem tedy cestu v tom, že se je snažím naučit, aby se vyjadřovaly respektujícím způsobem, tak, aby mě to nezranilo. Protože jako učitel se svou prací dávám docela všanc. A když na ni chci zpětnou vazbu, tak musím ošetřit i samu sebe. Dělám to tak, že se dětí ptám na názory, protože potřebuji slyšet, jak se cítí, ale chci, aby odpovídaly respektujícím způsobem. Ony mají navyklé někdy kroutit očima a dělat různá gesta, a když to dělají, tak já na to hned reaguji. Řeknu: Vidím, že s něčím nejsi spokojený, pojď mi to zkusit říct, co bys potřeboval. V momentě, kdy se mluví tímhle způsobem a děti jsou vedeny k tomu, aby vyjádřily slovy, co by potřebovaly jinak, mě to neohrožuje. Když se něco takového děje, máme nastavené tři kroky komunikace: zaprvé popsat, co se stalo, zadruhé říct si, co to se mnou dělá, proč to vlastně chci řešit a co z toho mám za emoce a obavy a zatřetí si ujasnit, jak bych to potřebovala jinak. Když to děti vyjádří tímhle způsobem, tak to je pro mě uchopitelné a můžu na to zareagovat. Vysvětlím, v čem jim můžu vyhovět, ale co už akceptovat nemůžu, a proto budu pokračovat třeba stejně, protože by změna byla ohrožením pro někoho jiného. A je důležité jim i objasnit, proč jim nevyhovím.

Vy o tom mluvíte velmi přirozeně, ale pro spoustu učitelů i žáků to může být zpočátku dosti složitý terén. Děti se s tím často nepářou a jasně komunikují, že je něco nebaví, že do školy nechtějí chodit nebo že to nebudou dělat. A z domova respektující přístup vůbec neznají. Jak je to učíte?

Nejdřív se učí popisovat svoje pocity. A to je opravdu dlouhodobá práce. Jak říkáte, není to tak, že by uměly upřímně reagovat přijatelně, tak, aby nás to jako učitele nezraňovalo. Ale když právě řeknou třeba „to je hrozný, mě to tady nebaví“, tak já se zastavím, zjišťuju, co se děje, a vyzvu je, aby se vyjádřily jinak. Anebo je vracím. „Teď jsi to řekl tak, že se mě to dotklo. Prosím tě, zkus to říct nějak jinak.“ A doptávám se. Ptám se, co se stalo a co by potřebovaly. A ony získají zkušenost, že to umí říct i hezky a že vlastně to, co říkají, má reálnou váhu. My se tomuhle věnujeme od první třídy, že děti popisují, co prožívají, co jim vyhovuje, co jim vadí a co by potřebovaly jinak. To jsou takové tři základní otázky, které běží napříč celým školním programem, takže děti už pak umí reagovat.

Vyhovuje tenhle přístup všem? Někdo přece potřebuje spíše autoritu, jasný řád, co když jsou na to zvyklí z domova. Je to vhodné pro všechny?

Já si teoreticky myslím, že ano. Ale je pravda, že každé dítě má jinou zkušenost a jak říkáte, v každé rodině to je nastavené jinak. Někomu skutečně vyhovuje direktivnější přístup. A zároveň to, jak to máme u nás nastavené, přece vůbec nezbavuje nás učitele zodpovědnosti za to, jak ten proces probíhá. Učitel je pořád odpovědný a má rozhodující slovo v tom, co se bude dělat. A u toho jen ošetří situace v té třídě. I děti jsou tím, že mohou častěji volit a více se vyjadřovat, vedené k větší zodpovědnosti. Za to, co říkají, za to, jak se chovají. Rozebíráme s nimi, jaké důsledky má to, co řeknou a udělají.

Jak pracujete s dětmi, které u vás nejsou od první třídy a nastoupí třeba v páté nebo šesté třídě?

To je zajímavé, protože ty nejsou zvyklé tímhle způsobem komunikovat a některé mívají zprvu pocit, že se jim montujeme do toho, do čeho nám nic není, když se ptáme, jak to prožívají a co by potřebovaly. U některých dětí a třeba i rodičů jsme zaznamenali i pocit ohrožení. V těchto případech jim i doporučujeme, aby zvážili, zda nechtějí přestoupit jinam, protože my z těchto zásad ustoupit nemůžeme, je to náš systém. A někdy se stane, že ty děti opravdu odcházejí, protože mají třeba i potíže v chování.

A jsou i rodiče, kteří jsou za tu změnu rádi?

Ano, samozřejmě, proto k nám své děti dávají. Ti naopak popisují, jak se jejich dítě zbavilo strachů a úplně se rozjelo.

Takže to bezpečné prostředí, které ve škole vytváříte, někoho uvolní ke kreativitě, někoho zastaví a někomu určitě také zaťuká na nějaké zamčené komůrky… 

Ano a je potřeba, abychom my učitelé měli možnost to pak i sdílet a pracovat s tím dál, protože jak říkáte, opravdu se někdy otevřou citlivá témata, když děti něco trápí. A my si musíme uhlídat, abychom nešli za naši kompetenci. To znamená, že když třeba není úplně vhodné, aby zrovna s tímhle tématem dítě chodilo před celou třídu, tak je naší zodpovědností ho včas ne úplně utnout, ale v ten moment ho zastavit a domluvit se, že tohle by bylo dobré vyřešit mimo ten společný čas nebo třeba s psychologem. Pak oslovíme rodiče, psychologa a řešíme to dál. I metodik prevence u nás funguje dobře, paní učitelka má zkušenosti a přehled, takže je také schopná různé situace rozlišit a rychle nám poradit. V tomhle vidím trochu mezeru v systému, máme u nás v republice málo dobrých psychologů a malé úvazky do škol, potřebovali bychom psychologa minimálně na půl úvazku – pro děti, rodiče i jako podporu a možnost konzultace pro učitele.

Možná si někdo neumí představit, že si při tak citlivém přístupu najdete dostatečný čas i na učební látku, kterou je potřeba probrat. Jak se to vzájemně ovlivňuje? Zpomaluje to proces učení? Nebo jak byste to popsala?

No, asi zpomaluje, ale zároveň to pak čas šetří. Je pravda, že při výuce nestíhám projít tolik takového toho drilového učení a cvičení, protože když zaslechnu nerespektující komunikaci mezi dětmi, tak je prostě vracím. Ptám se třeba: Hele, proč on reaguje na tebe tím, že ti jednu vrazil? A rozebereme, že vlastně on něco řekl obviňujícím způsobem nebo nějak nepříjemně. Hned je vracím k tomu, ať to zkusí říct tak, aby to pro toho druhého bylo přijatelné. A aby ten druhý dostal možnost zareagovat jinak. Jsou to takové drobnosti, ale když je rozebereme hned, tak se na tom dá stavět. Samozřejmě že když je ve třídě 24 nebo 30 dětí, tak tam vznikne tolik situací, že je nelze všechny ošetřit. Ale ono stačí ošetřit dvě tři a na tom příkladu pak děti můžou fungovat dál. V bezpečném prostředí se jim potom mnohem lépe pracuje.

Jak řešíte hodnocení? Dáváte známky, nebo hodnotíte slovně?

Máme slovní hodnocení, které je hodně stěžejní, protože souvisí s tím respektujícím přístupem a bezpečným prostředím. Ony by ani známky nemusely být špatně, ale podle mě získaly takový punc, že to není škála, ale spíš jakési hodnocení osobnosti toho dítěte, které nemá šanci se k tomu vyjádřit. Především takové to hodnocení bez konkrétního cíle: nemáš úkol – pětka, nevíš nic – pětka. Proto jsme začali hodnotit slovně a vedeme děti k tomu, aby samy posoudily, jak na tom jsou. Jak ti jde odčítání do dvaceti? Jde mi to už, dělám to bez chyb. Taky se můžou ptát: Podle čeho poznám, že to dělám dobře? Jde o to, aby i ony v posouzení sebe samých hledaly objektivitu. Aby to nebylo jenom o pocitu, jaký mají, ale aby hledaly i důkazy toho, jak na tom jsou, anebo slyšely náš náhled. Ale vždycky je tam prostor i pro to dítě, aby řeklo, jo, jde mi to nebo to ještě potřebuji procvičovat. A když mu nehrozí trest nebo špatná známka, tak se nebojí říct, že to ještě neovládá.

Co děláte, když to ten žák neovládá a nemá ani vůli se to naučit?

To se děje i proto, že školní vzdělávací program je hodně našlapaný a děti se potkají se spoustou věcí, které si myslím, že se učit nechtějí nebo v tom nevidí smysl. My to máme nastavené tak, že je jakoby nenecháme jít dál. Každý měsíc píšeme výzvy, což jsou takové testy, kterými když dítě neprojde aspoň na 50 %, tak je opakuje. Domlouváme se s rodiči, hledáme cesty, doporučujeme procvičování a opakujeme test, dokud dítě neprokáže znalost. Jsme důslední, ale pořád tím respektujícím způsobem. Na jiných školách třeba žáci dostanou pětku a nemusí se tím dál zabývat. Ale my po nich chceme, aby se to opravdu naučili.

Jak byste stručně popsala školu, kterou vedete?

Jsme malá městská základka, vloni jsme poprvé měli všech devět ročníků, protože nám děti postupně dorostly. V každém ročníku máme jen jednu třídu. Ve třídě máme 18 až 24 žáků. Je nás celkem asi 29 pedagogických pracovníků, asistenti, učitelé a hodně se všichni vzděláváme v oblastech komunikace a podobně. Proto, když přicházejí noví učitelé, mají uvádějícího kolegu. Nejprve probíhá seznámení s naším programem, jdou se vždycky podívat do hodiny a také nějakou hodinu odučí, představujeme jim naši vizi. Ale i tak je potřeba neustále vyjasňovat, co si pod čím kdo představuje. Každý to má malinko jinak, takže tomuhle věnujeme také dost času a mám pocit, že ho máme málo. Základní linka je nastavená, ale stejně je potřeba o ní neustále diskutovat, to nebudu zastírat, že to je úplně snadné. Pořád se vlastně všichni učíme.