K výchově dětí je potřeba celá vesnice

Když zavřete oči a představíte si ide­ální pracovní den na krajském pracovišti – co vidíte? 

Vidím spokojené lidi, nadšené, šťastné, a to zejména proto, že vědí, kdo jsou, vědí, proč dělají to, co dělají, a mají z toho radost. A ten smysl života a smysl práce vyzařují a sdílejí s těmi, kdo k nám přichází. 

A jak u vás vypadá reálný den?

Mně přijde, že se tomu realita docela blíží. Dnes dopoledne jsem zůstal pracovat doma, protože rád věnuji dopolední hodiny studiu dokumentů, na které člověk potřebuje souvislý klidný čas. A pak se přesunu do kanceláře, kde je živý cvrkot a kde se setkávám s těmi, kteří se chtějí setkat, podepisuju smlouvy a řešíme různé věci. 

Co definuje vaše krajské pracoviště? V čem je specifické? 

Možná už to, že nás ředitel NPI Ivo Jupa nabíral s kolegyní Martinou Ondrouchovou jako tandem. Při výběrovém řízení asi vedení rozpoznalo naše silné stránky a že bychom se mohli dobře doplňovat. Martina je vynikající na systémové provozní věci a já se tím spíš snažím upírat pozornost k tomu, proč tady vlastně jsme. Jedna z věcí, které organizuju pro kolegyně a kolegy z krajského pracoviště, jsou návštěvy ve školách a institucích, které jsou nějakým způsobem jedinečné a které nám mohou připomenout, co je naším vlastním úkolem. A tam můžeme potkat lidi, o kterých se dá říct, že jsou to lidé na svém místě.

Koho jste například navštívili?

Před Vánocemi jsme navštívili ZŠ a MŠ Brno, Křenová, v lokalitě, jíž se dnes říká sociálně znevýhodněná. Tam jsme mohli obdivovat, jak mladá učitelka Lucie Pokorná dokáže zaujmout žáky ve třetí třídě. Dokázala zapojit do té hodiny i všechny nás dospělé. Tahle základka se rozhodla vyvážet v programu Erasmus+ do zahraničí i děti, které například chodí do školy jen s igelitkami, protože nemají batůžky. Obnáší to množství těžko představitelné práce navíc, včetně obcházení úřadů s rodiči, kteří mnohdy nejsou motivováni děti posílat ani normálně do školy, natožpak organizovat nějaké výjezdy. Ale to, co září v očích ředitele Zdeňka Lichtnegera, jeho zástupkyně, lidí ze školního poradenského pracoviště a samotné učitelky, a to, jakým způsobem se viditelně posouvají děti, to jsou přesně momenty, které se snažím u nás v kraji identifikovat. A když někoho takového potkám, tak chci, aby ho potkali i další. 

Jaké máte krédo? 

Mě k této práci přivedlo africké přísloví „K výchově dítěte je potřeba celá vesnice“. Rád bych napomohl tomu, aby se celý region stal jednou takovou vzdělávací vesnicí, kde budeme působit podle logiky sdílení, nikoli podle logiky konkurence, a budeme společně růst. Klíčovým slovem posledních let je pro mě „změna“. Moje vlastní životní zkušenost říká, že pokud mě někdy něco přesvědčilo, abych se chtěl reálně změnit, tedy nejen na papíře, nejen formálně, nejen, že se něco jinak vykáže a pojmenuje, ale že fakt zatoužím po změně, tak to v podstatě vždycky bylo setkání s člověkem, který tu změnu ztělesňoval. Vždy šlo o muže či ženu, kteří byli sami o sobě změnou tak atraktivním způsobem, že jsem zatoužil je napodobovat, setkat se s nimi znovu a začít se sám rozvíjet podobně. Tuto zkušenost se snažím nabízet i v našem regionu skrze mezinárodní konference „education village“. 

Jak vaše krajské pracoviště řeší problém možného zahlcení škol širokou nabídkou služeb NPI? Jak jim nabízet přesně to, co právě potřebují?  

Zkusím to popsat na své vlastní zkušenosti. Víte, kdy si připadám nejvíce užitečný? Jsou to ty chvíle, kdy spolu s ředitelkou jihomoravské České školní inspekce vstupujeme do školy v rámci projektu Kompas. ČŠI vytipuje školy, kde je rozvojový potenciál, a my tam přicházíme vytvořit na míru šitý balíček podpory. Klíčové je, že se školy zapojují dobrovolně. Úvodní rozhovory trvají klidně přes dvě hodiny, pravidelně se díkybohu daří od počátečních projevů nedůvěry přejít do atmosféry důvěry. Teprve potom se dozvídáme, jaká je tam reálná situace a problémy. A to jsou velké věci, protože někdy dochází i k uvolnění silných emocí. Vzpomínám si na jednu školu, kde paní ředitelka nebyla schopná se na závěr se mnou rozloučit. Ostatním podala ruku, a když ji měla podat mně, tak se rozplakala, omluvila se a odešla. Jsou to silné chvíle, kdy si lidé znovu připomenou, kdo jsou a proč dělají svou práci. Mám zkušenost, že je potřeba si denně uhájit aspoň deset minut času na to, abychom si připomínali, kdo jsme a proč vlastně děláme to, co děláme. Pak dokážeme zdolat i neúspěch. 

Co byste vzkázal svému týmu a z čeho máte vysloveně radost? 

Děkuji, že jste! Radost máme určitě z toho, že jsme se před pár lety přesunuli do nových, krásných prostor v centru města. A teď bych mohl jít od kolegyně ke kolegyni a vyjmenovávat, v čem je která excelentní. Výborným způsobem se například staráme o průpravu ředitelů v rámci programů ředitel manažer. Doufám, že v letošním roce k tomu přibyde také ředitel–lídr. Mám radost, že se nám daří prohlubovat spolupráci s dalšími institucemi vzdělávacího a kulturního typu, ať je to Knihovna Jiřího Mahena, Moravská zemská knihovna, nebo třeba nově otevřená Arnoldova vila. Takže můžeme nabízet našim klientům kurzy a setkání i na místech poměrně nečekaných a krásných.