Jde to i ve třídě s třiceti dětmi

V čem je základní škola, na níž vyučujete, jiná než ta, do které jste jako malá chodila vy? 
Já doufám, že úplně ve všem. (smích) 

Co vám tehdy nejvíce scházelo? 
V tu chvíli si to samozřejmě nijak neanalyzujete, bylo toho hodně, ale zpětně viděno bych vypíchla jednu věc – vůbec jsem nevěděla, co jsou moje silné stránky. Ty špatné jsem znala až moc dobře, protože za ně jsem dostávala špatné známky. Ty dobré byly brány jako samozřejmost, ale ty špatné se vždycky zdůrazňovaly. Jak ve škole, tak doma. Já žila tancem a chtěla být baletkou, takže jsem se realizovala mimo školu. Vezměte si ale dítě, které třeba baví bádání, objevování nebo matematika. Když nenarazí na učitele, který umí a chce jeho silné stránky rozvíjet, tak ta vášeň časem vyprchá, umře. 

Vy jste se svého dětského snu musela vzdát kvůli vážnému zranění. Jaká byla vaše cesta do školství? 
Úraz jsem měla v deváté třídě a místo taneční konzervatoře jsem si musela vybrat jinou střední školu. Šla jsem na gymnázium. Po maturitě mě na vysoké nevzali na denní studium, a  tak jsem speciální pedagogiku začala studovat dálkově. A při tom jsem nastoupila sem do Mozaiky jako asistentka pedagoga. To byla ta největší životní škola. Přišla jsem k paní učitelce a zároveň ředitelce školy, která byla třídní první až páté třídy a všechny děti učila dohromady. Žáků tehdy bylo celkem jenom patnáct, ale každý byl jinak starý, někdo měl specifické poruchy učení, prostě naprostý mišmaš. Takovou zkušenost bych doporučila alespoň na chvíli zažít každému učiteli. 

Nebo studentům pedagogických fakult… 
Ano. Vím, že dnes mají studenti mnohem víc praxe, než bylo běžné za nás, ale pořád to není ono. Osvojují si hlavně metody, jak dítě něco naučit, ale chybí jim vhled do fungování školy, kontakt s rodiči a dalšími učiteli. Bylo by skvělé, kdyby si už během svého vysokoškolského studia našli školu, kde by mohli být tandemovým učitelem nebo asistentem pedagoga. Mám z naší školy zkušenost, že právě kolegové, kteří začínali jako asistenti, jsou ti nejpružnější, nejpřizpůsobivější a nejmíň se hroutí ze změn. A těch jsme si v posledních letech užili dost. Distanční výuku, digitalizaci, děti z Ukrajiny… 

Učíte už skoro dvacet let. Zažila jste za tu dobu i pády a syndrom vyhoření? 
Já bych těch dvacet let popsala jako období vzletů a pádů. Nejhorší pro mě byly dva roky covidu. Říkala jsem si, že jestli to bude trvat ještě rok, tak ve školství končím a půjdu radši třeba prodávat do obchodu. Chyběl mi kontakt s dětmi a jejich odezva na moji práci. Já do té doby navíc měla minimální IT dovednosti, nebyla jsem na žádném meetu, nebylo to něco, k čemu bych přirozeně tíhla. Připadala jsem si úplně bezmocná, protože já mám úplně jiné předpoklady pro svoji práci. Mám u dětí přirozenou autoritu, umím s nimi komunikovat, nadchnout je a motivovat, ale najednou byly potřeba spíš předpoklady pro kancelářskou práci. Všechno jsem se to musela učit od nuly.

Paradoxně jste právě v této době, v roce 2021, získala cenu Global Teacher Prize pro nejinspirativnějšího pedagoga Česka. 
To pro mě byla obrovská satisfakce za těžké období, které jsem prožívala. A taky zpětná vazba, že to snad nedělám tak úplně špatně. 

Nehrozilo, že podlehnete pocitu, že už se není kam posouvat? 
To určitě ne, skončit ve vyjetých kolejích je to nejhorší, co se člověku může stát. Mění se děti ve třídách, rodiny i celá společnost a vy na to musíte reagovat. Pořád se sám učit. Jsou učitelé, kteří dokážou rok co rok používat ty samé materiály a jenom si je lehce aktualizovat a  upravovat, aby byly použitelné pro danou třídu. Já tohle dlouho neuznávala a vždycky si přípravy dělala úplně od znova. Ale to byl zase druhý extrém. Stálo mě to hrozně energie a  moje rodina už začínala protestovat, že s ní trávím málo času. 

Přišla byste si na to sama, nebo už jste byla na práci závislá a odmítala jste si to připustit? 
Spíš platí to druhé. Varovné signály, že to s prací přeháním, tu byly, ale já jsem je nevnímala, nechtěla jsem je slyšet. Nakonec mi otevřela oči moje dcera. Je jí sice teprve jedenáct, ale vždycky mě uměla usadit, když jsem žila v nějakém bludu. 

Co přesně vám řekla? 
Přišla za mnou a povídá: Tak mami, já jsem ti to spočítala. Řekni paní ředitelce, že už jsi dneska prací strávila deset hodin a já bych tě teď chtěla mít jenom pro sebe. Přitom těch deset hodin jsem si volila sama, nikdo je po mně nevyžadoval. Mě samotnou by to ani nenapadlo, byla jsem ve fázi workoholismu a ani mi to nepřišlo divné. Myslím si, že o tématu sebepéče a  psychohygieny by se na školách mělo mnohem víc mluvit. Celkem rozšířená už je mentorská podpora, ale rozhovory s mentory směřují spíše k výuce jako takové, ale péči o  duši nikdo moc neřeší. 

U vás ve škole se tím vedení zabývá? 
Ano. Už hrozně dlouho – nějakých patnáct, sedmnáct let – využíváme jako škola služeb supervizora. Začínalo se s dobrovolnými skupinovými supervizemi, ale postupně se ukazovalo, že kromě pročištění vzduchu v týmu učitelé potřebují i individuální péči o svou duši. Čtyřikrát ročně přijede supervizor a setkání s ním je skvělou možností utřídit si myšlenky. Jen si za sebe musíte sehnat suplování. (smích) 

Co konkrétně jste si díky individuální supervizi srovnala v hlavě vy? 
Jednu dobu se nám ve škole více křížily role. Do mé třídy chodilo „složité“ dítě, jehož maminka a teta byly zároveň mými kolegyněmi. Nedařilo se mi s ním udělat potřebný pokrok a ze strany rodiny jsem cítila obrovský tlak. Není to výjimečná situace, ale teď to bylo jiné, kolegyně mi viděly více do karet a já nevěděla, kudy dál. Žádné strategie, které jsem vyzkoušela, mi nefungovaly. Situace byla déle trvající a vyčerpávající. Měla jsem pocit vyhoření a začala uvažovat o odchodu ze školy. Někdo to samozřejmě může zlehčovat, ale nebýt rady supervizora, bych už bych tady dnes nepracovala. 

Poradil vám zůstat? 
Ano, já totiž odcházet nechtěla. Na jeho radu jsem požádala o změnu třídy a vedení souhlasilo. Nejdříve jsem to brala jako svoje selhání, ale nakonec se ukázalo, že to bylo dobré řešení. Vztahy na pracovišti se z mého pohledu vyčistily a v pracovní rovině je to teď super.

Jak byste jedním slovem popsala vaši školu? 
Nemám ráda, když o nás někdo říká, že jsme školou alternativní, protože vím, že mnoho lidí má na tohle slovní spojení alergii. Vnímají to jako aktivistický extrém. My učíme podle vzdělávacího programu Začít spolu a jsme školou inovativní, když už by nám chtěl někdo dávat nějaké nálepky. Za mě je důležité, aby v Česku existovala pestrá nabídka škol a  pedagogických směrů, protože prostě nejsme všichni stejní a měli bychom mít možnost si vybrat. Jak děti a rodiče, tak učitelé. 

Přestože jsou prázdniny a sedíme v prázdné škole, ozve se zničehonic drnčení zvonku. 

Máte klasické zvonění? To bych nečekal… 
Nemáme, tohle bylo zvonění ze sousední průmyslové školy, s níž sdílíme stejnou budovu. Místo zvonění máme v každé třídě hodiny a rozvrh a děti i učitelé vědí, kdy má hodina začínat a končit a začínat. Problém nastane, když má někdo z učitelů dojem, že to všechno musí probrat a přetahuje. Mně se to nestává, ale kolegové z druhého stupně to tak občas mají. Pak se musí dohodnout s tím, kdo učí po něm, že mu příště těch pár minut zase vrátí. Je to o  dobré komunikaci. 

V Mozaice razíte maximální individualizaci ve výuce, propojování předmětů, tandemové vyučování nebo formativní hodnocení žáků. Umím si představit reakcemi typu: To se jí to dělá, na soukromé škole ve třídě s patnácti žáky! Jak často se s nimi setkáváte? 
Když jsem vyhrála Global Teacher Prize, dostávala jsem tuhle otázku snad od každého novináře. Každého zajímalo, jestli všechny tyto inovativní přístupy jdou aplikovat i ve velké státní škole, ve třídě s třiceti dětmi. A já odpovídala, že většina ano. I já měla šest let třídu, do níž chodilo 32 dětí, a to dokonce ze tří různých ročníků dohromady. A učila jsem úplně stejně jako teď, když mám žáků jen polovinu. 

Jako lektorka se dostanete i do jiných, často o poznání konzervativnějších sboroven. Co vám tato práce přináší? 
Zjistila jsem, že je pro mě hrozně důležité podívat se občas i do jiné školy, nasávat novou inspiraci a nebýt zapikolovaná jenom na jednom místě. 

Máte univerzální návod, jak učitele nadchnout třeba pro zmiňované formativní hodnocení? 
Univerzální určitě ne, ale dá se říct, že na učitele dobře funguje, když si něco při workshopech prožijí na vlastní kůži z pohledu žáka. To dokáže často nadchnout i pochybovače. Na druhou stranu, vždycky zůstane procento učitelů, kteří budou už z principu proti jakékoliv změně přemýšlení o své práci a na workshopu sedí jen proto, že to dostali befelem od ředitele. 

V čem byste se vy osobně ráda zlepšila v letošním školním roce? Co byste se sama chtěla naučit? 
Plánů je hodně, ale vybrala bych jeden hlavní: Ráda bych víc vyučovala venku. Když bylo po covidu, učily jsme tak s kolegyní několikrát týdně. Nešlo jen o to přenést klasickou výuku pod širé nebe, ale propojit školu s reálným životem. Třeba v rámci matematiky si děti zkoušely přímo v obchodě spočítat, jaké suroviny na večeři si mohou koupit, aby se vešly do dvou set korun. Braly jsme to tehdy jako naprostou přirozenost, ale postupem času jsme se vrátily pod střechu. Zapomněly jsme, jak skvělé to bylo. Pro žáky, ale i pro nás učitele. 

Co znamená