Tahle cesta se nám líbí, zpátky bychom se už nevraceli

Základní škola Horní Slavkov, Školní 786, se navzdory svému velmi inkluzivnímu charakteru nejen rozhodla zapojit do pilotního ověřování modelových školních vzdělávacích programů, ale možná až překvapivě převzala navržený předmětový ŠVP pro 1. stupeň s minimem změn. „I mé kolegyně říkají, že ho tvořili učitelé z praxe. Nenašli jsme tam nic, co by nám vyloženě vadilo nebo šlo proti našemu přesvědčení,“ říká Magdalena Čavojská, ředitelka školy.

Můžete na úvod stručně představit svou školu, čím je specifická a co ji definuje?

Jsme inkluzivní škola. I když jsme k tomuto pojmenování ze začátku měli určité výhrady, postupem času jsme to vzali jako realitu, a dnes takoví opravdu chceme být. Poskytujeme vzdělávání širokému spektru dětí, což se promítá i do silné orientace na individualizaci. Máme třídy běžného vzdělávacího proudu i třídy podle § 16 odst. 9 školského zákona – jak pro žáky s těžkými vadami řeči, tak pro žáky s lehkým mentálním postižením i třídy zajišťující vzdělávání žáků s těžkým mentálním postižením. 

To je obrovský záběr. Dá se taková šíře vzdělávacích potřeb zajišťovat efektivně pod jednou střechou?

Ano, a myslím si, že právě na to můžeme být pyšní. I při takto velkém spektru žáků se nám daří udržet bezpečné a podporující klima. Nechci sklouzávat k nějakému klišé, ale bezpečné prostředí je pro nás naprostý základ, na kterém stavíme vše ostatní.

Jak se tato specifika promítají do vašich kurikulárních rozhodnutí? Máte s ohledem na složení žáků nějak upravený školní vzdělávací program?

Přesně tak, v souladu s legislativou máme několik školních vzdělávacích programů. Pracujeme s běžnými očekávanými výstupy, s minimální doporučenou úrovní pro podpůrná opatření a základní škola speciální má své vlastní ŠVP pro žáky s těžkým a hlubokým mentálním postižením. Je to komplexní systém, který musí pokrýt potřeby všech skupin.

To zní jako obrovské množství práce. Když to řeknu velice napřímo, jistě máte víc než dost svých vlastních starostí, takže co vás přimělo k tomu, že jste se navíc rozhodli zapojit do pilotního ověřování nových modelových ŠVP?

Ono se to šťastně potkalo v čase. My jsme už delší dobu nahlas mluvili o tom, že náš ŠVP potřebuje projít změnami a aktualizací. Byli jsme na to vnitřně nastaveni a přesně v tu chvíli přišla možnost zapojit se do pilotáže. Pilotáž nám k tomu dala rámec a podporu.

Nicméně neověřujete napříč ročníky, ale jen na prvním stupni. Co stojí za tímto výběrem?

Je to, řekněme, cesta určité jistoty. Na prvním stupni je tým učitelů, kteří jsou v oblasti změn naladěni na stejnou vlnu. Nemuseli jsme tedy bojovat s otázkami, jestli jsou změny nutné. Všichni věděli, že to tak chceme. A když byly zveřejněny konkrétní modelové ŠVP a my jsme do nich nahlédli, zjistili jsme, že nám sedí. V tu chvíli už nebylo nad čím váhat. I když formálně dáváme zpětnou vazbu jen za 1. ročník, kolegové si už přebírají určité prvky, které uplatňují i ​​ve vyšších ročnících.

Proč jste si vybrali předmětový modelový ŠVP?

Změny v modelovém ŠVP oproti tomu, co jsme už dělali, byly tak nepatrné, že jsme si řekli, že využijeme právě tuto shodu a spíše si jen označíme místa, kde bychom chtěli udělat nějakou úpravu. Zkoušíme tedy ověřovat model tak, jak byl navržen. I mé kolegyně, které s tím pracují, říkají, že je návrh v pořádku a je z něj opravdu vidět, že vše tvořili učitelé z praxe. Nenašli jsme tam nic, co by nám vyloženě vadilo nebo šlo proti našemu přesvědčení.

Čeho se týkají ty drobné změny nebo připomínky?

Pokud jde o kompetence a materiály týkající se přímo výuky, tak ty jsme opravdu nechali téměř beze změny. I tam, kde bychom něco malinko pozměnili, jde spíše o slovíčkaření, takže jsme to nechali v původní podobě. Samozřejmě jsme museli dělat úpravy v obecných částech, které jsme přizpůsobili tradicím, zvykům, kultuře, prostředí a podmínkám naší školy. 

A kdybyste měla zmínit nějaké konkrétní úpravy, které jste udělali s ohledem na specifika vaší školy, co by to bylo?

Doplňovali jsme především minimální úroveň očekávaných výsledků učení pro žáky s podpůrnými opatřeními. Tady je pochopitelné, že si to jako škola musíme nastavit sami. Ale obecný základ pro běžný vzdělávací proud je v pořádku.

Integrovaný nebo tematický modelový ŠVP jste nezvažovali?

Nastavovat ŠVP na 10–15 let je těžké, protože nemohu dlouhodobě garantovat kvalifikovanost a aprobovanost sboru. To, že dnes mám schopného kantora a „ušiju“ mu úžasný integrovaný předmět na míru, neznamená, že ho budu mít i za pět let. Právě proto jsme nakonec nesáhli po integrovaném modelu ŠVP. Museli jsme si kriticky přiznat, že nejsme schopni personálně držet takovou specializaci dlouhodobě. Nejde ani tak o fluktuaci, jako spíše o generační obměnu sboru i nedostatek kvalifikovaných učitelů. 

Jakou roli v celém procesu ověřování u vás hraje koordinátor ŠVP pro pilotáž? 

Paní učitelka, která tuto roli zastává, zajišťuje všechny procesní věci, komunikaci s NPI a hlídá termíny. Je to taková pomocná ruka, abychom na nic nezapomněli. Máme ale i koordinátorku našeho předchozího ŠVP, která má v malíku zase výukovou část. Tyto dvě role se nám krásně propojily a doplňovaly, takže po této stránce nebyl problém. Bylo to sice časově náročné, ale proces běžel plynule.

Předmětový modelový ŠVP má nejblíže k současnému pojetí výuky. Kdybych se k vám teď v roli rodiče přišel podívat do hodiny, poznal bych nějakou změnu? Upozornila byste mě na nějaké dvě tři věci, které jsou jinak oproti minulosti?

Určitě byste poznali rozdíl. V prvních třídách klademe velký důraz na formativní hodnocení a zpětnou vazbu. Pracujeme hodně s cílem – děti musí vědět, proč se danou věc učí a kam je ta činnost má posunout. Nejsou to jen prázdné proklamace, kterým nerozumí. Děti vědí, co dělají, proč to dělají a za jakým účelem. To je velká změna oproti dřívější výuce. Dnes je zde velký prostor pro to, aby děti svými dotazy samy nasměrovaly učitele tam, kde potřebují pomoct.

Promítají se změny i do atmosféry ve třídě?

Ano, je tam znát individuální tempo, kdy každé dítě má svůj prostor. Klademe důraz na to, že děti mají své různé potřeby, jsou různě vyzrálé, a přizpůsobujeme jim pracovní tempo. Vždycky šijeme výuku na míru konkrétní třídě. Nepoužíváme univerzální materiály nebo systémy práce, které musí být ve všech třídách stejné. Zdůrazňujeme, že každá třída má jiné podmínky, jiný kolektiv, a ta různorodost je vítaná.

Školy mají často obavy, zda budou mít dostatečnou podporu při zavádění plánovaných změn. Co je pro vás při pilotáži největším pomocníkem a kde byste naopak ještě ocenili další podporu?

Zásadní bylo to, že jsem do projektu nemusela jít s celou školou najednou, ale s týmem lidí, o kterých jsem věděla, že „už“ jsme na jedné vlně. Díky tomu jsme mohli postupovat rychle. Rozmanitost kolektivu a odlišné naladění na změny bude asi úskalí na mnoha školách – někteří učitelé čekají, že dostanou kuchařku s jasnými instrukcemi, co přesně mají udělat, a uniká jim, že si ty věci mají nastavit sami, s ohledem na komunitu školy. 

Co bych opravdu vyzdvihla a čím dál víc oceňuji, byl balíček adresné podpory. Konkrétně to, že s námi pracoval ředitel jiné školy – člověk který umí pracovat s kolektivem, zná realitu škol, nenechá se opít rohlíkem a netvrdí věci, které nejsou reálné. Všechno bylo spjaté s praxí a to, že nás vedl někdo nezaujatý a zvenčí, nám velmi prospělo.

Zmiňujete různorodé nastavení kolektivu. Jak vypadá váš pedagogický sbor?

Máme 55 pedagogických zaměstnanců, z toho jsou čtyři muži. Jsme za to rádi a jsme na to i pyšní. Pokud jde o skladbu, máme spíše služebně mladší učitele, nebo naopak služebně starší kolegyně. Střední linie je u nás v menšině.

Vraťme se k tvorbě nového ŠVP. Narazili jste na nějakou zásadní komplikaci ze strany vnější podpory?

Zásadní komplikace není ani tak podpora nebo samotné ŠVP, ale spíše nejistota a signály o tom, že se „všechno bude rušit“. To nás vrací zpátky. I učitele, které se nám už podařilo pro věc získat, nejistota demotivuje. Kvůli současné atmosféře jsme třeba práci s druhým stupněm, kterou jsem chtěla začít v lednu, odložili na jaro. Ale chci zdůraznit jednu věc: ať to dopadne jakkoli, my ve změnách na prvním stupni budeme pokračovat. Ta cesta se nám líbí, dává nám smysl a věřím, že jak budou děti přecházet na druhý stupeň, přirozeně se otevře možnost navázat na ni i tam.

Pokud by se jiná škola chtěla vydat cestou úpravy ŠVP směrem k předmětovému modelu, na co by si měla dát pozor? Máte nějaké konkrétní doporučení?

Paradoxně doporučuji začít hodnocením. Když jsme začali řešit očekávané výsledky učení (OVU), okamžitě se objevily otázky: „Jak to budeme posuzovat? Vždyť to nejde známkovat standardně.“ To nám nečekaně otevřelo cestu k definování formativního hodnocení. Mluvili jsme o tom ve škole už dlouho, někteří to zkoušeli, ale chybělo nám jednotné uchopení.
Než jsme se pustili do samotné výuky podle nových OVU, vyjasnili jsme si, jakou zpětnou vazbu budeme poskytovat dětem a rodičům. A zjistili jsme, že nové OVU na tento styl hodnocení perfektně sedí. Takže místo abychom primárně řešili témata a obsahy, začali jsme od konce – od hodnocení výstupů. Obsahy se k tomu pak přidaly. Byla to pro nás trochu „obrácená cesta“, ale fungovala skvěle.

Jak na tento nový způsob hodnocení reagují rodiče? Často slýcháme, že zrušení známek může být citlivé téma.

Z reakcí v prvních třídách jsme byli velmi mile překvapení. Báli jsme se, protože rodiče se dříve vyjadřovali proti rušení známek. Hned na prvních schůzkách v listopadu jsme však dostali pozitivní zpětnou vazbu. Rodiče oceňovali, že konečně rozumí tomu, co dítě ve škole dělá, proč to dělá a za co je hodnoceno. Ve všech předmětech máme nastavená kritéria hodnocení. Paní učitelky s každým rodičem na začátku školního roku celý systém individuálně probíraly a rodiče dostali učební plány svého dítěte i domů. Při hodnocení je vidět, kde se dítě aktuálně nachází a co ho dále čeká.

Měli jste pro snazší orientaci nějaké přechodové období nebo „převodník“ na známky?

V prvním pololetí jsme v systému Škola OnLine připisovali do závorky číslo, aby si rodiče spojili slovní hodnocení s určitou úrovní. Ale teď už sami rodiče říkají, že to nepotřebují, že se orientují podle slovního hodnocení a plánů. A děti se zase s obavou neptají: „Bude to na známku?“. Zjistili jsme, že jsme se možná zbytečně dlouho brzdili vlastními obavami a nedůvěrou, že to rodiče nezvládnou. Zvládli to dobře a velmi rychle.

Jak už zaznělo, vaše škola má velký podíl žáků se znevýhodněním. Jak je na to z vašeho pohledu připravený modelový ŠVP, který testujete a který – jak jste sama říkala – vám velmi sedl?

Modelové ŠVP dávají cíl v podobě očekávaných výsledků učení, ale úroveň jejich dosažení můžeme přizpůsobit možnostem dítěte. To je pro nás klíčové. Máme ŠVP zpracované tak, že jsou v jednom dokumentu barevně odlišené minimální výstupy. Všichni učitelé vidí, kde je standardní úroveň i kde leží ta minimální, ke které se mají přibližovat u žáků se znevýhodněním. Nejsou to oddělené světy, je to jeden prolnutý systém, který nám umožňuje pracovat s celým spektrem dětí – od těch, co potřebují podporu, až po ty nadané, kterým můžeme očekávání zvýšit nad rámec standardu.

Tím se nepřímo dostáváme k volnosti, kterou školám dává rámcový vzdělávací program. Někteří ji vítají, jiní kritizují. Jak to vnímáte vy?

Tady vám dám dvě odpovědi. Jako učiteli mi ta volnost vyhovuje. Umožňuje mi to přizpůsobit výuku konkrétní třídě. Ale tak jako jsou učitelé, kterým to vyhovuje, jsou i učitelé, kteří se potřebují držet nějaké pevné osnovy. Nicméně tak to bude vždycky a souvisí to s naším nastavením.

A ta druhá odpověď?

Když budu odpovídat jako ředitelka školy, tak vidím úskalí, zejména u migrujících žáků. Máme děti z dětského domova, které k nám přicházejí z celé republiky a zase odcházejí jinam. Když má každá škola nasazené učivo v jiném ročníku a v jiném rozsahu, je to pro děti velký problém. Přijdou a najednou si připadají jako na jiné planetě, protože buď látku už probíraly, nebo jim naopak chybí základy, které jinde už mají. Ani rodiče při přechodu často neřeší kompatibilitu ŠVP a odnášejí to pak děti. V tomto ohledu mi ta přílišná volnost v rozvržení učiva mezi ročníky dělá starosti.

Opravdu je to tak silný problém?

My jsme s tím vždy bojovali třeba u jazyků, takže teď jsem ráda, že nový RVP jasně specifikoval, že angličtina je první jazyk a další jazyky jsou jasně dané. Zvlášť v našem regionu totiž dřív některé školy měly jako první jazyk němčinu, což při změně školy dělalo velké problémy. 

Co konkrétního byste v modelových ŠVP, případně nových RVP pochválila? Je něco, co vám vyloženě udělalo radost?

Velmi se mi líbí práce s disponibilními hodinami a volnost, kterou s nimi škola dostává. Na prvním stupni je nastavení hodin v modelovém ŠVP dobré a školy si výuku mohou přizpůsobit tomu, s čím mají dobrou zkušenost. Uvedu příklad. Dříve jsme nad rámec běžné výuky vyučovali předmět nazvaný Komunikační výchova, kterým jsme cílili na osobnostní rozvoj dětí. Tehdy jsme ubírali z hodin češtiny. V novém modelu se přímo objevil předmět Osobnostní a sociální výchova. Disponibilní hodiny tak můžeme využít v souladu s našimi dalšími potřebami.

S disponibilními hodinami se pojí i volitelné předměty. Předpokládám, že i to vnímáte pozitivně.

Já jsem z volitelnosti nadšená, ale vnímám zde i určité napětí. Učitelé si totiž uvědomují, že v systému volitelných předmětů hraje roli i jejich oblíbenost u žáků. Děti se nebudou asi hlásit tam, kde cítí problém nebo kde jim přístup vyučujícího nesedí. Někteří se tak mohou cítit ohroženi.

Z veřejné diskuse se zdá, že řada škol chce disponibilními hodinami v první řadě posílit výuku tradičních předmětů, kterým o trochu klesly jejich časové dotace. Z toho, co říkáte, mám pocit, že to nebude vaše cesta ani v okamžiku, až budete řešit nastavení ŠVP pro druhý stupeň…

Snažím se to ostatním vysvětlovat následovně: Pokud mám dvě hodiny týdně, na kterých mi polovina žáků takzvaně „vypne mozek“ a ve výsledku se stejně probere to, co by se probralo během jedné hodiny, pak je přece lepší dát větší prostor těm, které právě takový předmět zajímá a kteří jsou na těchto dvou hodinách brzděni. Naše strategie je tedy udělat jednu hodinu jako závazný základ pro všechny a tu druhou hodinu nabídnout formou volitelného semináře. Řekla bych, že na tohle učitelé už začínají slyšet – jednu hodinu odučí s celou třídou, ta druhá je pak „za odměnu“, protože budou pracovat s motivovanými a naladěnými žáky.

Když se podíváme na zavádění změn jako na celoplošný proces, kterým mají projít tisíce škol, co byste doporučila jako ideální formu podpory pro školy? Byl by to cílený mentoring, dostatek materiálů pro výuku, nebo něco jiného?

Odpověď je složitá, protože před sebou vidím různé typy učitelů. Některým stačí webinář nebo jen lehké „nakopnutí“ a doladění detailů. A pak vidím učitele, kterým i kdybyste dali absolutně všechno na zlatém podnose, stejně s nimi nehnete.

Co je ale podle mě klíčové, je čas a stabilita. Systém musí dostat rok nebo dva, aby se usadil, nesmí se do něj hned zasahovat. Věci si své místo najdou. Pokud ale začneme dělat úpravy ještě dříve, než proces pořádně začne, a za rok přijdou další, všichni ztratí chuť cokoliv dělat. Pak budou mít bohužel pravdu skeptické hlasy, které tvrdí, že se vše nakonec změní tak, že z původní myšlenky nezůstane nic.