BLOG. Chceme být slyšet a ukázat cestu ostatním

Naše základní škola se sice pohybuje v hlavním vzdělávacím proudu, ale nacházíme se v oblasti se znaky sociálního vyloučení. Spádová lokalita je obývána převážně sociálně znevýhodněnými rodinami a to z nás v podmínkách českého školství dělá školu velmi specifickou. Do pilotního ověřování změn spojených s novými RVP jsme se zapojili mj. proto, abychom mohli změny ve vzdělávání ovlivňovat a také abychom pomohli dalším školám našeho typu.

Více než 85 % našich žáků pochází ze sociokulturně znevýhodněného prostředí, což samozřejmě výrazně ovlivňuje jejich vzdělávací potřeby i práci s nimi. Čelíme tak řadě výzev, jako je nízká školní připravenost dětí, omezená podpora ze strany rodin nebo vyšší výskyt specifických poruch učení a chování. Většina našich žáků se potýká s nějakými speciálními vzdělávacími potřebami. 

Na druhou stranu se nám ale daří tyto výzvy zvládat díky vysoce funkčnímu školnímu poradenskému pracovišti, vysokému počtu speciálních pedagogů a asistentů pedagoga. Naše poradenské pracoviště dosáhlo takové úrovně, že k nám jezdí na stáže a stínování kolegů návštěvy nejen z České republiky, ale i z Evropské unie. Intenzivně se totiž věnujeme projektům Erasmus+, v nichž jsme získali akreditaci. Díky tomu získáváme financování pro naše projekty, v rámci kterých naši učitelé jezdí na „job shadowing“ do evropských škol a zároveň zahraniční učitelé navštěvují nás. Častým tématem návštěv je právě inkluze, protože ostatní chtějí vidět, jak v České republice pracujeme s těmito žáky.

Spokojenost rodičů nás (ne)těší

Naše škola sídlí ve velké historické budově, která byla původně chlapeckým seminářem mnišského řádu petrinů (odtud název ZŠ Petrin, nikoliv Petřín, pozn. red.). Po válce tu fungovala dvanáctiletka, tedy základní škola spojená s gymnáziem, a v době mého nástupu na pozici řiditelky před 14 lety rozhodl zřizovatel (město) o zrušení osmiletého gymnázia a ponechání pouze základní školy. 

Postupem času se začala rozrůstat vyloučená lokalita, která ke škole spádově patří a zesílil příliv dětí ze sociálně znevýhodněných rodin. Ten ještě posílila paradoxní situace: protože jsme s těmito dětmi uměli pracovat, dětem se u nás líbilo a jejich rodiče byli spokojení, začaly se k nám hlásit ve větším počtu. Rodiče z ostatních základních škol, kterých je ve městě pět, jsou zase rádi, že k nim „naše“ děti nechodí. Aniž bychom si to přáli, stavíme segregovanou školou, což je opakem inkluze. Naše škola se dlouhodobě snaží u zřizovatele prosadit změnu spádových oblastí, ale teprve nyní po změně ve vedení města, se zdá, že je nám více nasloucháno.

I proto, že jsem vystudovala speciální pedagogiku, přistupuji k těmto dětem jinak. Vždy jsem chtěla, aby dostaly péči, kterou potřebuji. Proto máme ve škole s necelými třemi sty žáky čtyři speciální pedagogy, školního psychologa na plný úvazek, asistenty pro děti se sociálním znevýhodněním, koordinátora inkluze, dva metodiky prevence a přes dvacet pět asistentů pedagoga, přičemž v některých třídách jsou i dva. Péče je tedy velmi intenzivní a individualizovaná. Průměrný počet žáků ve třídě je kolem osmnácti, což i tak je v některých případech hodně. 

Protože se o nás ví, že s těmito dětmi umíme pracovat, dostali jsme se do situace, kdy nás doporučují rodiče i poradenská zařízení, jako jsou speciálně pedagogické centrum nebo pedagogicko-psychologická poradna. Na jednu stranu nás to těší, na druhou stranu jsme ale začali žádat, aby taková praxe přestala a tyto děti mířily rovnoměrně do všech škol. 

Chceme přinášet zpětnou vazbu

Jeden z hlavních důvod, proč jsme se přihlásili do pilotování ověřování, byl ten, že jsme si byli vědomi toho, že by nás tvorba nového školního vzdělávacího programu stejně neminula. A v účasti na pilotním ověřování jsme spatřovali pozitivum v možnosti připomínkovat jak nastavení nového RVP, tak samotné modelové ŠVP. Chceme být přínosem pro ostatní školy našeho typu. Abychom mohli například upozornit na to, že některé věci mohou fungovat v podmínkách běžné základní školy, ale ne ve škole s vysokým podílem dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. 

Jsme si vědomi toho, že jsme možná jediná škola našeho typu, která se do pilotáže přihlásila, ale právě proto můžeme být přínosem pro stovky podobných škol v republice, s nimiž budeme moci sdílet dobrou praxi. Možnost vstoupit do procesu a vznášet připomínky je pro nás tedy klíčová. Očekáváme, že naše zpětná vazba bude brána v potaz a naše připomínky budou zapracovány. Samozřejmě také očekáváme metodickou podporu při nastavování výuky směrem k rozvoji gramotností a klíčových kompetencí, což také není snadné.

Integrovaný model nám dává smysl

V pilotáži jsme se rozhodli pro integrovaný model, protože nám v našich podmínkách přijde smysluplnější a vlastně jej už delší dobu uplatňujeme. Naši žáci potřebují, aby pro ně byla výuka zajímavá, aby viděli souvislosti a rozuměli, proč se dané věci učí. Je nutné, aby učivo bylo silně propojeno s praxí a výuka probíhala co nejvíce projektově. Potřebují být zaujati a vědět, že to, co se naučí, skutečně dokážou v životě použít. Rozvoj klíčových kompetencí je proto zásadní. 

Podle integrovaného modelu již učíme a daří se nám to. Moje kolegyně a kolegové se za ty roky, co zde působím, naučili pracovat týmově. Sami si vytvářejí expertní týmy, stanovují si vedení, svolávají pravidelné schůzky a připravují výstupy, které dokážou aplikovat do jakékoliv činnosti, ať už jde o projekt, tvorbu ŠVP nebo školní akci. Tato schopnost se nám za ty roky osvědčila a přináší ovoce. I když nemají vždy na všechno stejný názor, dokážou se vždy dobrat ke společnému řešení. To nám teď při tvorbě ŠVP nesmírně pomáhá.

Bylo to společné rozhodnutí

Vzhledem k tomu, že Bruntál není zrovna vysněným místem pro absolventy pedagogické fakulty, skládá se náš tým převážně z „Husákových dětí“, tedy nejpočetnější skupinu tvoří pedagogové ve věku kolem padesáti let. Máme tu ale i několik starších kolegyň na prvním stupni a dva zhruba šedesátileté kolegy na druhém stupni. Sbor doplňují i ​​mladé kolegyně kolem třiceti let. 

Když jsme se rozhodovali, zda do pilotáže jít, argumentovala jsem tím, že za dva roky se budeme cítit mnohem unavenější. Teď ještě máme dostatek sil. A protože nejsem typ vedoucího, který autoritativně rozhodne, rozhodovali jsme na základě hlasování v odborných diskuzích a na poradách. Troufám si tedy říct, že to bylo kolektivní a demokratické rozhodnutí, kdy kolegové a kolegyně jsou rádi, že budeme mít hotové něco, co by nás stejně neminulo, budeme moci ovlivnit další vývoj a ještě tím pomůžeme ostatním školám. I v současných rámcových vzdělávacích programech totiž vidíme nedostatky, které se školami našeho typu tak úplně nepočítají. Proto věřím, že i když to znamená obrovské pracovní nasazení mých kolegů, bude naše pilotáž přínosná.