Střední škola není ostrov. Spolupracujeme s univerzitami i mateřskými školami

Nestvořili jste si otevřením gymnázia sami sobě konkurenci?

To určitě ne, na zájmu o stávající obory se to při loňských přijímačkách vůbec neprojevilo. A zájem o gymnázium byl neuvěřitelný, i když jsme ho nijak zvlášť nepropagovali.

Na nové veřejné gymnázium zřizované Jihomoravským krajem se v Brně čekalo třicet let. Proč ale zrovna chemie?

Po chemicky vzdělaných maturantech a maturantkách u nás byla dlouhodobá poptávka, firmy i vysoké školy po navýšení jejich počtu volaly už desítky let a kraj se s tímto pohledem ztotožnil. Nové gymná­zium bylo požadavkem odborné praxe, univerzit i výzkumných center a všichni se také přímo podíleli na jeho vzniku.

Jakou formou?

My se potkáváme dlouhodobě, takže to nebylo: „Dobrý den, já jsem nějaký Vilém Koutník a chtěl bych si otevřít chemické gymnázium.“ Vysoké školy a odbornou praxi jsem začal navštěvovat už v devadesátých letech, kdy jsem nastoupil do funkce ředitele. Podobně jako nyní u gymnázia jsme postupovali v době, kdy jsme průmyslovku rozšiřovali o přírodovědné lyceum. Máme takzvaný rozšířený poradní sbor, jehož součástí jsou akademičtí funkcionáři univerzit, kde chemie hraje zásadní roli, a také ředitelé firem. Společně jsme dávali dohromady školní vzdělávací program, a dokonce jsme dohodli, že některé oblasti odučí přímo vysokoškolští pedagogové a zástupci výzkumných center.

Jak konkrétně to máte vymyšlené?

Bavíme se o třetím a čtvrtém ročníku, kde budou mít gymnazisté disponibilní hodiny a volitelné předměty. Je to vymyšleno tak, že některé volitelné předměty odučí v prvním pololetí například Chemická fakulta VUT v Brně a ve druhém pololetí Fakulta stavební. A jiného předmětu se zase ujmou vyučující z Masarykovy univerzity nebo Mendelovy univerzity či lidé z výzkumu.

S kolika školami jste ŠVP dávali dohromady?

Fakulty z VUT už jsem zmínil. Z Masarykovy univerzity spolupracujeme s Přírodovědeckou a Farmaceutickou fakultou, z Mendelovy univerzity s fakultami Agronomickou, Lesnickou a dřevařskou a Zahradnickou. Nad ŠVP jsme se potkávali ještě se zástupci Univerzity obrany, konkrétně z Ústavu ochrany proti zbraním hromadného ničení. Škola není ostrov a vy jako ředitel musíte dohlédnout dále než jen k maturitě. Musíte stále uvažovat o vzdělávací vertikále, o tom, kam budou vaši absolventi následně vstupovat. Střední škola zde není sama pro sebe, ale pro společnost. A ta musí říct, co si přeje a jaké absolventy bychom měli „produkovat“. A tak to platí i pro náš vztah se zaměstnavateli – část výuky proto žáci v rámci projektových dnů nebo týdnů absolvují přímo v konkrétních firmách.

Je složité zájemcům o studium nebo jejich rodičům vysvětlit, jaký je rozdíl mezi jednotlivými obory, co se budou učit na gymnáziu, co na lyceu a co na průmyslovce?

Důležité je se s žáky a jejich zákonnými zástupci pobavit o tom, čím je škola zaměřená na chemii oslovila. Zdali je láká taková ta klasická badatelská chemie v bílém plášti, zaměstnání v konkrétním odvětví, nebo spíše další studium příbuzných oborů, například medicíny. Silnou stránkou gymnázia a lycea je orientace na všeobecný přehled, na průmyslovce zase žáci tráví více času v laboratořích, a získají tedy více odbornosti. Máme velkou výhodu v tom, že mnoho dětí, které se k nám hlásí, už má nějaký plán, kam zamířit po maturitě. Vědí, co od střední očekávají.

Původní budova školy a nové gymnázium jsou od sebe půlhodiny chůze. Pendlujete mezi dvěma ředitelnami?

Ano. Tu novou zatím nemám zabydlenou, většinu času jsem ve své původní.

Máte jeden společný sbor, nebo dva samostatné?

Zatím je to trochu mix, protože na gymnáziu máme teprve devadesát žáků ve třech třídách prvního ročníku. Nestačilo by to na plný úvazek, a tak většina vyučujících pendluje mezi oběma budovami. Až se na gymnáziu dostaneme na plánovaných dvacet tříd, budou vedle sebe fungovat dva sbory samostatné. Rád bych ale, aby nebyly izolované, naopak aby se učitelé znali a pravidelně se potkávali. Klidně alespoň při neformálních příležitostech. A to samé by mělo platit pro žáky, ti z gymnázia budou například chodit na část laboratoří do průmyslovky, neboť některé vybavení máme pouze tam. Nedávalo by ani smysl mít vše zdvojené.

V Česku chemie podle různých studií patří k nejméně oblíbeným předmětům na základních školách. Kde se berou deváťáci a deváťačky, kteří se k vám hlásí?

Na to je jednoduchá odpověď – jsou to děti, které chemie baví. To, co zmiňujete, určitě neplatí plošně. Jsou základní školy, ze kterých se nám pravidelně hlásí hodně dětí, a další, ze kterých vůbec. Je zřejmé, že zájem žáků o chemii je závislý na učitelích, na tom, jak dokáží žáky nadchnout. Každá škola je originál.

Předpokládám, že různá je i úroveň znalostí studujících, kteří ze základních škol přicházejí. Jak je těžké srovnat v prvním ročníku startovní čáru?

Myslíte v chemii? Jasně, ani jednička na vysvědčení mnoho neznamená. Úroveň znalostí a dovedností je různá. Na úvod si děláme testy, abychom věděli, jaká je úroveň vědomostí jednotlivých žáků.

Takový audit...

Ano, dalo by se to tak říct. Následně přijímáme opatření, aby se žáci srovnali na podobnou úroveň. Učitel samozřejmě nemůže nechat zahálet ty, kteří jsou dobří, a naopak. Ve vyučovacích hodinách se vše nestihne. Navazovat musí konzultační hodiny, které má povinně vypsány každý vyučující v rozsahu dvou hodin týdně. A své spolužáky, kteří potřebují podporu, doučují i žáci, tak to máme domluvené se studentskou radou. A také je potřeba zadávat domácí úkoly v požadovaném rozsahu, aby žáci dohnali to, co na základních školách nezvládli.

Vy jste na škole, kterou nyní vedete, v sedmdesátých letech sám studoval. Kdo pro chemii nad­chnul vás?

U nás byla chemie v rodině. Otec byl chemik, mimo jiné působil na tehdejší Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. V šedesátých letech jsme se přestěhovali do Brna. Zde otec nastoupil do nově založeného národního podniku Lachema. Takže když jsem se v deváté třídě rozhodoval, jakou školu zvolit, měl jsem jasno – Střední průmyslová škola chemická Brno! Avšak okolnosti způsobily, že jsem se na průmyslovku nemohl hlásit. Po radě od rodičů jsem se šel učit drogistou. Chemie tu také byla výrazně zastoupena a na vysněnou chemickou průmyslovku jsem se dostal později. Zkušeností z drogerie vůbec nelituji. Naopak, byla to výborná příprava do života.

Co vám tehdy učební obor dal?

Ten tříletý učební obor mě naučil určité skromnosti a také smyslu pro povinnost. Od patnácti jsem si musel na praxi v obchodě sám nanosit zboží, vyskládat ho, naučit se texty z etiket, návodů, ale také komunikovat se zákazníky. Naši zkušení mistři odborného výcviku a učitelé se vyznali v psychologii a učili nás, jak na zákazníky v obchodě zapůsobit. Smyslem bylo, abychom zákazníka poznali, a tudíž ho oslovili, poradili a následně prodali co nejvíce zboží.

Tyhle měkké dovednosti se hodí i na ředitelské pozici, ne?

To určitě ano. (smích) V obchodě jsem si osvojil kompetence, které bych asi jinak nezískal. Jsou to dovednosti, které využívám celý život.

Co vaše škola dělá pro propagaci chemie?

Stejně jako se musím v rámci vzdělávací vertikály dívat nahoru, musí mě zajímat i to, co střední škole předchází. Proto jsme u nás otevřeli Přírodovědné motivující centrum, k jehož založení mě inspirovala návštěva naší spřátelené školy v německém Stuttgartu. Děti zde chceme hravou formou nadchnout pro přírodní vědy, zejména pro chemii. V drtivé většině k nám chodí žáci základních škol – a nejenom deváťáci. Programy máme i pro děti z mateřských škol.

Co těm nejmenším ukazujete?

Jsou to například jednoduché pokusy s naprosto bezpečnými chemikáliemi potravinářského charakteru. Máte třeba šťávu z červené řepy a tu odbarvíte. Nebo naopak bezbarvý roztok. Něco do něj káp­nete a on se najednou zabarví. Děti z toho bývají nadšené. I takto podchytíme nějakého toho budoucího chemika nebo chemičku.

Zároveň ale spolupracujete i s jinými středními školami z regionu…

Ano, stali jsme se Centrem odborného vzdělávání v oblasti chemie pro Jihomoravský kraj. Jsme tu pro školy, které nemají tak dobře vybavené laboratoře. Poskytujeme jim prostor pro výuku. Tu spolupráci lze nastavit různě, někdy jen pronajímáme laboratoře, jindy žáky z jiné školy vyučují přímo naši zaměstnanci.

Měl jste někdy chuť školství úplně opustit?

Ne. Je to sice práce jako na houpačce, dnes a denně řešíte nejen spoustu příjemností, ale i nepříjemností, ale o odchodu jsem nikdy neuvažoval. Podobné to určitě bude v každé práci. A tady, když se ohlédnete, vidíte, že za vámi opravdu něco zůstává.

Navíc celý proces budování gymnázia pro vás musel být novým profesním impulzem, ne?

To máte pravdu, to byla bomba! Nové výzvy dávají práci, kterou člověk dělá desítky let, zase nějakou novou dynamiku. Jsou ale věci, které se nemění.

Jaké to jsou?

Jako ředitel mám stále dva hlavní cíle. Prvním je, abychom byli vzdělávací institucí dobře zapsanou ve společnosti, v regionu, aby s našimi absolventy byla spokojenost ve firmách a na vysokých školách. A tím druhým? Abychom byli místem, kam lidé chodí rádi – pedagogové, nepedagogičtí pracovníci, žáci, ale třeba i rodiče. To je nikdy nekončící proces.