Lycea by rozhodně neměla být „malými gymnázii“

Proč vůbec dochází ke změnám ve středoškolském vzdělávání?

Jiří Nantl (JN): Reagujeme především na proměnu doby, ale i na očekávání téměř všech aktérů ve vzdělávání. Střední odborné školství a střední školství tak, jak ho známe, je v podstatě produktem minulé průmyslové revoluce. Smyslem bylo identifikovat a připravit relativně malý podíl populace na akademickou dráhu, zbytek pak měl vykonávat víceméně manuální profese nebo střední řídící pozice technického kádru. V našem tradičním průmyslu jsme potřebovali především vysoký počet dělníků a vysoký počet středního managementu, který je řídil a stačila mu pouze nějaká forma středoškolského vzdělání.

A jak to vypadá dnes?

JN: Nyní zažíváme digitální revoluci, kdy dochází k automatizaci řady činností a snižuje se počet dělnických pozic v tom tradičním smyslu, ale i počet těch středních manažerských. Naopak rostou kvalifikační nároky na řadu činností, které nejsou spojeny s vedoucí pozicí, a roste tlak na kvalifikaci i základních, dělnických profesí. A to se bavíme jen v kontextu pracovního světa, velký vliv má i sociodemografie, kvalita a způsob života. Doba dožití se prodlužuje, stejně tak zapojení do pracovního procesu, děti a mladí lidé dospívají později, svět se pro ně stává méně přehledný, mají spoustu možností. Potřebujeme jim vytvářet prostor k tomu, aby měli možnost nalézt svou cestu. Současná situace je taková, že by měli v 15 letech rozhodnout o své životní dráze a vybrat si, co budou dělat. Víme, že je to pro ně stále složitější a zároveň není příliš reálné, aby vybranou profesi dělali celý život.

Jaké jsou další trendy?
JN: Větší počet mladých nyní směřuje do terciárního vzdělávání. Zásadně se mění poptávka po všeobecné složce vzdělávání. Absolvování vysoké školy se stalo v podstatě běžným kvalifikačním předpokladem.

Matěj Bulant (MB): My jsme si dělali podrobný průzkum a skutečně, až v 80 procentech případů, někde až 95 % absolventů odborných škol s maturitou má ambici pokračovat na některé z vysokých škol. Zároveň je třeba říct, že se proměňují obory jako takové. V tradičních oborech, jako je třeba stavebnictví, jsou kladeny vyšší nároky, než tomu bylo 5, 10 let zpátky. Nejen že se pracuje například s jinými technologiemi, ale i dělníci v tomto oboru musejí být vybaveni úplně jinými kompetencemi než dříve.

Oba jste to zmiňovali: většina absolventů maturitních oborů má ambici zkusit vysokou školu nebo jinou formu terciárního vzdělávání. Pojďme se ale zastavit na chvíli nad otázkou kapacit středního vzdělávání.

JN: Namodelujme si typickou situaci patnáctiletého. Elementární volba, kterou je schopen on i jeho rodiče udělat, je, jestli půjde na nějaké řemeslo, nebo na maturitní obor. Jestli ho studovat baví, nebo ne. Pokud se rozhodne jít na maturitní obor, ocitá se ve značně nepřehledném terénu. A tady vidím i důvod velké popularity gymnázií, protože to je jediný obor, který je lidem srozumitelný, jedná se prostě o všeobecné vzdělání. Ostatní obory s maturitou jsou často matoucí, studenti ani rodiče nevědí, čím se vlastně od sebe liší. Ještě i dnes se často novináři ptají, jaké nové obory jste nám letos nachystali, výsledkem je fragmentace nabídky a nepřehlednost.

Kdo a co tedy rozhoduje o tom, jaká bude nabídka středních škol?

JN: O vzdělávacím systému středních škol primárně rozhodují kraje. Stát může vydat signál, může dbát na to, aby zřizovatelé rozuměli dlouhodobému záměru vzdělávací politiky státu, ale primárně stát nerozhoduje o přesných podílech všeobecně orientovaného a odborného vzdělávání. Pro mě je třeba problematické a nepřijatelné, že by někdo nemohl jít studovat z čistě kapacitních důvodu to, co by mohl a chtěl. Kraje by měly uzpůsobovat kapacitu svých vzdělávacích soustav v regionech tak, aby měli studenti reálnou možnost volby, aby se nedostali do situace, že něco nemohou studovat, protože to v regionu není, když třeba jinde mají naopak přebytky míst. A to se dnes reálně v některých krajích děje. Když se podíváte na přijímací řízení, tak kapacitně je ten systém dostačující. Drtivá většina žáků, kteří se hlásí na střední školu, se na nějaké střední škole objeví.

Proč tedy dochází ke každoročním diskuzím ohledně kapacit zejména na gymnáziích?

JN: Vstupují tam ale dvě věci. Otázka gymnázií, jejich územní distribuce, obrovské téma pro Prahu, Brno, částečně střední Čechy. A samozřejmě v číslech to znamená třetinu populace. A druhá věc je obecně struktura škol v tom daném regionu. Dost často vychází z toho, že tam byl kdysi nějaký průmysl – ten už tam teď není, ale struktura zůstala. Každá změna představuje velké politické i finanční náklady. Ředitelé škol jsou většinou v místní komunitě významné osobnosti, jsou tam vázána pracovní místa a jejich počty. Spousta voličů do té původní školy chodilo. Takže debata bývá velmi složitá a krajské reprezentaci se do stávající struktury většinou nechce sahat. Cestou je zvědomit krajům, že by měly mít své vlastní a aktualizované vzdělávací politiky, které reflektují reálnou situaci jejich regionu. Měly by mít o struktuře škol ve svém kraji reálnou představu.

Ještě se přece jenom vrátím k přijímacím zkouškám. Pomohla nějak například prioritizace přihlášek?

MB: Velký rozdíl je mezi osmiletými, šestiletými a čtyřletými gymnázii. Největší přetlak je na ta víceletá, tam to spousta dětí prostě zkouší, to způsobuje, že je i byla poptávka několikanásobně vyšší než nabídka. Ale když se pak podíváme na počty přihlášení na čtyřletá gymnázia, tak tam rozdíl mezi kapacitou a tím, kolik dětí se hlásí, není tak výrazný. Prioritizace každopádně pomohla v tom, že se rodiče i děti více zamýšleli nad tím, kam a v jakém pořadí se hlásí. A nám to dalo první ucelené statistiky, můžeme se podívat na jednotlivé školy, jak byly voleny, v jaké prioritě. Kde byl například převis nabídky, protože i to se stává. Jak třeba děti a rodiče pracovali v rámci prioritizace s volbami odborných škol atd.

Zmiňovali jste oba, že zájem o všeobecné vzdělávání roste. Plánuje se nějakým způsobem posílit?

MB: Ano, chceme posílit všeobecně vzdělávací složku, aby to nebylo jen o gymnáziích.

JN: Sázíme na nově pojaté lyceum jako na chybějící vývojový článek ve vzdělávací soustavě. Lyceum by mělo být pojato jako všeobecně vzdělávací obor, který umožní studentovi rozhodnout později o své odborné orientaci. To je rozdílné oproti odborným středním školám, které jsou většinou oborově úzce deklarované. Chceme tím sejmout stres při rozhodování, že si v 15 musím vybrat z velkého množství oborů a odborných škol. Lyceum bude dostupný, všeobecně vzdělávací maturitní obor, kde to rozhodnutí, jestli se zaměřuji na tu či onu profesní specializaci, už si dělám uvnitř toho oboru. Bude přínosem nejen pro žáky, ale i pro školy, které se nebudou muset vysilovat tvorbou spousty oborů. Budou daleko flexibilněji v rámci jednoho školního programu reagovat na vývoj, zavádět inovace, konkrétní spolupráce s firmami, vysokými školami aj.

Jak konkrétně by tedy měla lycea vypadat?

MB: Lycea by rozhodně neměla být jakási malá nebo „light“ gymnázia. Inovace vzdělávacího obsahu by měla být primárně v rukách školy. A u lyceí se to může projevit extrémně. Dáme jim výrazně vyšší podíl disponibilních hodin, než mají ostatní segmenty ve středním vzdělávání. Bavíme se až o 40 % disponibilních hodin. To jsou hodiny, ve kterých mohou experimentovat, inovovat, ale zároveň se třeba více věnovat osobnostnímu rozvoji, kariérnímu poradenství aj. Chceme zjistit, jak budou o disponibilní složce přemýšlet, jak ji budou využívat. Chtěli bychom, aby nevyužívaly jen nabídku svých odborných předmětů, ale aby se dívaly i na jiné školy. Obrovský prostor se otevírá pro spolupráci středních škol, vyšších odborných škol i vysokých škol. Studenti budou mít možnost vyzkoušet si jak různé činnosti, tak odbornosti a zároveň absolvovat i různé praxe.

Můžeme si dát nějaký konkrétní příklad, jak to bude vypadat?

MB: Teď existuje 7 typů lyceí. Je to takový mix tak, jak se historicky vytvářela, máme zdravotní lycea, pedagogická, všeobecná, vojenské lyceum a další. My bychom chtěli, aby v průběhu 5 až 6 let bylo z pohledu rámcových vzdělávacích programů jedno lyceum. Ale to vůbec nevylučuje, že ta současná lycea se nebudou moci právě přes disponibilní hodiny do toho jednoho typu lycea včlenit. Co je však důležité: každé to lyceum by mělo mít možnost zaměřit se na nějakou širší sektorovou orientaci, která dává smysl například pro daný region. Student by měl získat širokou znalost například daného sektoru, bude se vzdělávat i v dalším kontextu toho, co to všechno obnáší, samozřejmou součástí bude to, že si vše prakticky zkouší, nejlépe u budoucího zaměstnavatele, zároveň má třeba možnost vycestovat v rámci Erasmu nebo absolvovat stáže v jiném regionu České republiky. A pokud bude v regionu nějaká vyšší odborná škola nebo vysoká škola, tak ideálně část volitelných kurzů absolvuje právě na nich. Dalším momentem je, že se stále mluví o tom, že bychom měli studentům nabídnout individualizaci vzdělávací trajektorie.

K jisté individualizaci ale dochází i dnes.

MB: Do jisté míry se to může dít i dnes přes volitelné předměty, ale vždycky je to pouze v rámci nabídky školy. Nové pojetí lyceí otevírá rejstřík toho, jak si student může svou cestu individualizovat mnohem šířeji. Věříme tomu, že student část vědomostí bude nabývat přímo ve firmách, část na nějaké vyšší odborné škole nebo jinde. A třetí moment je, že opravdu lyceum není gymnázium „light“. Rámcové vzdělávací programy nebudeme stavět ve smyslu tradičních akademických disciplín, ale plánujeme velké integrované celky. Velmi mě osobně zajímá nejenom to, jak se uchytí tento nový typ lycea, ale jak na něj budou reagovat ty nejbližší segmenty, to znamená na jedné straně gymnázia, na druhé straně klasické odborné maturitní obory.

A co se chystá pro střední odborné vzdělávání?

JN: Změny se promítnou v první fázi do inovace oborové soustavy. Ta by měla doznat změn a být implementována v této dekádě, počítáme i s nějakým přechodovým obdobím, kdy bude stará soustava dobíhat. Druhou věcí, kterou chystáme, je, že během prací na inovaci oborové soustavy jsme viděli další systémové a koncepční otázky, které je třeba řešit. Nejsou to věci, které by se daly uskutečnit v nejbližším období, ale považujeme za správné je položit na stůl a začít se o nich bavit.

Můžete uvést nějaký příklad?

JN: Příkladem je, zda by do budoucna některé obory učňovského řemeslného charakteru neměly být kvalifikačně posazeny na úroveň EQF 4 a být zrovnoprávněny s těmi maturitními, jak je běžné například v Německu. Zda by pak absolventi učňovských oborů na úrovni EQF 4 neměli mít právo pokračovat do oborově navazujícího oboru v terciárním vzdělávání i bez toho, že by skládali klasickou maturitu. Ale je to na širší společenskou diskuzi, jak by byla tato věc vnímána. Obecně jsme při pracích na inovaci oborové soustavy dospěli k tomu, že to stávající pojetí, že učeň je míň než maturant, strašně blokuje studenty v tom, jak si plánovat svou vzdělávací strategii, ovlivňuje chování škol a průchod studentů vzdělávacím systémem. Jak jsem řekl, tohle není úkol pro tuto dekádu, ale musíme ty věci nachystat. Pokud do budoucna debaty povedou k tomu, že se tyto změny stanou, že část učňovských oborů bude na úrovni EQF 4, musí se to dát implementovat na pozadí nové, inovované struktury oborů, kterou teď stát vydá. A zároveň je jasné, že by to znamenalo nějaké další souvislosti v organizaci středoškolského studia, nutnost nějakého orientačního ročníku. Souvisí to i s diskuzí o délce povinné školní docházky atd.

Veřejnost, a nejen tu odbornou, zajímá, k jakému snížení oborů by mělo dojít v rámci inovace oborové soustavy.

JN: Inovace oborové soustavy bude dána k připomínkovému řízení. Pracovaly na ní oborové platformy, přistoupily k tomu dle mého názoru umírněným pohledem a snížily počet oborů lehce nad stovku. Já si sice myslím, že bychom mohli mít oborů ještě méně, ale nakonec je dobře, že redukce není extrémní, protože je důležité přijetí tohoto návrhu a tím i jistota, že se bude návrh dobře implementovat. Důležitější než radikální redukce jsou ty věci, o kterých jsme mluvili, dobře rozjet a dobře implementovat chybějící článek kontinua v podobě lycea a narovnat vztahy mezi učňovskými maturitními i nematuritními obory. Toto je za mě daleko nosnější debata, než jestli má něčeho být 40 nebo 100.

MB: Ještě doplním jednu dimenzi. Přemýšleli jsme o oborové soustavě také z toho pohledu, že připravujeme děti a studenty na budoucnost. Pravděpodobně nebudou celý život dělat to, co vystudovali, budou si muset neustále svou kvalifikaci zvyšovat. To znamená, že my jsme nepřemýšleli o oborové soustavě primárně z pohledu, co se má dít v počátečním vzdělávání při vstupu na školu, ale jaké má ten který obor dodat odborné kompetence, kam pak může člověk dál směřovat. Maximálně jsme se snažili propojit svět dalšího vzdělávání, který v nějaké podobě, ne ucelené, popisuje národní soustava kvalifikací. Abychom v té kvalifikační odborné složce naplnili požadavky, které se objevují v národní soustavě kvalifikací, a zároveň dostáli požadavkům nových oborů tak, jak je máme v inovaci navrženy. Tím otevíráme prostor, aby si každý do budoucna mohl velmi flexibilně svou kvalifikaci zvyšovat a rozšiřovat.

Můžeme zmínit alespoň základní termíny těchto změn?

MB: Do konce roku 2024 bude připraven podklad pro nařízení vlády o soustavě oborů vzdělávání. Na začátku příštího roku bychom mohli mít návrh schválený. Zároveň v té době bude připraven návrh nového pojetí lycea. Pak bude následovat pokusné ověřování od září 2025 do 2029. Teď 5. září rozjíždíme komunikaci s krajskými radními jako zřizovateli škol.