Sociální pedagog? Už měl být dávno!

Oba dělají se svými týmy rozhodnutí, která se týkají budoucnosti nás všech. A protože o děti jde především, mají ve své gesci i témata spojená s jejich vzděláváním. Aktivní spolupráce více ministerstev je zásadní, má-li být dosaženo rovného přístupu ke vzdělávání a podpořen úspěch opravdu každého žáka.

Zastupujete rezorty dvou silných ministerstev, Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstva práce a sociálních věcí. Co je z vašeho pohledu největší problém českého školství?

Martin Šimáček (MŠ): Že nedokáže reagovat na potřeby dětí se sociálním znevýhodněním, romských dětí, dětí z vyloučených lokalit, prostě z míst, kde rodinné podmínky nejsou ani průměrné a nestačí na to, aby ty děti ve škole prospívaly. A myslím tím i děti, které to takhle mají rozdáno už od narození. U nich je škola i předškola první veliká příležitost, jak jejich handicap vyrovnat a nutno říct, že našim školám se to většinou nedaří. Jsou samozřejmě světlé výjimky, ale v globálu patří Česká republika v rámci Evropy mezi země, které reprodukují sociální znevýhodnění nejvíce ze všech zemí.  

Petra Kačírková (PK): Ano, s tím i já souhlasím. A o to větší čest patří výjimkám. Zároveň si myslím, že je tato problematika velmi závislá na vedení školy, protože můžete mít skvělého učitele, který si rozvrhne práci tak, aby reagoval na potřeby dětí, které potřebují intenzivní podporu a zároveň i velmi nadaných dětí. Ale pokud nemá podporu vedení a dobré klima ve škole, tak může za chvilku vyhořet.  

Oba máte v gesci sociální začleňování, i když v jiných institucích. Kde a kdy se vaše rezorty potkávají? Jak si to můžeme v praxi představit?  

PK: Když se odkloním od školství, tak teď například intenzivně pracujeme na projektu začleňování vězňů po návratu z výkonu trestu a připravujeme pomocné nástroje pro to, aby se začalo s těmi lidmi pracovat mnohem dříve než jen týden nebo měsíc před odchodem z výkonu trestu. V podstatě už ve chvíli, kdy do výkonu trestu nastoupí. A někteří z těch, kteří opouštějí výkon trestu, vcházejí zpět do prostředí, kde operuje agentura, kde pracuje Martin.  

MŠ: A já bych k tomu řekl, že je skoro jedno, jestli Agentura pro sociální začleňování pracuje na Ministerstvu pro místní rozvoj nebo na Ministerstvu práce a sociálních věcí, anebo dokonce na ministerstvu školství. Na vysvětlenou, my jsme nástrojem vlády a jsme tu od toho, abychom pomáhali hlavně v obcích, tzn. na tom nejnižším stupni veřejné správy. Pomáháme samosprávám řešit olbřímí zátěž sociálního vyloučení. Takže ta spolupráce je prostě logická. 

A funguje to? Starosta Krnova Tomáš Hradil nedávno v našem podcastu Škola pomáhá řekl, že stát se může snažit, jak chce, ale že nejvíce stejně záleží na vůli lokálního společenství a jeho reprezentace, tedy na samosprávě. Vnímáte tohle riziko, když se bavíte o celostátních strategiích a o realizaci vámi navrhovaných opatření?  

PK: Ano, já to určitě vnímám. Když lidé chtějí, tak ty nástroje a možnosti jsou, ale když nechtějí nebo mají jiné priority, tak to prostě tak dobře nefunguje.  

MŠ: Ano i já s tím souhlasím. Dodám, že povinností úředníků a obecně pracovníků ve veřejné správě nebo samosprávě je spolupracovat. A pokud se to neděje, vzniká problém. To znamená, že na jednu stranu souhlasím s tím, že samosprávy mají svou autonomii, protože ony jsou ty, které odvádí v té obci svou práci a mají přímé odpovědnosti plynoucí z legislativy. Na stranu druhou, je-li v tom území problém manifestovaný sociálním vyloučením, tak od něj nemohou dávat ruce pryč. A pokud volí populistická řešení a volí postupy, které jsou v neprospěch zchudlých, sociálně vyloučených lidí, nebo v našem případě, když teď hovoříme o dětech, tak sociálně znevýhodněných žáků, tak to není v pořádku. A my musíme vyvažovat míru toho, kdy to ještě respektujeme a kdy už jsme kritičtí. Máme v terénu desítky praxí, kdy právě i děti se sociálním znevýhodněním jsou poškozovány rozhodováním samospráv. A v té chvíli musím já, jako dobrý úředník, primárně sledovat zájem těch dětí.  

A narážíte na tento typ postoje často?  

MŠ: Tak to je opravdu náš denní chléb. Agentura působí v šesti desítkách měst a obcí a musím říct, že přibývá těch, které jsou ke spolupráci motivované a kde to chodí jako s panem starostou z Krnova. Ale pak také máme starostky a starosty a vysoké úředníky samospráv, kteří prostě postupují v neprospěch těch lidí. Populismus je věc, kterou všichni denně vidíme v médiích i ve veřejném prostoru, jde o nevraživost a bagatelizaci potřeb sociálně znevýhodněných. Jde o pomlouvání Romů a těch, kteří žijí v sociálně vyloučených lokalitách. 

I vy se, Petro, často dostáváte do podobných hodnotových střetů?  

PK: My nepracujeme přímo v terénu, takže se dostáváme do hodnotových střetů pouze s kolegy v řekněme strategicko-filozofické rovině. A to je vždy velmi dobré, protože si tak tříbíme směr, kterým je potřeba jít. Když například aktualizujeme strategie nebo píšeme plán, respektive zprávu o naplňování těch jednotlivých strategií.  

My jako NPI nyní věnujeme hodně času podpoře pozice sociálního pedagoga ve školách. Je to pozice, kterou je třeba ideálně nově ukotvit v zákoně o pedagogických pracovnících. Zároveň se ta diskuze velmi týká rozdílu mezi sociálním pedagogem a sociálním pracovníkem. Jak to vnímáte vy?  

PK: Já jsem v agendě ochrany dětí skoro dvacet let a vnímám ten systém jako komplexní obrázek, jako sadu puzzles, které prostě musíte složit dohromady, aby to bylo efektivní a aby ten obrázek byl celý. Vždycky jsem považovala prostředí školy za velmi důležitý zdroj informací o tom, co se děje dítěti v rodině. Takže pro mě je tenhle dlouholetý boj o zavedení sociálního prvku práce do prostředí škol nepochopitelný. Už to tam mělo být dávno.

Poslechněte si podcast

Martine, a jaký je postoj MMR? Sociální pedagog i sociální pracovník, nebo jenom jeden?  

MŠ: Samozřejmě že oboje. Sociální práce je v Česku záležitostí jak poskytovatelů sociálních služeb, tak obcí, případně dalších poskytovatelů. A je klíčovou komponentou sociálních politik. Sociální pracovníci jsou velmi důležití, protože odpracovávají tu nejtěžší práci v území v terénech. A sociální pedagog je na tom podobně, ale funguje ve školách, v mateřinkách a dalších školských zařízeních. Je to klíčová pozice v rámci poradenských pracovišť škol. A má veliký kapitál překročit tu často velikou hradbu mezi školou a rodinou. A všude tam, kde se sociální pedagog podařil zavést, začala škola lépe kooperovat s rodinami a to je naprosto klíčové. Za velice málo prostředků získáváme obrovské množství muziky. Kdyby každá škola v Česku měla do budoucna sociálního pedagoga nebo relevantní počet sociálních pedagogů, můžeme tím překonat problémy, o kterých tady hovoříme.  

PK: Škola je stále vnímána jako pedagogické pracoviště, kde složitá situace dětí u nich doma prostě není moc vnímána. A to teď není kritika učitelů, protože na ně se kladou velmi vysoké požadavky. My po učitelích nemůžeme chtít vše, nemůžeme po nich chtít perfektní výuku a zároveň schopnost například zjistit, že možná u některé žákyně nebo žáka dochází k sexuálnímu zneužívání nebo zanedbávání, protože se chová tak a tak, anebo nenosí svačinu. A právě proto je role sociálního pedagoga tolik důležitá. Zrovna nedávno jsem byla ve škole v Jirkově, ve velmi vyloučené lokalitě, kde sociální pedagog báječně funguje. On nesupluje sociální práci a nesupluje OSPOD, ale pomáhá síťovat a je i v kontaktu s romským koordinátorem.  

Co by takový sociální pracovník ve škole měl umět, co by měl umět sociální pedagog?

MŠ: Předpokládám, že by se tyto dvě pozice nedublovaly. Jde o to, že sociální pracovník ve škole působí primárně pro spolupráci s klientem – zákonným zástupcem dítěte. A musí respektovat i to, když ho klient odmítne. To je poměrně zásadní omezení. Zatímco sociální pedagog je v užší vazbě na tým pedagogů a jedná primárně v zájmu dítěte. 

Jak pracovat s dětmi, které zůstávají mimo vzdělávací systém buď vlivem nestabilního rodinného prostředí, anebo neustálých změn bydliště? Máme na to jako Česká republika nějaký systém? 

PK: Nemáme na to úplně skvělý systém a určitě by byl potřeba. Právě sociální pedagog by velmi pomohl. Může se například spojit se sociálním pracovníkem obce a snažit se, aby ta rodina byla funkční a posílala dítě do školy. Není to apriori o nějakém trestání rodičů, ale o podpoře toho dítěte. Rodina může být ve velmi složité situaci, například může jít o matku samoživitelku se čtyřmi dětmi, z nichž jedno je postižené a podobně, ty případy jsou velmi individuální.  

MŠ: Dlouhodobě je také těžce řešitelné, když musí rodina často měnit bydliště z vážných důvodů, nebo proto, že je nikdo nechce ubytovat. Tyto děti jsou pak ve školách často zapsány pouze formálně a jejich docházka do školy je spíš útržkovitá. V Česku předčasně ukončí základní školní docházku kolem 1,5 % žáků. Jsou ale vyloučené lokality, kde toto číslo výrazně narůstá až k 18 % v místech s nejhorší zátěží. To znamená, že tam každý pátý až šestý žák nedokončí základní školu. Musíme rozšířit nejen péči ve školním a předškolním věku, ale maminky musí už před porodem dostat možnost se obrátit na někoho, kdo jim pomůže se připravit na mateřství. A měl by u toho být i otec, pokud je  dostupný.  

A kdo to zaplatí? 

MŠ: To je velmi dobrá otázka, protože v tuhle chvíli řada těch programů jede dominantně z projektů Evropské unie, a ty budou kolem roku 2027 končit. Od roku 2028 se Česká republika musí začít spoléhat sama na sebe.