Škola, kde se daří dětem z jiných zemí. A i všem ostatním

Je 8.20 a školní zvonek oznamuje začátek vyučování. Zatímco ve většině škol už je první hodina v plném proudu, tady teprve začíná den. „V minulosti jsme sdíleli jídelnu s vedlejší základkou a museli jsme začínat později, aby se děti na obědech vystřídaly,“ říká ředitelka 18. základní školy v Mostě Jana Kropáčková, která zde působí od úplného počátku. 

Příběh nejmladší mostecké školy se začal psát v roce 1992. Do té doby pracovala Jana Kropáčková na sousední základce. Tehdy, těsně po revoluci, se ale začalo stavět nové sídliště a město zvažovalo, zda tu nechat jen jednu velkou základní školu, nebo otevřít ještě druhou, menší. Nakonec se rozhodli pro druhou variantu, a tak vznikla 18. základní škola v Okružní ulici.  

Do nové školy následně přešlo několik tříd, mezi nimi i ta Jany Kropáčkové, která učila na prvním stupni a později ještě dostudovala speciální pedagogiku. V roce 2008 se v Okružní stala ředitelkou.

Jak se z 18. základní školy stalo místo, které si umí poradit s dětmi z jiných zemí? „Úplně vidím tu holčičku s copy. Její máma byla Ukrajinka a dívka neuměla ani slovo česky,“ vypráví ředitelka u sebe v kanceláři, která se nachází v přízemí školy s pěti pavilony v barvě panelové šedi. To bylo před osmnácti lety. Tenkrát do školy sice chodili vietnamští žáci, podle ředitelky je ale učitelský sbor nevnímal jako cizince, protože se česky naučili už v mateřské škole a často měli české chůvy.  

Pak přišli do školy ještě dva sourozenci z Jemenu. „Rodina byla hodně aktivní. Když jsme pořádali třeba multikulturní dny, napekli jemenské cukroví, a když opadla komunikační bariéra, zjistili jsme, že maminka ve své rodné zemi dělala školní inspektorku , takže bylo o čem se bavit,“ vzpomíná ředitelka.  
Ukrajinská žačka a jemenští sourozenci byli prvními dětmi, s nimiž si škola musela „poradit“ a začít řešit, co vlastně žáci cizinci všechno potřebují. A tak se v ředitelně i sborovně začaly objevovat různé metodické materiály pro vzdělávání cizinců, zaměstnanci chodili na kurzy a vymýšlelo se, jakými všemi způsoby žáky podpořit, aby zapadli a všechno zvládli. 

Dnes mají ve škole celkem 600 dětí, z toho letos osmdesát tři cizinců – ukrajinské, vietnamské, mongolské a také rumunské žáky. Často to jsou děti, jejichž rodiny pracují v takzvané průmyslové zóně Triangle, která leží na pomezí tří okresů – Chomutov, Most a Louny, v prostoru bývalého vojenského letiště Žatec.

Ve škole už čtvrtým rokem funguje koordinátorka pro cizince. Když přijde do školy nový žák cizinec, jejím úkolem je zjistit, jak je na tom jazykově. Dle toho určí, jak moc intenzivní jazykovou podporu potřebuje, tj. kolik hodin týdně se bude učit česky. Koordinátorka zároveň komunikuje s třídními učiteli a rodiči. Rodičům mimo jiné vysvětluje i to, jak důležité je, aby dítě – pokud je na prvním stupni – chodilo do družiny. „Dítě si v družině najde kamarády a ostatním je jedno, že neumí jazyk, ony ho potřebují pro hru a společné pozitivní zážitky stmelují kolektiv,“ vysvětluje ředitelka. 

Ve škole pracuje i sociální pedagožka. Ta zabezpečuje, aby rodina a dítě zvládly přechod do nové školy i případné další nástrahy života v našem městě. V době letních prázdnin vede přímo ve škole příměstský tábor pro žáky cizince a zajišťuje i překlady dokumentů a školních zpráv pro cizojazyčné rodiny. 

Na příchod nového žáka se připravují i spolužáci ve třídě. Říkají si, kdo k nim přijde, jaké je národnosti, ukazují si na mapě stát, z něhož pochází. „Tady někde začíná učení se respektu k jiným kulturám. Vždycky říkám, jak naše děti, narozdíl od mnoha dospělých, znají třeba mongolskou vlajku a také jejich hymnu,“ říká ředitelka.  

I tak ale občas narazí na něco, co je překvapí. Například když zmíněnému jemenskému chlapci bylo dvanáct, přinesl do školy dýku. V jejich kultuře se stal dospělým a dospělí chlapci dostávají dýku a on se s ní chtěl pochlubit. Jeho sestra zase začala v určitém věku chodit zahalená. „Bylo potřeba, abychom se toho naučili hodně my a abychom uměli dětem vysvětlit, co je v kultuře zvykem, co je nutné respektovat,“ poznámená ředitelka. 

Ohledně učení českého jazyka se to má na škole tak: děti chodí z vyučování, tedy z češtiny, ale třeba i z matematiky, přírodopisu a jiných předmětů, na hodiny češtiny pro cizince. Maximální počet hodin týdně, které mají, je pět. „Někteří pedagogové trochu protestovali, že žáci toho dost zameškají, ale bavili jsme se o tom, že když pořádně nerozumějí, tak se ani matematiku pořádně nenaučí a překladače a slovníky nestačí,“ vysvětluje Jana Kropáčková. 

Dříve ve škole doučoval češtinu učitelský sbor. Postupem let téměř absolvoval kurz výuky českého jazyka pro cizince. „Jenže to nebylo ono,“ konstatuje ředitelka. Každý učil trochu jinak, kladl důraz na něco jiného. Navíc učitelé měli tyto hodiny v pauzách, kdy neučili svoje předměty, takže to pro ně byla práce navíc. A někdy se stávalo, že měli pocit, že už děti komunikačně jazyk zvládají, začali na ně ve třídě klást větší nároky a přestali si ověřovat, zda jim skutečně rozumějí. A tak přijali učitele, který učí češtinu výhradně cizince . „Je tu rok a musím říct, že mi přijde, že jsme našli opravdu funkční model. Soustředí se jen na výuku cizinců a děti se učí jazyk rychleji,“ míní ředitelka. 

Dnes mají v téměř každé třídě asistentku a učitelé se naučili pracovat v tandemu. A kromě koordinátora pro cizince mají i koordinátora pro nadání. Mimochodem, když dělaly děti testy, vybrali takové, aby nevadilo, že všechny neumějí dobře česky.  

Cesta k poznání, že třída není homogenní skupina, postupně vedla k tomu, že se děti na Okružní začaly rozdělovat na jazyky, a později i na matematiku a češtinu na druhém stupni, do tříd napříč paralelním ročníkem. Jak to chodí? Třeba matematiku mají všechny tři třídy osmáků v jednu dobu a rozdělí se do čtyř skupin podle svých vědomostí. Důležité je, že jsou tyto skupiny prostupné. Kdyby byl tedy někdo třeba dva měsíce nemocný, může do skupiny, kde se víc opakuje, a pak se zase vrátí do svojí původní.

Ve škole také platí pravidlo: „Když nevím, zeptám se. A když se zeptám, nikdo se mi nesměje.“ Tím pádem se výuka stává srozumitelnější a přístupnější – a to pro všechny. I ve skupině necizinců jsou děti, které častější pomoc učitele ocení.  

Diferencovaná výuka má podle Jany Kropáčkové řadu výhod. Neznamená to úkoly navíc, jde o kvalitu práce. Vyučující musí vědět, co chtějí žáky danou hodinu naučit a jak. Gradované úlohy jsou od toho, aby dokázaly v dětech vzbudit zájem si je zkusit. Když se do nich pustí, byť jim to třeba nakonec nejde, je to přesto důvod k ocenění. A důležitá je i práce s chybou. „U cizinců je to důležité, protože ti mohou chybovat často, a chyby, když s nimi neumíme pracovat, demotivují. A ještě jedna věc mi přijde důležitá,“ dodává ředitelka, „sám pedagog se hodně naučí, pokud pochopí, jak žáci přemýšlejí, a přijde na to, proč chybují.“