Snídaně jako první krok

Na Základní škole Za Chlumem jste ředitelkou sedmým rokem. Přibližte, na jaké škole pracujete? 
Je to základka v sociálně vyloučené lokalitě, kam chodí zhruba 500 až 600 žáků. Ten počet se mění doslova každým dnem. Některé děti, respektive jejich rodiny, se stěhují z místa na místo, a školy tedy střídají. Přes 80 procent našich žáků je ze sociálně znevýhodněného prostředí, většina z nich jsou romské děti.  

Jak moc náročné to je? 
Velmi. Máme ale skvělé děti a myslím, že se nám čím dál tím víc daří, aby školu braly jako místo, kde se cítí bezpečně, kde je jim dobře. Často to bývá tak, že lidé očekávají školu plnou problematických dětí. Zrovna nedávno jsme byli na filmovém workshopu a na konci mi řekli, že měli obavy, ale že to s námi bylo skvělé. 

Před třemi lety jste u vás na škole začali se snídaňovými kluby, kam mohou žáci ráno chodit. Kde se tento nápad vzal?  
Už předtím jsme dětem ve škole nabízeli svačinky. Jednoduše proto, že sama dobře vím, jak moc jsem protivná, když jsem hladová, a stejně tak to mají i děti. Hůř se soustředí na učení, může narůstat agresivita. Děti v naší škole často chodí do školy hladové, bez svačiny, nemají zaplacené obědy. Snažili jsme se na svačiny sehnat peníze, ale moc se nám to nedařilo. Když se pak začalo mluvit o projektu Podpora rovných příležitostí a o tom, že by se peníze z projektu mohly využít na snídaňové kluby, zajásala jsem. 

Jste první škola v Česku, která snídaňové kluby organizuje? 
Myslím si, že jsme byli první, kdo je měl v takovém rozsahu. Považuji to trochu za svoje dítě. Společně s NPI nyní nabízíme webináře pro školy, které o snídaňových klubech uvažují. Také vznikla metodická kuchařka, která zevrubně popisuje, jak snídaňové kluby mohou fungovat, co je všechno potřeba. 

A co všechno je potřeba? 
Museli jsme přemýšlet nad tím, kdo na ně bude moct chodit, protože pro všechny snídani připravit nemůžeme. Od začátku jsme měli jasno, že to bude formou bufetu ve školní jídelně. Dneska na snídaně chodí 150 dětí a na den máme budget 3 000 Kč, což je dvacet korun na dítě. Není to mnoho, ale poradili jsme si, i když jsme měli ze začátku obavy, zda to bude stačit. Navíc těsně předtím dost narostly  ceny potravin kvůli inflaci. 

Podle jakého klíče jste děti vybírali? 
Nevybírali. Nabídli jsme rodičům tuto možnost a kdo se přihlásil, ten chodí.  

Chodí všechny na snídani najednou? 
Ne. Děti z prvního stupně chodí od sedmi do tři čtvrtě na osm. A pak od osmi chodí přípravná třída a další jedna až dvě třídy. Od osmi už to ale není jen snídaně, ale vyučování. Děti tady mívají třídnické hodiny a také jsme vymysleli vyučovací hodiny, kde se třeba učí o exotickém ovoci a zemích, kde roste. Hledají v mapě, kde země leží, a rovnou si ovoce i ochutnají. Ti, co chodí od sedmi, si tam zase mohou hrát společenské hry, je tam dětský koutek.

Pojďme probrat benefity snídaní ve škole. 
Kromě toho, že děti nemají hlad, je velkým benefitem, že do školy vůbec dojdou a že přijdou včas. Spousta dětí se také učí samostatnosti, protože u nich doma to někdy funguje následovně: máma nevstává, táta nevstává, tak proč bych vstával já? Teď tu ale najednou důvod je. Další přínos je, že začaly lépe jíst. Ze začátku to bylo tak, že zbylo ovoce a zelenina, protože to z domova moc neznaly. Nyní už zůstává zbytků minimum. Děti se mají v rámci výuky učit vařit, jenže ony nepřinesou peníze na suroviny ani samotné suroviny. A tak jsme vymysleli, že se suroviny koupí z projektových peněz, v hodině si uvaří či upečou, polovinu snědí hned a druhou přinesou k snídani.  

Jak to během snídaně probíhá? 
Ovoce a zeleninu jim nakrájíme, zbytek si musí obstarat samy, namazat chleby a pak po sobě uklidit. Koupili jsme také různé stolní hry, které si mohou zahrát. Je tam dětský koutek. Pro mne bylo ale největší překvapení, jaký je tam klid. Naše děti jsou samozřejmě dost hlučné, ale ráno sedí u stolu, slyšíte cinkat lžičky a vidíte, jak si spolu povídají. 

Jak moc velká výzva to pro vás byla, když jste sem před sedmi lety nastupovala? 
Velká, už jenom proto, že jsem ze všech stran slyšela, že to nedám. Výhodou bylo, že jsem měla pracovní zkušenost ze speciální školy, byla jsem také metodička prevence a zároveň jsem se nenechala odradit řečmi o tom, co všechno nejde. Já se ale nespokojím s tím, že něco nejde. Místo toho hledám cesty, jak by to šlo.  

S jakou vizí jste do školy šla? 
S tím, že nebudeme zametat věci pod koberec a místo toho budeme nahlas mluvit o problémech, které tady, ale nejen tady, jsou. Zároveň jsem se rozhodla zkusit přejít z frontálního vyučování na inovativní metody, dělat s dětmi projektové dny, jezdit s nimi na exkurze, což se zde dřív vůbec nedělo, vybudovat environmentální učebnu a také nastavit pravidla, která budou děti znát a my budeme důsledně vyžadovat, aby se dodržovala.  

Přínosy snídaňových klubů

Je něco, co se vám nedaří? 
Mezi výtky patří, že máme hodně nekvalifikovaných učitelů, ale i to se pomalu mění. Po sedmi letech se konečně blížíme k tomu, že učitelský sbor bude z větší části kvalifikovaný. Nutno říct, že učit u nás není vůbec jednoduché a s jistou fluktuací se musí počítat.   

Jak to řešíte? 
Nabídla jsem učitelská místa některým našim asistentům, což se mi osvědčilo. Nějakou dobu už tady působili a byla tedy větší šance, že neodejdou.  

Jaký učitel u vás vydrží? 
Možná to bude znít jako klišé, ale musí mít ty děti rád. Obzvláště tyto děti rychle vycítí, když je někdo nebere či odsuzuje. Je důležité být ale i důsledný a trvat si na svém. S dětmi je potřeba jednat jako s partnery, nemluvit na ně svrchu, i výtky říkat mile a zbytečně nekřičet. Agrese, ironie nebo zesměšňování vyvolává další agresi a té je třeba předejít.  

Předpokládám, že máte na škole různé podpůrné profese. Kdo všechno vám pomáhá? 
Máme adaptačního koordinátora, terénního pracovníka a sociálního pedagoga. A  také kariérového poradce a speciálního pedagoga. 

Co je úkolem adaptačního koordinátora? 
Jak už jsem zmínila, máme  velkou fluktuaci dětí. Během jednoho pololetí odejde kolem 100–120 dětí a podobný počet přijde. Adaptační koordinátor má proto na starosti veškerou administrativu související s nástupem dítěte do školy, hlídá začlenění nového dítěte do kolektivu, spolupracuje s rodiči, třídním učitelem. 

A terénní pracovník? 
Ten je hodně v kontaktu s rodinami, chodí za nimi domů. Když nějaké dítě není ve škole tři dny bez omluvy , začne zjišťovat, proč. Máme tu děti, o kterých víme, že mají s docházkou problémy, takže když ráno nepřijdou, třídní učitelka mu napíše a on se ráno sebere a dítě doma vyzvedne. Ale také nabízí rodině, která má jít s dítětem třeba do pedagogicko-psychologické poradny, že tam s nní dojde. Sociální pedagog víc pracuje ve škole. Často pracují všichni tři společně nebo si různě pomáhají. Chodí na různé porady i výchovné komise. Dělají akce pro děti, ale i pro jejich rodiče, které sem zveme jednou za měsíc, například vaření romských jídel, školní filmové projekce. Také se střídají na snídaňových klubech, což je přínosné, protože jak je to tam neformální, můžeme s dětmi prohodit vždycky pár slov, zajímat se o to, jak se mají.

Jak už jste řekla, projekt Podpora rovných příležitostí končí. Chcete se snídaňovými kluby pokračovat? 
Na snídaňové kluby máme vyčleněné finance do konce letošního prosince, do srpna z projektu a na další čtyři měsíce nám finance přislíbil zřizovatel. Kromě peněz na snídaně platíme ještě jednoho člověka, který jídlo objednává, připravuje. Nyní ve spolupráci s NPI jednáme s neziskovými organizacemi a nadacemi, zda by snídaňové kluby u nás na škole nepodpořily.  

Je ještě něco, co nyní z projektu financujete, ale nevíte, z čeho to budete platit po jeho skončení? 
Velký problém pro nás budou školní pomůcky, které se z toho také hradily. Každý třídní učitel dostal pro svoje děti fixy, pastelky, pravítka, kružítka, sešity a tak dále. Dětem jsme kupovali i tašky do školy, penály, hygienické potřeby. Stejně tak řešíme, že nemají oblečení na tělocvik, přezůvky. Ono se sice říká, že máme bezplatné vzdělávání, ale zároveň po rodičích často nějaké peníze chceme.