Nebojíme se o problémech mluvit otevřeně

Vzpomenete si na své první setkání?

Martina Bělohlávková (MB): Libušku jsem poprvé potkala přede dvěma lety na zahajovacím setkání KOMPASu. Byla mi doporučena Českou školní inspekcí jako nová ředitelka školy, která se potýkala s nedostatky zjištěnými při inspekci po předchozím vedení. Musím přiznat, že jsem byla mile překvapena, když mě přivítala usměvavá, vstřícná a pozitivně naladěná paní ředitelka. V KOMPASu se totiž často setkáváme s lidmi, kteří jsou zpočátku nedůvěřiví. Libuška však působila bezprostředně, otevřeně a uvolněně, a navíc neměla obavy z inspekce. Za ty dva roky, co jsme v kontaktu, jsem se přesvědčila, že je to neuvěřitelná workoholička, pozitivní člověk s velkým smyslem pro humor.

Libuše Hladká (LH): Přiznám se, že Martinku jsem v den našeho prvního setkání příliš nevnímala. Vzpomínám si spíše na paní inspektorku, z níž jsem měla jisté obavy, než jsme se navzájem lépe poznaly. Společně s mou zástupkyní Radkou Rynešovou jsme tehdy objevily KOMPAS a uvědomily si, že by pro nás bylo velmi cenné mít v začátcích někoho, kdo by nás podpořil. A to se podařilo.

Do KOMPASu vstupují obvykle školy v náročné situaci svého vývoje. Jak vážné to bylo v tomto případě?

MB: Situace na Základní škole Cheb, Kostelní náměstí, byla a stále je náročná. Škola se zaměřuje na vzdělávání žáků se speciálními vzděláva­cími potřebami podle paragrafu 16. Navíc se nachází v oblasti Chebu, která je částečně vyloučenou lokalitou. Škola čelí náročnému chování dětí, nemotivovaným a nespolupracujícím rodičům, řešícím často existenční problémy. Paní ředitelka i paní zástupkyně k této situaci přistupovaly s nadhledem a racionálně, nepropadaly panice a snažily se hledat řešení na všech úrovních. ­Rozumí situaci svých žáků a jejich rodin a snaží se jim pomáhat, kde to jen jde. Oslovují nás (NPI a ČŠI), organizaci Člověk v tísni i zřizovatele. Když selhaly běžné mechanismy včetně OSPOD, tak se tyto obětavé pedagožky nebály obrátit až na státní zastupitelství, což vyžadovalo značnou odvahu. Ředitelé škol se tomu často vyhýbají z obavy z negativní publicity. Já však věřím, že právě takový krok svědčí o sebevědomí školy, které záleží na prospěchu žáků. Když vidí, že se dítě nachází v těžké životní situaci, na kterou nikdo adekvátně nereaguje, je podání podnětu na státní zastupitelství nevyhnutelné. A to vyžaduje nejen odvahu, ale i obrovské množství energie.

LH: Na počátku našeho funkčního období jsme především potřebovaly oporu v oblasti legislativy a ujištění, že naše rozhodnutí jsou správná a proveditelná. Bylo pro nás velmi cenné, že jsme mohly v rámci KOMPASu kdykoliv zvednout telefon, napsat e-mail a ověřit si u odborníků, zda postupujeme správně. V KOMPASu jsme se cítily bezpečně a neměly jsme obavy zeptat se na cokoliv. Inspekci jsme vnímaly spíše jako poradní orgán než kontrolní. A ano, skutečně jsme se nebály otevřeně hovořit o problémech, které se ve škole vyskytly.

Jak vaše spolupráce v rámci KOMPASu probíhala?

LH: Často jsem se obracela na paní inspektorku s dotazy ohledně paragrafů. Na Národní pedagogický institut zase s požadavky na školení, stáže, příklady dobré praxe a odborníky. Když jsem popsala konkrétní problém, dostala jsem cenné tipy, jak ho řešit.

MB: Jednou za dva až tři měsíce jsme se scházely na evaluačních setkáních, kde jsme v tripartitním složení hledaly, kdo a jak může škole v dané oblasti pomoci. Paní inspektorka navrhovala řešení a paní ředitelka si z nich vybírala ta, jež byla v danou chvíli nejdůležitější. Není totiž snadné nastoupit do funkce nové ředitelky a zavádět ve škole změny, reorganizaci a často i nepopulární rozhodnutí.

Co byste řekly, že se za ty dva roky ve škole díky KOMPASu podařilo?

LH: Jsem vděčná za kvalitní spolupráci s Českou školní inspekcí, Národním pedagogickým insti­tutem i zřizovatelem. Zřizovatel začal o naši školu projevovat větší zájem a troufám si říct, že se mezi námi rozvinula skutečná spolupráce. Navíc v Chebu výborně funguje spolupráce mezi školami, takže jsem měla oporu i v jiných ředitelích. Ve škole se udála řada změn, ale je obtížné přesně určit, které z nich přímo souvisejí s projektem KOMPAS. S paní zástupkyní jsme zapojeny do mnoha projektů, například studujeme program Ředitel naživo a celkově jsme velmi aktivní.

MB: Ano, s tím souhlasím. A teď jsem si vzpomněla, jak jsme se na posledním evaluačním setkání ­Libušky ptaly, co jí KOMPAS přinesl a jak vnímá roli České školní inspekce. Spontánně odpověděla, že se určitě změnilo to, že když vidí na displeji telefonu, že volá ČŠI, už jí není špatně. Ví, že jí volá rádce. To mi přišlo moc hezké a vyvolalo to pozitivní reakce na obou stranách. Právě v KOMPASu jde o to, že ČŠI nemá pouze restriktivní funkci, ale je to poradní orgán provázející školy, a Národní pedagogický institut  je pro ně organizační a metodickou podporou.

Kdyby existovalo kouzlo, které by proměnilo české školství jako mávnutím proutku, jak by podle vás mohlo znít?

LH: Uvítala bych, kdyby se tempo zpomalilo a vše se ustálilo a ukotvilo. Učitelé se chtějí především věnovat výuce, nikoli neustále řešit projekty. Je mezi nimi mnoho kvalitních odborníků a zaslouží si prostor, aby mohli své schopnosti naplno uplatnit.

MB: Libuška mi doslova vzala slova z úst. Přála bych si, aby se změny ve školství zaváděly promyšleně, krok za krokem. Je jich totiž velké množství, ať už na legislativní, nebo metodické úrovni, což vyvolává neklid. Zároveň je zřejmé, že se společnost mění a školy se musí přizpůsobit aktuálnímu dění. Nemůžeme přece učit stále stejným způsobem. A především bych školství přála nadšené a pozitivní lidi, kteří věří, že jejich práce má smysl.

Chcete ještě něco dodat?

MB: Chtěla bych vyjádřit hluboký obdiv k práci paní ředitelky a její zástupkyně. Práce v takto velké škole, zaměřené na žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, je nesmírně náročná a společností často nedoceněná. Obdivuji tyto dvě úžasné odbornice, které jsou na svém místě a jejichž práce je přínosem i pro náš kraj. Potřebujeme, aby i děti z nepříznivého sociálního prostředí, jejichž start do života a přístup ke vzdělání je komplikovaný, měly podporu, rádce a motivované odborníky s lidským přístupem. Jen tak se mohou plnohodnotně začlenit do společnosti. Obdivuji všechny, kteří v takových školách pracují, nevzdávají se a snaží se pro své žáky dělat maximum.