Učitelská izolace není nutná. Kabinety jsou cestou ke spolupráci

Hanko, protože se z kabinetů dobře známe, budeme si tykat. Učíš už 30 let, z toho 26 let na Gymnáziu v Blovicích. Co tě na učitelské profesi stále baví a motivuje?

Každý den je jiný, protože pracuji s mladými lidmi. Baví mě sledovat, jak se vyvíjejí, jak se učí myslet, jak postupně získávají vztah k předmětům. Velkou radost mi dělá, když odchází z hodiny nadšení a s novými otázkami. A samozřejmě mě motivují i kolegové – máme na škole velmi dobrý tým a vzájemná podpora je pro mě důležitá.

Co tě vlastně přivedlo k metodickým kabinetům?

Byla to kombinace několika věcí. Jednak jsem měla pocit, že mi chybí širší profesní komunita. To jsem si uvědomovala vždy na různých školeních, na okresních či krajských kolech biologických olympiád nebo několikrát na Dni učitelů chemie. Se školními kolegy sdílíme nápady a moc si vážím, že jsem součástí takového týmu, navíc s podporujícím vedením. Někdy je ale osvěžující získat nový pohled z jiného typu školy. Měla jsem také pocit, že by učitelé měli spolupracovat více – sdílení je totiž obrovská úspora času a energie. No a když jsem narazila na výzvu připojit se k metodickému kabinetu, neváhala jsem.

Jaké to bylo přijít do kabinetu poprvé?

Když jsem přišla na první setkání – s trochou obav, co mě vlastně čeká a kam jsem se rozhodla vstoupit – bylo pro mne velice příjemné, že lidé, kteří tam byli, byli podobní jako já. O něco jim šlo, chtěli si navzájem pomáhat a měli za cíl obohatit sebe i ty druhé o zkušenosti. Bylo vidět, že učí rádi a jsou to takoví ti zapálení učitelé.

Potěšilo mě, když jsem v kabinetu potkala kolegyni Hanu Sloupovou, se kterou se známe již z fakulty a která učí na ZŠ v Sušici. Hanka je pro naši skupinu velkým přínosem, protože má hodně zkušeností v oblasti badatelské výuky a učí opravdu zajímavě.

Mnoho učitelů si možná neumí představit, co přesně metodické kabinety dělají. Můžeš popsat, jak vypadá vaše spolupráce s ostatními členy kabinetu? Na čem v kabinetu pracujete?

Setkáváme se pravidelně a sdílíme zkušenosti, diskutujeme o metodách výuky, připravujeme materiály. Vytvořili jsme například laboratorní úlohy pro různé školy a postupně jsme je testovali v praxi. Bylo zajímavé vidět, jak každý z nás do nich přidal své zkušenosti a upozornil na možné problémy. Díky tomu jsme úlohy vyladili do takové podoby, která opravdu funguje.

Když jsme hodnotili naši poslední laboratorní práci na směsi, shodli jsme se spolu, že: „Děti byly mastný, ale byly šťastný“. Laboratorní práce se jim moc líbila, ale učitel musí počítat s tím, že po hodině bude mít ještě hodně práce s úklidem. Ale když vidíte, jak žáci pracují, naučí se spolupracovat, rozdělují si úkoly a z hodiny odcházejí s úsměvem, to je to, co vám přináší radost a nabíjí vás do další práce.

V naší skupině jsme dva lidé z gymnázia a dva ze základní školy, můžeme si tak doplňovat zkušenosti, přizpůsobovat si pracovní materiály, ale zároveň si při sdílení vyměňujeme zkušenosti v jednotlivých třídách nebo si radíme, jak řešit situace s žáky se zvláštními potřebami.

To je skvělý příklad praktické spolupráce. Sdílení nápadů a společné projekty přinášejí do výuky mnoho nového. Máš nějaký konkrétní příklad, kdy tě kabinet inspiroval ve vlastní praxi

Ano, například badatelskou výuku. Dříve jsem ji využívala spíše výjimečně, ale díky kolegům z kabinetu jsem se jí začala věnovat víc. Vidím, že studenti na ni reagují skvěle – místo pouhého memorování si věci sami ověřují, experimentují a učí se přirozeně. Navíc je to baví.

Samozřejmě nejde pořád pracovat badatelsky, je třeba vysvětlit podstatu dějů, ale když si žáci sami mohou ověřit nějaké skutečnosti, tak jim to dá daleko více, než když jim to člověk jen řekne. Já učím obor chemie, který je mnohými lidmi považován za náročný. Ráda bych, aby moji žáci tento obor nepovažovali za těžký, ale aby v něm viděli smysl a přínos i do praktického života.

Setkala jsi se během spolupráce v kabinetu i s nějakými výzvami?

Určitě, například na začátku bylo hodně administrativy. Zvyknout si na nové formy spolupráce taky chvíli trvalo, ale postupně jsme si našli efektivní systém. Také jsme museli vyladit, jak komunikovat, protože jsme každý z jiného typu školy. Ale to je právě ta výhoda – díky tomu vidíme věci z různých úhlů.

Je něco, co tě překvapilo nebo na co ses začala dívat jinak?

Uvědomila jsem si, jak je pro naši další práci na druhém stupni ZŠ důležité předškolní i prvostupňové vzdělávání. Do té doby jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Přicházejí k nám děti z různých škol a já jsem si najednou uvědomila, jak důležitá a náročná je práce na prvním stupni.

Sama se setkávám nyní s tím, že je třeba dbát na čtenářskou gramotnost a podporovat logické myšlení. V posledních letech hodně vnímám, jak ubývá mezi lidmi celkově takový ten „zdravý selský rozum“. Hodně se také změnila zručnost dětí, a proto ráda zařazuji praktické úkoly a třeba právě badatelství.

Říkáš, že metodické kabinety ti pomáhají profesně růst. Doporučila bys zapojení i dalším učitelům?

Určitě ano. Rozumím tomu, že někteří učitelé mohou mít obavy, že na to nemají čas. Ale ve skutečnosti si ho spíš ušetří – nemusí vše vymýšlet od nuly, protože mohou čerpat z nápadů ostatních. A hlavně, učitelé by si měli vzájemně pomáhat. Často slyšíme, že jsou na všechno sami – ale nemusí to tak být.

Myslím, že spolupráce v kabinetech pro mě bude hodně důležitá i při sestavování nového ŠVP dle revidovaného RVP. Nebude to lehká práce, myslím si, že bude třeba náplň ŠVP hodně dobře promyslet. Bude třeba začít přemýšlet trochu jinak a hledat cesty, jak co nejlépe naplnit cíle, které jsou v RVP uvedeny. Jsem ráda, že jsem již nyní součástí týmu.

Pokud teď rozhovor čte učitelka nebo učitel, který o metodických kabinetech slyší poprvé, jak se mohou zapojit?

Stačí se podívat na web, kontaktovat garanty území NPI nebo se rovnou přihlásit do kabinetu, který odpovídá jejich aprobaci. Nebo si mohou najít kolegu, který už v kabinetu je, a zeptat se ho na zkušenosti. Možností je víc.

Máš na závěr nějaký vzkaz pro učitele, kteří se stále rozhodují, jestli se zapojit?

Ať to zkusí! Každý učitel má co nabídnout a zároveň se může hodně naučit. Společně se lépe hledají řešení, a hlavně se pak člověk necítí v systému sám. Kabinety nejsou o dalších povinnostech, ale o sdílení, které nám usnadňuje práci.