BLOG. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, známky měří dětský svět

Chtěl bych se ještě jednou vrátit ke svému poslednímu tématu známek resp. hodnocení. Ze záplavy komentářů, které text doprovodily na Facebooku , se ukázalo, že šíře názorů na známky a slovní hodnocení je opravdu veliká, přesto některé otázky a námitky zaznívají mnohem častěji než jiné. Vybral jsem proto témata, která se nejčastěji opakovala nejen v komentářích, ale která často řeším i s těmi, kdo se zajímají o naši školu. 

Povinná školní docházka u nás začala roku 1774, ale školu tak, jak ji známe dnes (třídy, předměty, zvonění atd.) tu máme od roku 1849 (definitivní stupnice známek jako na dnešní základní škole přišla o cca 50 let později). Její zavedení bylo reakcí na požadavky tehdejší doby, tedy průmyslové revoluce, s cílem vychovat disciplinované úředníky a dělníky, kteří umějí plnit úkoly v zadaném čase. Zároveň to byla doba, kdy např. psychologie byla ještě v plenkách a lidé měli o procesu učení jen velmi málo poznatků. Je to mimochodem i stejná doba, kdy se lékaři Semmelweisovi smáli jeho kolegové kvůli tomu, že si myje ruce, když jde od mrtvol k rodičkám, aby se záhy ukázalo, že to je hlavní faktor, který výrazně snížil úmrtnost dětí i maminek. 

Zatímco lékařská věda udělala velký pokrok, ve školství zatím pokulháváme. My máme velkou výhodu, že v rámci sítě Scioškol vedeme mj. pedagogický výzkum , takže se snažíme pracovat s nejnovějšími vědeckými poznatky a ne s tím, že „takhle se to dělalo vždycky“.

Dnešní doba je zkrátka diametrálně jiná a požadavky naprosto odlišné od dob průmyslové revoluce. Světové ekonomické fórum uvádí tyto klíčové požadavky: umět se rychle přizpůsobit změně a naučit se nové věci; vyznat se v záplavě informací a umět řešit problémy; efektivně využívat AI nástroje; umět komunikovat a spolupracovat; kreativně hledat nové cesty. Zodpovězení otázky, jak to všechno dokáže zajistit škola s využitím známek, nechám na každém čtenáři.

Známka je spravedlivé hodnocení, slovní hodnocení je horší

Pokud bychom chtěli po známkách, aby byly spravedlivým a objektivním hodnocením pokroku žáků, potřebovali bychom daleko širší škálu s mnohem lépe vydefinovanými kritérii úspěchu, která by byla na všech školách stejná. Známkování ve své současné podobě však takovým způsobem nefunguje. 

To, že je někdo „jedničkář“ na jedné škole, neznamená, že by byl „jedničkář“ na jiné škole. A neznamená to dokonce ani, že bude automaticky „jedničkářem“ na stejné škole u jiného učitele. Asi většina z nás ve škole zažila, že jsme jednou s trochou štěstí „chytli“ na známky hodného učitele, jindy zkrátka toho přísného. 

Známkování je tedy ze své podstaty dost subjektivní. Do známky se chtě nechtě promítají učitelovy sympatie a antipatie, což – kromě toho, že si to zase leckdo z nás zažil – dokládají i výzkumy. Ty například zjistily, že chlapci s horším prospěchem z matematiky dopadli při matematických testech lépe než dívky s lepším prospěchem. Jak si to vysvětlit? Dívky v hodinách méně ruší a více se snaží dělat to, co říká učitel a ten je za to odmění lepší známkou.

Stejně tak se může velmi často stát, že známky dají dítěti nálepku, z které se těžko vystupuje. Prostě tohle je trojkař. Nejenže takto na něj nahlíží učitel, ale mnohem horší je, že takové škatulkování pokřivuje obraz dítěte samotného – že je hloupé, neschopné atd.

Argument, že známka odráží snahu dítěte je také lichý. Mnohdy právě děti, které se díky nějakým deficitům věnují přípravě a učení daleko více než děti, kterým stačí poslouchat v hodině, dostávají horší známky.

Proto jsem moc rád, že se od známek bude všeobecně ustupovat u nižších ročníků. Právě nejmladší děti rychle podlehnou systému hodnocení, který snadno a úplně zbytečně kazí jejich další proces učení. Věty typu „Tohle mi nikdy nešlo,“ „Na to nemám buňky“ apod. známe z dospělosti všichni. 

Známka je motivace

A paradoxně známkování ne vždy pomáhá i jedničkářům. Ti aby nepřišli o svůj status, se mnohdy bojí riskovat a brát si těžší úkoly nebo se hroutí, když neuspějí.

U známek je zajímavé, že mimo školu se s nimi setkáme minimálně. Když dítě trénuje atletiku, tak mu trenér neřekne, že běhání má na trojku, ale probere s ním, co dělá dobře a co špatně a ukáže mu, jak to má dělat lépe. A předpokládám, že ani nikdo z nás nedostává v práci známky, např. že by v pekárně řekl majitel pekaři „dneska ty rohlíky byly na dvojku“. Pokud nadřízený chce, aby jeho lidé dělali svou práci dobře, tak jim sdělí, co od nich očekává, co mají zlepšit a co jim naopak jde dobře. A to je přesně to, co dělá slovní hodnocení svým popisným jazykem.

Slovní hodnocení ale není to samé co chválení. Pokud dítě jen chválím, můžu mu tím dokonce škodit. Naopak, když mu dám jasnou popisnou zpětnou vazbu, potom ví, jak na tom je a co s tím může dělat. Dostane-li dítě ze zlomků dvojku, tak jako rodič sice na jednu stranu víte, že je to „docela dobrý“, a že nehrozí průšvih, ale zároveň už z dvojky nevyčtete nic dalšího. Pokud bychom použili slovní hodnocení, tak si přečteme: „Ovládáš postup všech početních operací se zlomky. Při sčítání a odčítání správně určuješ společného jmenovatele, občas uděláš chybu při krácení výsledku do základního tvaru.“ Takhle má každý účastník vzdělávacího procesu jasnou představu, co dítěti jde a co ne. Stejně tak k tomu pak učitel může přidat doporučení, co s tím žák dále může dělat nebo ocenění za něco dalšího. 

Známka je jako mzda

Pokud chápeme známku jako mzdu, tak to jen podtrhuje to, co se se známkami stalo. Říká se tomu absolutizace známek. To znamená, že známky už nejsou prostředkem k tomu, aby se děti něco naučily, ale jsou cílem. Jinými slovy, děti už se učí hlavně proto, aby měly dobré známky. Možná to na první pohled nemusí vypadat špatně, jenže pokud je cílem získat dobrou známku, tak je pak jedno, jak dítě látce rozumí a jestli mu to dává smysl. Jde jen o to, co musí udělat, aby dobrou známku dostalo. To u části dětí vede k tomu, že se naučí podvádět, například si psát taháky.  

Mám tu výhodu, že jezdím MHD a tím pádem často slyším, jak se děti chystají na písemku: jeden zkouší druhého, řekne otázku, druhý řekne nějakou definici ze sešitu, ten první se ho zeptá, co to znamená, ten druhý odpoví, že to neví, ale tak to mají v sešitě a tak to bude v testu. Jindy jsem zaslechl, jak říká jedna dívka druhé, že si četla o Masarykovi a hilsneriádě, že jí to přišlo zajímavé a vzápětí dodala, že to v testu nebude, takže to je k ničemu. A přesně to je výsledek absolutizace známek – dělí látku na tu důležitou a nedůležitou. Tedy přesněji důležitou podle toho co vybere učitel do testu. Pokud máte doma žáka, tak se ho týden po písemce, z které dostal jedničku, můžete zkusit zeptat na testované téma, jak mu rozumí a na kontext. Dost možná, že už nebude vědět. Celý systém totiž vede k tzv. bulimickému učení – naučit se co nejvíc toho, co bude potřeba u testu, podat výkon, a poté zapomenout a naplnit hlavu novými věcmi na nový test.

Bez známek by se děti neučily 

Už nejmenší dítě má vrozenou touhu učit se. Příroda to tak zařídila, abychom přežili. Proto se děti přirozeně a svým tempem naučí chodit i mluvit a nevím o nikom, kdo by dítě během toho známkoval. A stejně hladově pak dítě chce poznávat svět kolem sebe. Každý rodič asi ví, jak je opakovaná dětská otázka „a proč?“ náročná. 

Do první třídy se většina dětí těší, a pak se to stane. Jedna z nejčastějších vět, když se ptám zájemců o naši školu, co je vede k přestupu, zní: „Víte on/a to byl/a vždycky tak zvídavé dítě a teď ho ve 3., 5., 6. třídě, nic moc nezajímá.“

Tady bych si vypůjčil zajímavé experimenty psychologa Marka Leppera a kol.  V mateřské škole rozdělili děti, které rády kreslily, do tří skupin. Jedné slíbili odměnu, když budou kreslit. Druhé neslíbili nic, ale děti pak dostaly diplom. A třetí také nic neslíbili, ale ani děti následně ničím neodměnili. O týden později se ukázalo, že první skupina už o kreslení ztratila zájem, pokud děti za malování neměly opět slíbenou odměnu. Podobné výsledky přinesl i experiment s matematickými hrami. V prvním kroku si děti hrály (řešily matematické úlohy) před, během a po vyučování samy od sebe a bez nároku na odměnu. Pak jedna ze skupin začala být hodnocena body. Výsledkem bodování bylo, že si děti začaly volit jednodušší úkoly, aby posbíraly co nejvíce bodů a po experimentu ztratily o matematické hry zájem. Tyto experimenty vysvětlují, proč známky působí proti přirozenému procesu učení a děti spíše demotivují. 

Častá reakce také zní, „ale co když to děti vůbec nebaví?“  Bavit je to nemusí, ale musí v činnosti vidět smysl. To však klade na vzdělávání úkol, aby bylo smysluplné (tady zaslouží plusové body nové RVP) a taky přináší práci s postojem dítěte, na kterou obecně ve školách není čas a prostor. 

Další nástroj, který pomáhá vnitřní motivaci dítěte učit se, je jeho příležitost přímo se podílet na procesu vzdělávání. Tedy nejen poslouchat, co se musí naučit. Proto si ve Scioškolách část výuky děti volí samy. 

Shrneme-li to, pak nejlepší alternativou ke známkám jako motivačnímu nástroji (jinými slovy cukru a biči, jak v diskusích zaznívá) jsou smysluplnost učiva, práce s vnitřní motivací a postojem dítěte, reálné možnosti podílet se na učení a popisná zpětná vazba. 

Škola má děti připravit na reálný život

Na rozdíl od předešlých mýtů, které jsou se známkami spojené, s tímto rovněž častým voláním obhájců známkování souhlasím všemi deseti. A ještě dodávám, že škola má děti připravit na reálný život, který přijde, až vyrostou, stanou se dospělými a budou žít „své“ životy. Přípravu na budoucnost máme ve Scioškolách jako mantru, ke které směřuje i našich 8 vzdělávacích cílů. I proto znovu kvituji nastavený směr od biflování ke kompetencím, který přináší nové RVP. 

Na druhou stranu reálný život je v očích mnoha lidí to samé, jako život bez pozitivního náboje. Je pro mě těžké poslouchat názory, že škola děti nemá bavit, protože v práci je to taky nebude bavit. Bohužel velká část lidí si nedokáže představit, že by se do práce mohla těšit a dělat ji ráda. A pak si to nedokáží představit ani pro své děti.

Podle celosvětové studie Gallup se ukazuje, že 58 % lidí chodí do práce, aby si splnili svoje, měli klid a dostali mzdu, 22 % je v práci vyloženě frustrovaných a nespokojených a jen 20 % lidí jejich práce opravdu baví a cítí v ní naplnění. Ale pozor, to jsou čísla za celý svět. V Česku je spokojených jen cca 16 %.  Přitom víme, že lidi, kteří dělají svou práci rádi, tak v ní jsou úspěšnější. A jelikož v práci trávíme minimálně třetinu svého času, má spokojenost s prací i velký vliv na celkovou spokojenost v našem životě. Ve Scioškolách věříme, že děti mohou mít práci, kde budou cítit naplnění a jednou navýší skupinu 16 %. Přál bych si, aby tohle byla norma i pro české školství a společnost.