Změny nevysvětlíte v jednom e-mailu

Řízení školy je v mnoha ohledech diplomacie. Vedení školy musí neustále vysvětlovat své kroky učitelskému sboru, obhajovat vizi před zřizovatelem, uklidňovat obavy rodičů, ale i naslouchat samotným žákům. Pokud do tohoto křehkého ekosystému vstoupí změna – ať už jde o systémovou novinku typu revidovaného RVP, nebo o zásadní vnitřní rozhodnutí školy, nároky na komunikaci výrazně rostou. Jak ukazují zkušenosti z praxe, úspěch nezávisí ani tak na míře změny, jako na způsobu, jakým je „prodána“ a vysvětlena jednotlivým skupinám. 

Vize jako základní kámen komunikace 

Základním předpokladem pro úspěšnou komunikaci je jasná identita školy. Marek Fajfr, ředitel a SŠ Otevřeno v Benátkách nad Jizerou, poukazuje na přímou úměru mezi čitelností školy a snadností zavádění změn. „Myslím, že čím jasnější je vize a směřování školy, hodnoty, na kterých škola stojí, a kultura školy s jasnými pravidly a dohodami, tím lépe se změny zavádějí. Komunitu školy už totiž budou tvořit lidé, pro které je taková změna předvídatelná, zapadá do jejich představy o tom, jak to u nás chodí. 

Podobný přístup volí Lukáš Rak, ředitel pražské ScioŠkoly ve Stodůlkách. Zde je změna přímo součástí DNA školy. „Ve Scioškole máme výhodu, že od nás se změny očekávají, naším mottem je: Změna je trvalý stav,“ říká Rak. Na toto nastavení jsou upozorňováni jak rodiče, tak i kandidáti na nové kolegy a kolegyně. A zkušenost je taková, že to tito lidé nejen vítají, ale že si právě proto Scioškolu vybírají.  

Oba ředitelé se shodují, že snaha zavděčit se všem je nereálná a často kontraproduktivní. Marek Fajfr otevřeně říká, že po jeho nástupu a zavedení nového směru část zaměstnanců odešla, a Matěj Žák, ředitel ZŠ a MŠ Praha Koloděje, dokonce přiznává, že po jeho příchodu odešla většina učitelského sboru. Pro někoho noční můra, pro něj příležitost. Sestavil zcela nový tým – mix čerstvých absolventů a odborníků z praxe. „Díky tomu nemusím nikoho složitě přesvědčovat o nutnosti změn. Představím vizi a oni ji přijímají, protože nejsou zatíženi starými návyky.“ Jedna z hlavních změn se týká velmi silného zastoupení výuky angličtiny už od první třídy. Ač radikální posun, žádný černý scénář se nekonal. Se změnou jsou dnes spokojeni jak rodiče, tak zřizovatel. 

Učitelé jsou první linie obrany i útoku 

Zcela odlišnou situaci řešila Milena Krejčí, ředitelka ZŠ Petrin v Bruntále. Specifikem školy je, že více než 85 % žáků pochází ze sociokulturně znevýhodněného prostředí. A stabilní učitelský sbor zde tvoří převážně „Husákovy děti“, pedagogové kolem padesátky a šedesátky. Přesto se škola rozhodla zapojit do pilotního ověřování nových ŠVP. Jak přesvědčit učitele, kteří by mohli mít tendenci v klidu „dožít“ do důchodu? Cestou je podle Mileny Krejčí mimo jiné i demokracie v rozhodování. Rozhodnutí nebylo direktivní, ale vzešlo z hlasování a diskusí. „Nejsem typ vedoucího, který autoritativně rozhodne. Navrhuji řešení, ale rozhodnutí nechávám na kolektivu, abychom za něj nesli zodpovědnost všichni společně,“ dodává ředitelka.  

Klíčovým poznatkem, který prostupuje zkušenostmi všech oslovených ředitelů, je tak role pedagogického sboru. Učitelé jsou ti, kteří změnu denně žijí a kteří ji musejí „prodat“ dál – rodičům na třídních schůzkách i žákům ve třídách. Marek Fajfr to formuluje jasně: „Nejdůležitější je mít na své straně většinu pedagogického sboru, který dokáže změny obhajovat za vás.“ Pokud ředitel nepřesvědčí sborovnu, nemá šanci přesvědčit veřejnost. 

Podobně důležitost interní komunikace vidí i Lukáš Rak: „S průvodci diskutujeme změny na koncepčních poradách, na hodnoticích rozhovorech, tzv. tripartitách, a po hospitacích. Máme platformu, kde celoročně můžeme všichni psát nápady, jak a co vylepšovat. Tak jako s rodiči, tak i s průvodci a dětmi se velmi vyplatí investovat čas do tvorby bezpečného prostředí s otevřenou komunikací.“  

Fajfr také zdůrazňuje dostatečný předstih v komunikaci změn. „V případě nového ŠVP to bylo více než rok předem. Povídali jsme si o tom, co by měly chystané změny přinést a jaké překážky se mohou objevit.“  

Posunout rodiče od mýtů k důvěře 

Do avizované změny vzdělávacího programu zapojila škola z Benátek nad Jizerou i rodiče, a to například i prostřednictvím rodičovských kaváren, kde mohli vyjadřovat svoje obavy nebo dojmy. Komunikace s rodiči je přitom pro školy často nejtěžší disciplínou. Rodiče přicházejí s vlastními traumaty ze školních let, s představami, že „učení musí bolet“ a že jediným měřítkem úspěchu je známka. 

„Za jeden z obrovských mýtů osobně považuji to, že učení znamená biflování,“  říká Lukáš Rak. „Rodiče si často nedokážou představit, že škola může vypadat jinak, a mají o alternativách a priori negativní představy. Cestou je trpělivé vysvětlování a otevřenost. Pokud rodič věří úmyslům školy, snáze přijme i kroky, které na první pohled „vidí trošku jinak“. 

Šárka Třísková, ředitelka ZŠ a MŠ Pod Budčí v Zákolanech, která má nádech komunitní školy, volí strategii absolutní transparentnosti. Místo aby rodičům složitě vysvětlovala metody výuky na papíře, zve je do školy. „Oficiální den otevřených dveří nemáme, protože rodiče i kdokoli jiný jsou u nás ve výuce srdečně vítáni kdykoli,“ říká. Když rodič vidí na vlastní oči, jak výuka probíhá, není pak po nástupu dítěte do školy negativně překvapen. Jako doklad důležitosti komunikace přidává Šárka Třísková také jedno z často diskutovaných témat, jímž je hodnocení. Ačkoliv se jedná o veřejnou školu zřízenou obcí, používá slovní hodnocení, se kterým především starší generace mívají problém. „Snažím se vše trpělivě vysvětlovat a máme zkušenost, že rodiče nakonec tento přístup akceptují.“  

Navíc tam, kde vedle sebe pod jednou střechou fungují mateřská i základní škola, se mohou opřít o vzájemné synergie. Podle Šárky Třískové díky propojení obou škol a společným aktivitám, jako je předčítání žáků předškolákům, společné návštěvy keramické dílny nebo sdílená zahrada, se přirozeně daří odbourávat strach z „velké školy“ a zároveň i rodiče dopředu vědí, do čeho jdou a ve školu mají přirozenou důvěru. 

Žáci jsou partneři 

Moderní škola by neměla zapomínat na komunikaci se samotnými žáky. Ti jsou totiž často nejlepšími barometry smysluplnosti změn. 

Marek Fajfr jako příklad dobré praxe uvádí školní Shromáždění. Platformu pro otevřenou diskusi, kdy žáci vnímají, že se jejich podněty někdo zabývá. V Kolodějích zase sázejí na budování identity a sounáležitosti pomocí „kolejního systému“ inspirovaného Harrym Potterem. Páteční srazy, soutěže a oceňování šátky vytváří prostor pro pravidelnou komunikaci napříč ročníky. V Zákolanech pak fungují pondělní a páteční komunitní kruhy, kde se řeší sdílení zážitků, vztahy a atmosféra ve třídě. 

Prosazování novinek, ať již mají podobu revizí RVP, nebo průběžných drobných změn, stojí na tom, jak srozumitelně a dlouhodobě škola komunikuje. Ředitelé a ředitelky z Benátek nad Jizerou, Prahy, Koloděj, Bruntálu i Zákolan se shodují, že především změny, které zasahují do obvyklých představ o tom, „jak má škola vypadat“, se bez systematického a průběžného vysvětlování neobejdou.