Stejné lavice, různé starty. Sociální bariéry brání školnímu úspěchu

Během posledních tří let hledalo 444 základních a středních škol napříč Českem cesty, jak lépe pomáhat dětem ze sociálně znevýhodněných rodin. Každá škola si nastavila vlastní plán a rozpočet podle svých potřeb – někde šlo o doučování, jinde o posílení spolupráce s rodiči nebo lepší podporu učitelů. Vždy se přitom opírala o projekt Podpora rovných příležitostí Národního pedagogického institutu, který školám nabízel metodickou pomoc, vzdělávání a vlastního konzultanta. Cílem bylo zjistit, v čem všem je potřeba školy podpořit, aby žáci a žákyně z různých sociálních prostředí mohli plně rozvinout svůj vzdělávací potenciál.  

Co odhalil covid 

Česko dlouhodobě patří mezi země, kde výsledky žáků a žákyň ve škole silně závisí na socioekonomickém zázemí jejich rodin. Školy tuto nerovnost ovšem často nedokážou odstranit a podpořit potenciál všech dětí bez rozdílu. „Když před pěti lety pandemie covidu-19 uzavřela na mnoho měsíců školy, ukázalo se kromě jiného, že škola bez podpory z domova nedokáže nic, nebo jen málo,“ konstatuje Tomáš Machalík, ředitel odboru Podpora žáků, poradenství a společné vzdělávání v NPI a zároveň hlavní manažer projektu Podpora rovných příležitostí. V rodinách, kde chybělo zázemí a podpora rodičů, byly najednou děti od vzdělání prakticky odříznuté. „Do té doby se o tom mluvilo relativně málo, často teoreticky, a až covid naplno prakticky odhalil, jak silná je vazba mezi tím, odkud dítě pochází, a jeho šancí uspět ve škole,“ dodává Machalík.

Překonat následky pandemie a zároveň modernizovat klíčové oblasti společnosti a ekonomiky se český stát rozhodl s pomocí Národního plánu obnovy. Jeho součástí se stala i vůbec první systematická podpora škol, které pracují s dětmi ze sociálně znevýhodněných podmínek. Díky finančním prostředkům z EU ve výši dvou miliard korun bylo tak možné vytvořit konkrétní podpůrný program pro stovky škol.

Samotnému projektu předcházelo šetření MŠMT z roku 2021. Z něho vyšlo, že nějakou formu sociálního znevýhodnění vykazuje až 85 tisíc českých dětí v základních a středních školách. V roce 2024 si NPI udělal analýzu dat ze škol zapojených do projektu, která v číslech potvrdila závažnost sociálního znevýhodnění. Kromě jiného se ukázalo, že žáci a žákyně se sociálním znevýhodněním zameškají více než každou čtvrtou hodinu výuky. Častěji (až desetinásobně proti ostatním dětem) mají tyto děti neomluvené hodiny a ruku v ruce s tím jde i větší školní neúspěšnost (ve školním roce 2023/24 neprospěl přibližně 1 žák z 11, zatímco u žáků bez sociálního znevýhodnění je to 1 z 94).  

Investice do lidí 

Oněch 444 škol bylo vytipovaných podle analytických dat jako ty nejzatíženější v republice. NPI ale do škol nepřišel s jednotným „návodem“, jelikož sociální znevýhodnění nemá jednu jedinou podobu, ale mnoho variací – je proměnlivé v čase i intenzitě, v každém regionu má jiné kořeny. Může jít o chudobu, jazykovou bariéru, dlouhodobě nestabilní rodinné prostředí, ale třeba i důsledek rozvodu rodičů.  

NPI proto vytvořil pro školy nabídku konkrétních nástrojů, která zahrnovala tři oblasti: personální podporu, přímou podporu žáků a žákyň a další vzdělávání pedagogických pracovníků. Konkrétně se jednalo o třicet různých položek od doučování, snídaňových klubů a volnočasových aktivit přes podporu sociálních pedagogů, psychologů, asistentů až po mentorské programy, supervize nebo facilitace. Každá škola si mohla sama vybrat, co nejlépe využije, co zapadá do mozaiky jejích potřeb. K ruce dostaly i odborné konzultanty. Ti je navštěvovali a pomáhali s metodikou i konkrétními případy.  

Ukázalo se, že nejvíc peněz investovaly zapojené školy do lidí, konstatuje Tomáš Machalík. Z dat, která má NPI k dispozici, vyplývá, že 55  % prostředků směřovalo do personální podpory. Zcela zásadní se ukázala být role sociálního pedagoga, který propojuje školu, dítě a rodinu. Tento člověk má přehled o tom, co se děje ve škole i doma, může včas reagovat, propojuje různé složky systému. „Zpočátku panovala vůči této pozici nedůvěra, po třech letech je ale vidět, že školy kvitují její přínos a začaly ji považovat za nezbytnou,“ říká Tomáš Machalík.  

Za hranice tříd i škol 

Ze zkušeností zapojených škol vyplývá, že čelí výzvám, které nejdou řešit jen uvnitř budovy nebo v rámci výuky, a proto jejich fokus směřuje i za hranice tříd. Objevuje se zcela nová kvalita práce – rovina podpory, která zahrnuje mediaci, intenzivní komunikaci s rodinami, psychosociální pomoc, ale třeba i aktivity v podobě příměstských táborů organizovaných školou. Na takovou práci ale pedagogové sami nestačí. Škola se proto musí propojit s komunitou, zřizovatelem, neziskovkami i odborníky – a učit se novým způsobům spolupráce. „To hodně ovlivní, jestli bude škola opravdu bezpečným a podpůrným místem pro každé dítě,“ konstatuje Machalík. 

Zásadní roli hraje i spolupráce mezi školami. Snahou bylo, aby se ředitelé a ředitelky i vyučující z různých škol scházeli, jezdili k sobě navzájem na stáže či absolvovali společná školení. Místo, aby školy dostávaly pouze jednotná doporučení z centrály, učí se jedna od druhé – sdílením konkrétních postupů, které se jim v praxi osvědčily. „Když někdo ukáže, jak v jejich škole úspěšně zavedli snídaňový klub nebo jak řeší jazykové bariéry u dětí z Ukrajiny, má to ohromnou sílu. Jednotná metodika je určitě potřeba, ale až její praktické použití přidává na uvěřitelnosti a tím i užitečnosti,“ dodává Tomáš Machalík.