Rostu spolu se svými žáky

Co vás přivedlo k učitelskému povolání? Byl nějaký rozhodující moment? 

Dá se říct, že to byla náhoda. Začala jsem učit už během studia posledního ročníku na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde jsem studovala restaurování a konzervování uměleckořemeslných děl z kovů. Mým plánem bylo působit v některé z muzejních institucí, pečovat o historické předměty a navracet jim užitnou funkci. V té době přišla nabídka z Akademie ve Světlé nad Sázavou na záskok ve zlatnické dílně. Vydala jsem se tam s přesvědčením, že příležitosti a výzvy nejsou samozřejmostí a člověk by je měl využít – to je poselství, které dnes předávám i svým žákům. Když jsem vstoupila do dílny mezi kolektiv mladých lidí, kteří v rytmu pracovních nástrojů tvořili za zlatnickými stoly a u toho energicky diskutovali, cítila jsem, že tam patřím. Tehdy se rozhodlo. 

Takže po vstupu do dílny už nebylo pochyb? 

Rozhodnutí přišlo rychle. Práce zlatníka či restaurátora může být často samotářská, a přestože mám obě profese opravdu upřímně ráda, potřebuji společnost. Teprve propojení rukodělné řemeslné práce s tvůrčím kolektivem a možností sdílení mi začalo dávat skutečný smysl. 

Čím vás samotná výuka na začátku překvapila? 

Především změnou pohledu na to, co je pro žáky skutečně srozumitelné. Zpočátku jsem měla pocit, že jim musím předat vše, co vím – i složité odborné detaily, které jsem během let studia nasbírala. Brzy jsem ale zjistila, že pro začínající studenty je to příliš náročné a že způsob, jak učivo předávám, je zásadní. Naučila jsem se proto mluvit jednodušeji, předávat méně informací, ale takových, které jsou konkrétní a okamžitě použitelné v praxi. A co dnes považuji za ještě důležitější, je probudit v žácích opravdový a upřímný zájem o samostatné vzdělávání ve svém oboru. 

Na letní škole GTP jste ukazovala rozdíl mezi učebnicovou definicí a vlastní metodou vysvětlení. Co se stalo? 

Představila jsem kolegům definici techniky žíhání kovů, jak ji uvádějí stávající učebnice nebo namátkou vybrané odborné zdroje. Nikdo probíranou látku nepochopil, přestože šlo o vysokoškolsky vzdělané učitele. Když jsem jim stejnou techniku vysvětlila vlastními slovy doprovázenými nákresem a praktickým pokusem, pochopili všichni. Byla to silná ukázka toho, jak moc chybí ve výuce popisný jazyk a zkušenost. Zároveň žáci potřebují jasně definovat, proč se dané učivo vůbec učí – odpovědět na otázku „K čemu mi to bude“. 

Jaká jste učitelka? 

Snažím se odbourávat bariéry. V dílně si oblékám plášť stejně jako moji žáci a když je potřeba, usedám mezi ně ke stolu. Nechci být pouhý „přednášející teoretik“. Je důležité, aby viděli, že umím to, co je učím. Dnes už sama sebe vnímám více jako učitelku než jako zlatnici, protože nemám tolik času na vlastní tvorbu, ale pořád považuji za klíčové, aby studenti mohli vidět, že se svou profesí skutečně žiji. 

Vaši studenti vystavují i vlastní šperky? 

Ano. Jednou za dva roky například pořádáme Bienále – velkou výstavu studentských prací, kde své práce prezentují studenti i učitelé. Žáci tak vidí, že jejich vyučující jsou také aktivními tvůrci. Mimo to se ve školních galeriích průběžně vystavují klauzurní práce. Spolupracujeme i s externími galeriemi a institucemi. Mezi naše pravidelné projekty patří například účast na přehlídce současné designové i umělecké tvorby Czech Design Week. Podobných akcí se aktivně účastní široký tým našich žáků i učitelů a studenti tak získávají cenné zkušenosti s profesionální prezentací své tvorby. 

Nebojíte se přiznat, když něco nevíte? 

Dřív jsem z toho měla obavu, dnes už ne. Technologie i materiály se neustále vyvíjejí. Je přirozené, že člověk všechno nezná. Učím se spolu s žáky – a snažím se jim ukázat, že ani omyl nebo neznalost nejsou selháním, ale naopak možností posunu. Učím je, aby při své komunikaci nikdy neříkali, že něco ‚nejde vyrobit‘. Nejprve by se měli snažit proces výroby zkoumat, přemýšlet o možných řešeních a hledat vlastní cestu. A pokud k výsledku nedospějí, neměli by se stydět přiznat, že si nevědí rady, a klidně požádat o pomoc. Fáze pokus–omyl je přitom nezbytná. 

Jaké trendy v současnosti v oboru dominují? 

Běžná zlatnická praxe už se dnes neobejde bez takzvané techniky přesného lití do vytavitelného modelu, tedy práce s voskovými modely šperků. Díky tomu lze vytvořit složité tvary, které jiné metody neumožňují nebo by byla jejich výroba příliš komplikovaná, a tedy finančně nákladná. Do oboru také vstupuje 3D tisk, laserové gravírování nebo jemné sváření systémem PUK.  

Zmínila jste i úlohu motivace. Jak ji u svých žáků posilujete? 

Velkou výhodou praktické výuky je, že motivace je přirozeně dána samotným řemeslem – v reálném čase vidíte, jak z kusu plechu či drátu postupně vzniká šperk. Nicméně v patnácti letech je těžké vybírat povolání na celý život, je potřeba žáky podporovat. Ve škole proto chci, aby měli prostor zažít úspěch v tom, co je baví a naplňuje. I studenti, kteří teoretické předměty považují za náročné, dokážou v dílně excelovat a posílit tím své sebevědomí. Možná tento pocit zažívají poprvé v životě. Nadaní žáci mají zase dostatek prostoru vyniknout a tvořit díla navíc. Připravuji proto pro žáky studijní materiály, které mi umožňují přistupovat k nim individuálně na základě odlišného pracovního tempa. Opakuji se, ale vždycky říkám, že když chodí do dílny s úsměvem, je to pro mě největší odměna.  

S jakými kompetencemi by měli žáci ze školy odcházet?  

Kromě odborných znalostí, jako jsou technologické postupy výroby šperků a další doprovodné techniky, je klíčové, aby studenti uměli teorii efektivně aplikovat v praxi. Současně se ale ukazuje, že zlatník už nemůže být jen řemeslník – musí se orientovat v digitálních kompetencích, marketingu i právních předpisech. Neméně důležité jsou měkké dovednosti, tedy schopnost komunikovat se zákazníkem a dovednost vhodně prezentovat a obhájit vlastní práci. Tyto kompetence jsou zásadní pro uplatnění na trhu práce. 

Jaký je rozdíl mezi maturitním a učebním oborem?  

V učebním oboru se studenti připravují především na práci v dílně, která zahrnuje širokou škálu klasických typů šperků a jejich mechanismů, které se neustále opakují, a běžně je známe z výloh zlatnictví. Žáci zde pracují podle vzoru a dokumentace a zásadní je přesné dodržení rozměrů a kvality výrobků. Maturitní obor je naopak zaměřený na tvorbu autorské značky a rozvoj vlastního výtvarného výrazu. Mají jasnou originální myšlenku (představu), na jejímž základě jsou vedeni technologický postup vymyslet. Autorská tvorba vyžaduje už hlubší dovednosti včetně schopnosti vlastní sebeprezentace, výtvarný základ nebo práci v pokročilých počítačových programech. Rozhodně to ale není o tom, že učební obor je „něco méně“, jak se často říká. Obě cesty vyžadují odlišnou skladbu učiva a vedou k různým profesním možnostem. 

Jak vás samotná práce se studenty posouvá? 

Žáci přinášejí odvahu zkoušet rozmanité a netradiční materiály, spojovat obor s aktuálními tématy, jako je například udržitelnost, nebo zachycovat nové trendy a techniky. Já sama bych byla ve své tvorbě často konzervativnější, ale oni mi umožňují hledat nové cesty. To mě na té práci nesmírně baví. 

Co pro vás znamenalo vítězství v Global Teacher Prize CZ 2025? 

Byla to především obrovská dávka inspirace od lidí, které jsem při soutěži potkala – ať už šlo o semifinalisty, finalisty nebo členy poroty. Vzájemné sdílení zkušeností napříč různými typy škol a oborů je pro mě neskutečně obohacující. Zároveň mi to umožňuje přinášet na světlo některá aktuální témata odborného vzdělávání a otevírat diskusi. 

Jaký moment z letní školy vám zůstal nejsilněji v paměti? 

Když Tomáš Chrobák na svém workshopu pronesl: „Otázka je dar.“ Vysvětlil, že silná otázka je investované energie do druhého člověka. Na krátkém úryvku příběhu od norského spisovatele JoesteinaGaardera (kniha Haló! Je tu někdo?) nám představil myšlenku, že otázka je tím cennější, do jaké hloubky míří. Že je mnohem zásadnější než odpověď, protože odpověď stojí vždy až na konci cesty, kterou už jsme ušli. Otázka oproti tomu ukazuje směr a vede nás dopředu. Společně jsme poté v kolektivu zkoušeli, jak formulovat otázky, aby v druhém vyvolaly hlubokou úklonu. Uvědomila jsem si, jak zásadní je způsob, jak se ptáme. 

A na jakou otázku jste se nejvíc „uklonila“ vy? 

Když se mě jeden z kolegů zeptal, jestli roli učitele vnímám jako důstojnou profesi. Ta otázka mě zavedla k hluboké úvaze.