Odměna je past

Působíte v prostředí, které bývá označováno jako alternativní či inovativní. Kdy jste vy sám poprvé pocítil, že ten tradiční vzdělávací systém, jak ho známe, prostě nestačí?

Musím se vrátit do osmdesátých let, na svou vlastní základní a střední školu. Už tehdy jsem intuitivně vnímal, že to nejdůležitější se neodehrává v učebnicích, ale v tom, co nazýváme „skryté kurikulum“. Tedy ve vztazích s učiteli, v dynamice mezi spolužáky, v tom, jak se člověk učí v systému přežít. Později, když jsem viděl děti svých přátel o dvacet let později, šokovalo mě, že se nezměnilo skoro nic. Možná byla nová tabule nebo barevnější fasáda, ale podstata zůstala stejná.

Před příchodem do ScioŠkoly jste působil v nadaci Emil, kde jste pomáhal handicapovaným dětem sportovat. Byla to tato zkušenost, která vás nasměrovala k pedagogice?

Byla to pro mě obrovská škola mindsetu. Tam jsem pochopil, jak důležité je pro změnu reality změnit nastavení mysli. U dětí s handicapem jsme neustále řešili otázku: „Proč by vůbec měly sportovat?“ Odpověď nebyla v tabulkách, ale v pochopení podstaty lidské radosti a rozvoje. Když jsem pak viděl inzerát na ředitele ScioŠkoly, přišlo mi to nejdřív bláznivé. Neměl jsem pedagogické zkušenosti v klasickém smyslu, ale znal jsem reálný svět. A právě to se ukázalo jako výhoda.

Kdybyste měl ScioŠkolu popsat někomu, kdo o ní nikdy neslyšel, a měl na to jen tři slova, která by to byla?

Budoucnost. Vztahy. Hodnoty.

To zní jako krásné motto, ale co to znamená v praxi? Začněme tou budoucností.

Škola má připravovat na svět, který teprve přijde. My nevíme, jaký bude, takže příprava musí být univerzální a adaptabilní. Vztahy jsou pak základem všeho. I když pracujeme s technologiemi a individuálními plány, pořád jsme komunita. Děti se tu učí žít spolu, vyrovnávat se s odlišnostmi. A hodnoty? To je náš kompas. Máme jich šest – od svobody přes morálku až po optimismus. Když nevíme, kudy kam, vracíme se k nim jako ke kotvě.

Jak do tohoto konceptu zapadá role ředitele? Jste spíše pedagogický lídr, nebo manažer?

Moje role je „tandemová“. Školu vedeme ve dvou, což je klíčové pro vyvažování a moderování různých zájmů. Před deseti lety v inzerátu stálo, že hledají někoho, kdo umí naslouchat, ale v mezních situacích se dokáže postavit i většině. Lídr musí mít vlastní názor, schopnost o něm přesvědčit ostatní, ale zároveň ho umět modifikovat na základě zpětné vazby.

Podle čeho si vybíráte lidi do týmu?

V podstatě hledám jednorožce. Snažím se do školy přivádět lidi s vlastním příběhem, s vnitřním espritem. Musí to být silní individualisté, kteří ale dokážou táhnout za jeden provaz. Naše škola byl start-up, který jsme vymýšleli na dece v parku Lužánky. Ten tým se za deset let proměnil. Na začátku jsme potřebovali vizionáře a stavitele, dnes jsou to spíše koordinátoři, kteří umí navigovat ve stabilním, ale stále se měnícím prostředí.

Ústředním tématem moderní pedagogiky je motivace. Vy jste ve škole od začátku úplně upustili od známek. Proč?

Známka je odměna, ale odměna a úspěch jsou dvě různé věci. Pokud něco dělám jen pro odměnu, co se stane, když odměna nepřijde? My chceme, aby děti prožívaly úspěch. To je ten pocit štěstí a radosti z toho, že jsem něco zvládl. Žádné dítě nechce být „hloupé“ nebo neúspěšné. Jejich odpor k učení je většinou jen reakcí na špatně nastavené prostředí.

Jak tedy vypadá hodnocení, když žák nedostane na konci testu jedničku nebo pětku?

Používáme slovní zpětnou vazbu, která má tři jasné pilíře. Prvním je pohled do minulosti – jaký posun žák udělal oproti svému minulému výkonu. Druhým je postojová stránka – s jakou chutí, radostí, nebo třeba i odporem k úkolu přistoupil. A třetím je doporučení do budoucna – co udělat, abych získal ještě větší jistotu.

Učíte tyto principy i své pedagogy?

Ano, trénujeme je v tom. Máme metodu tří barev: jednou barvou podtrhnou v hodnocení informace o pokroku, druhou informace o postoji a třetí doporučení. Vše ostatní je balast. Je to náročné, napsat kvalitní slovní hodnocení trvá učiteli klidně rok, než se v tom stane mistrem.

Jak na absenci známek reagují rodiče? Přece jen, většina z nás vyrostla v systému, kde byla jednička jasným měřítkem kvality.

Komunikace s rodiči je klíčová. Často se ptají: „Jak si moje dítě stojí ve srovnání s ostatními?“ My jim na rovinu říkáme: „To vědět nebudete, protože pro nás to není důležité.“ Důležitý je individuální posun. Pokud ale rodič nebo dítě opravdu touží po srovnání, existují olympiády, soutěže nebo testy Scio v deváté třídě. My to ale jako prioritu netlačíme.

Dalším pilířem vaší školy je „bezpečné prostředí“. To zní skoro jako klišé, ale vy říkáte, že bez něj se vzdělávání vůbec nekoná.

Bezpečí není bonus. Je to základní podmínka. Když se dítě cítí v ohrožení, mozek se přepne do režimu přežití a na učení nezbývá kapacita. Klidně zastavíme výuku na celý týden a děláme tzv. Projekt Restart, kde řešíme jen vztahy a atmosféru ve skupině. Až když je prostředí vyčištěné, můžeme se vrátit k akademickým znalostem.

Liší se žáci, kteří projdou tímto systémem, od dětí z běžných škol?

Naši absolventi mají jednu velkou výhodu: vědí, co chtějí a proč tam jsou. Když přejdou na střední školu, jsou mnohem motivovanější do učení. Mají odvahu se ptát a nemají strach, že jejich otázka bude „hloupá“. A hlavně umí pracovat s chybou. Neberou ji jako selhání, ale jako přirozenou součást pokusu.

Po deseti letech ve ScioŠkole končíte. Co vás čeká teď?

Cítím, že moje mise tady je naplněná. Založili jsme s partnery Ústav pro kvalitu vzdělávání v regionech. Chci využít kombinaci svých zkušeností z byznysu i školství a pomáhat zřizovatelům škol, tedy obcím a krajům.

V čem konkrétně jim chcete pomáhat?

Chceme změnit to, jak zřizovatelé na školy nahlížejí. Škola nesmí být vnímána jen jako nákladová položka v rozpočtu, ale jako investice do rozvoje regionu. Naše konference na veletrhu Urbis má podtitul „Škola jako motor regionu“. Chceme moderovat spolupráci mezi školami a jejich zřizovateli tak, aby z toho profitovali hlavně žáci. Aby jim ve škole bylo dobře, aby se v ní chtěli vzdělávat a aby tam učitelé nebyli vyčerpaní. Protože „well-being“ se nedá koupit jako lístky do wellness, ten se musí v té škole odžít.