Matematika nemusí být strašák

Náš rozhovor vznikal na letní škole finalistů GTP CZ, kde Tomáš představil jednu ze svých metod – intuitivní kresbu se zavřenýma očima za doprovodu hudby, jež žákům otevírá cestu k abstrakci. Hovořili jsme o tom, jak zbavit děti strachu z exaktních věd, proč je zásadní bezpečné prostředí ve třídě i jakou roli hraje v moderní pedagogice profesní komunita.

Na úvod mě zaujalo Vaše spojení matematiky a výtvarné výchovy. Předpokládám, že k výtvarnému umění máte velmi kladný vztah.  Jak ho prožíváte Vy sám, chodíte do galerií nebo tvoříte?

Vyrůstal jsem v prostředí, ve kterém rodiče četli umělecké časopisy a chodili jsme společně do galerií. V dětství jsem to bral jako něco běžného a i dnes se snažím být s tímto prostředím v kontaktu. Co se týče mé vlastní tvorby, mám nejraději grafiku – linořezy, suché jehly a podobně. Z uměleckých směrů mám hodně rád abstrakci, oslovují mě například díla Marka Rothka. Abstraktní malíři ve mně vždy vyvolávali ty nejsilnější emoce.

Zprostředkovat umění dnešním mladým lidem nemusí být snadné. Jak k nim nacházíte cestu?

Dnešní děti se musí učit umění chápat, protože vyrůstají ve světě, který je formován zcela odlišnými vizuálními vlivy. Když jsem přišel z vysoké školy, domníval jsem se, jak děti pro umění nadchnu a jak budou přirozeně otevřené, ale realita se ukázala být složitější. Musel jsem hledat cesty, jak jim obraz přiblížit. Velmi mi v tom pomohlo kritické myšlení, práce s texty, různé evokační techniky a vnímání obrazu skrze vlastní emoce. Snažím se, aby umění reflektovaly, aby pro ně bylo spouštěčem vlastního prožitku a sebereflexe.

Nabízí se otázka, jak lze výtvarnou výchovu propojit právě s matematikou. Využíváte tuto kombinaci ve svých hodinách?

Snažím se využívat mnohých průsečíků. Velmi rád pracuji s přesahy z jednoho předmětu do druhého. Například v matematice probíráme sítě těles – krychli, kvádr – a děti si tyto sítě mohou vymodelovat, slepit a ve výtvarné výchově je následně výtvarně zpracovat a vytvořit z nich prostorové objekty. Propojení nacházíme i v pravidlech, zákonitostech a geometrii. Krásným příkladem je Zlatý řez, Fibonacciho posloupnost nebo analýza kubismu ve výtvarném umění.

Učíte matematiku, která u mnoha dětí vzbuzuje obavy. Jaký je Váš přístup k výuce a jak se snažíte tento „strach z matematiky“ odbourat?

Z vlastní zkušenosti vím, že pokud se člověk cítí ve třídě dobře a bezpečně, jeho schopnost učit se rapidně stoupá. Mým primárním cílem je proto budovat ve výuce bezpečné prostředí, kde matematika přestává být strašákem. Zásadním pravidlem pro mě je netrestat žáky za něco, co jsem je sám nedokázal naučit. Zní to možná banálně, ale pro pedagogickou praxi to představuje důležitou změnu pohledu. Zásadní je přijetí a laskavost. Dávám dětem najevo, že mým cílem není je nachytat, nýbrž je podpořit. Chybu se snažím detabuizovat a vnímat ji jako zcela přirozenou a nezbytnou součást vzdělávacího procesu. Není to důvod k trestu, nýbrž příležitost k růstu.

Jak řešíte rozdílná tempa žáků a individualizaci výuky? V matematice bývají vstupní znalosti dětí značně odlišné.

Ke svým žákům přistupuji individuálně. Každý má své vlastní tempo kognitivního rozvoje. Někomu jde analytické myšlení přirozeněji, jiný potřebuje více času. Ideální je pro tento přístup menší kolektiv, kolem patnácti až sedmnácti žáků, což umožňuje udržet si hlubší přehled o každém dítěti. V praxi situaci řeším diferenciací úloh. Žáci začínají od těch nejjednodušších cvičení a plynule přecházejí ke složitějším, přičemž nadanějším žákům mohu nabídnout komplexnější badatelské problémy. Vždy mě naplňuje radostí, když žák, který zpočátku zvládá pouze základní operace, postupně získá sebedůvěru a posune se ke středně obtížným úlohám. Vyžaduje to sice náročnější přípravu, ale individualizace a budování vzájemné důvěry se jednoznačně zúročí.

Současným tématem je revize Rámcových vzdělávacích programů (RVP) a nástup umělé inteligence (AI). Jak tyto fenomény reflektujete?

Změny v RVP s kolegy, kteří vyučují matematiku, průběžně analyzujeme. Mám určitou obavu, aby se celý proces nestal pouze formální záležitostí na papíře, aniž by se reálně proměnil samotný styl výuky.Motivovat pedagogy ke změně hluboce zakořeněných postupů je nesmírně obtížné. Co se týče umělé inteligence, tu občas využívám jako asistenta, například při přípravě diferencovaných materiálů. Jsem však obezřetný. Pokud bychom přenechali AI veškerou intelektuální práci – od výpočtů po generování textů – mohlo by to vést k plíživé intelektuální lenosti. Považuji za naprosto nezbytné zaměřit se na rozvoj kritické gramotnosti, aby žáci dokázali logicky uvažovat a analyzovat informace ze svého okolí, ať už se jedná o marketingové triky v obchodech, manipulativní dezinformace nebo právě výstupy vygenerované umělou inteligencí.

Kolem Global Teacher Prize a podobných iniciativ se formuje silná platforma. Jak důležité je pro Vás být součástí komunity učitelů, která se neustále vzdělává a sdílí zkušenosti?

Je to aspekt, který mě profesně posouvá a nesmírně obohacuje. Působím rovněž v síti Pomáháme školám k úspěchu a díky tomu si uvědomuji, jak fatální by bylo ustrnout ve vlastní profesní bublině. Setkávám se s inspirativními kolegy napříč obory i vzdělávacími stupni. Zde na letní škole se potkává jedinečná mozaika osobností s odlišnými didaktickými přístupy a bohatou praxí. Možnost otevřeně reflektovat pedagogické úspěchy i slepé uličky s lidmi, kteří sdílejí podobné hodnoty, je pro prevenci vyhoření a profesní růst naprosto stěžejní.

V soutěži Global Teacher Prize CZ jste získal třetí místo. Jaký zásadní poznatek Vám tento proces přinesl?

Celý proces nominace a hodnocení představuje hluboký ponor do vlastní pedagogické praxe. Běžně se ve škole nezastavíte, řešíte každodenní rutinu, ale i akutní provozní problémy, ale přihláška do GTP vás donutí k zastavení a sebereflexi. Ohlédnete se za tím, co máte za sebou, co fungovalo a co naopak vyžaduje změnu. Zásadním zlomem pro mě bylo uvědomění si hodnoty vlastní práce. Navzdory tomu, že jsem k sobě často velmi kritický, jsem dokázal ocenit, kolik pozitivních věcí se nám ve škole podařilo systematicky vybudovat.

Zmínil jste, že během prázdnin absolvujete hned tři letní školy. Proč trávíte dovolenou tímto způsobem, nechybí Vám odpočinek?

Mnozí lidé v mém okolí, a to včetně rodiny, to občas těžko chápou a nabádají mě k většímu odpočinku. (smích) Učitelská profese je pochopitelně psychicky velmi náročná. Pro mě osobně však setkávání na letních školách představuje formu duševní hygieny a relaxace. Umožňuje mi to nabrat odstup od běžných školních starostí a plně se soustředit na profesní rozvoj v prostředí inspirativních kolegů, kteří jsou pro věc stejně zapálení. Kromě této akce mě letos čeká ještě například letní škola pisatelství. Právě tento kontakt s učící se komunitou mě dobíjí energií potřebnou pro nadcházející školní rok.