Malotřídka podporuje individuální přístup a samostatnost

Třiatřicet žáků, spojené ročníky, žádné zvonění a les přímo za školou. To jsou kulisy, ve kterých funguje Základní škola a mateřská škola Abertamy, která v rámci pilotního ověřování ověřuje výuku podle předmětového školního vzdělávacího programu. „Velkou oporou nám byl náš průvodce,  který vždy všechno ochotně vysvětlil a ukázal. Ale pomohly nám také pravidelné online webináře a pracovní schůzky, kde jsme si mohli s ostatními vyměňovat zkušenosti,“ říká ředitelka Pavlína Pfeiferová.

Co definuje vaši školu?

Naše škola je malotřídní a jsme jedinou školou v obci. Pod naší působnost spadá i mateřská škola, která se však nachází v jiné budově vzdálené zhruba 150 metrů. V mateřské škole máme aktuálně zapsaných 28 dětí, které jsou rozděleny do dvou tříd – jedna je pro menší děti a druhá pro předškoláky. V základní škole se pak učí 33 žáků. Dojíždějí k nám i děti z okolních obcí – Perninku, Božího Daru nebo Nového Města. Výuka je rozdělena tak, že samostatně učíme 1. ročník, dále máme spojený 2. a 3. ročník a nakonec 4. a 5. ročník. Součástí školy je také vlastní kuchyně a školní družina s jednou paní vychovatelkou. 

Takto malá škola má logicky jiné provozní zákonitosti než běžné velké městské školy. Co je z vašeho pohledu největší výhodou při vzdělávání dětí a v čem vás to naopak omezuje?

Největší výhodou je určitě menší počet dětí ve třídách, což nám umožňuje skutečně individuální přístup. Já osobně nyní učím 1. ročník, kde mám pouze osm dětí. Ke každému žáčkovi tak můžeme přistupovat s ohledem na jeho osobnost – víme přesně, co potřebuje a jak ho vhodně motivovat.

Další výhodou je, že u nás nezvoní. Máme volnější přechody mezi hodinami a přestávkami. Pokud vidíme, že děti ještě potřebují odpočinek, nebo naopak potřebujeme něco dokončit, můžeme si čas operativně přizpůsobit. Neznamená to, že bychom vyučovací hodiny zkracovali, ale reagujeme na aktuální potřeby třídy. Výuka navíc není striktně oddělená a například do hodin českého jazyka běžně vkládáme prvky prvouky nebo matematiky. Předměty se tak snažíme přirozeně propojovat.

S ohledem na takto komorní prostředí je ve vaší škole prostor i pro větší interakci mezi dětmi z různých ročníků, třeba o přestávkách?

Určitě. Fungujeme na jednom patře, takže se děti běžně navštěvují už o malých přestávkách. Setkávají se na chodbě, kde spolu debatují a tvoří vlastní komunitní kroužky. Například v 1. třídě máme stolní fotbálek, kam si chodí zahrát i třeťáci a čtvrťáci. Všechny děti tak u nás fungují velmi pospolu.

A cítíte naopak i nějaká omezení? Je něco, čeho v takto malém rozměru nelze dosáhnout?

Určitou nevýhodou je naše velikost v momentě, kdy chceme někam cestovat, například na školní výlet. Pronájem autobusu je velmi drahý – pokud stojí 18 000 korun a my máme jen 30 žáků, je to pro nás finančně náročné. Cestování za kulturou, ať už do divadla, kina nebo na vzdělávací akce do Karlových Varů či Chebu, je tak složitější. Řešíme to tím, že se při těchto akcích spojujeme s blízkou školou v Horní Blatné. Nebo zkrátka využíváme běžnou veřejnou dopravu, ať už autobusy nebo vlaky. Doprava je asi největší omezení, se kterým se horské malotřídky potýkají.

Z jakých důvodů jste se rozhodli zapojit do pilotního ověřování modelových školních vzdělávacích programů (ŠVP)?

Byla to primárně moje iniciativa. Říkala jsem si, že když se do toho pustíme rovnou, budeme mít vše připravené s předstihem. Lákalo mě také to, že nám s tvorbou ŠVP pomohou odborníci. Velkou oporou nám byl náš průvodce pan ředitel Jan Kuzebauch, který vždy všechno ochotně vysvětlil a ukázal. Ale pomohly nám také pravidelné online webináře a pracovní schůzky, kde jsme si mohli s ostatními vyměňovat zkušenosti.

Proč jste si vybrali právě předmětový modelový ŠVP?

Procházeli jsme si dostupné modelové ŠVP a zvažovali, co by se k naší škole nejlépe hodilo. Zjistili jsme, že předmětový model přesně odpovídá našemu zaměření. Viděli jsme v něm i to, jak máme výuku nastavenou nyní, a že nebudeme muset dělat žádné dramatické změny. Zkrátka jsme se v tomto modelu našli.

Do jaké míry jste modelový ŠVP převzali v původní podobě a nakolik jste si ho upravili k obrazu svému?

Převzali jsme z něj především vzorce klíčových kompetencí. Jinak jsme ale při tvorbě hodně vycházeli z našeho stávajícího ŠVP, protože se v něm už řada podstatných věcí promítala. Největší úpravy se týkají časových harmonogramů a dotací, kterým se věnovaly dvě kolegyně. Vzhledem k tomu, že podle nového kurikula nebudou výstupy hodnoceny už ve 3. ročníku, ale až v 5. ročníku, musely jsme učivo a časové dotace rozvrhnout do větších celků a přizpůsobit je tomuto novému časovému rámci.

Hodně se nyní řeší výuka cizích jazyků a zaznívají obavy, jak zajistit výuku angličtiny už od 1. ročníku. Jak to máte s výukou cizích jazyků vy?

Výuku angličtiny od prvního ročníku máme zavedenou už asi tři nebo čtyři roky. Využili jsme k tomu disponibilní hodiny a v pedagogickém sboru jsme se shodli, že to bude přínosné. Učí ji u nás paní učitelka, která sice není vystudovaná angličtinářka, ale neustále se v tomto směru vzdělává a velmi se snaží. Její hodiny jsou vedeny formou hry, často z nich slyším, jak děti zpívají a tančí. Zavedení angličtiny už od první třídy bylo podle mě velmi dobrý krok. Děti si na cizí jazyk brzy zvyknou a ve třetím ročníku už pro ně nepředstavuje žádný problém.

Jaká byla na tuto brzkou výuku angličtiny odezva od rodičů?

Rodiče jsou velmi rádi. V našem okolí jsme totiž jediná škola, která k tomuto kroku přistoupila. Před nástupem na pozici ředitelky v Abertamech jsem působila na jiné škole, kde jsem vedla kroužek angličtiny. Viděla jsem tam, že když děti z kroužku nastoupily do třetí třídy, měly už velkou slovní zásobu a dalo se s nimi pracovat úplně jinak. 

Často slýcháme obavy, že na výuku angličtiny od první třídy školy nebudou schopny sehnat kvalifikované učitele. Z vašeho pohledu je to tedy schůdná cesta?

Musíme vzít v úvahu, že jsme malá škola. Paní učitelka má na angličtinu ve skupině třeba jen osm nebo dvanáct dětí, takže se to dá zvládnout mnohem lépe. Naprosto ale chápu, že na velkých školách, kde mají v ročníku několik paralelních tříd a velký počet žáků, s tím mohou mít problém a sehnat dostatek angličtinářů pro ně bude náročné.

Zastavme se ještě u toho, jak vypadá výuka, když máte spojené ročníky. Co to znamená z hlediska naplnění očekávaných výstupů učení? Jak tento koncept vnímáte?

Děti jsou u nás na spojené ročníky zvyklé od první třídy a myslím si, že to na ně má celkově velmi kladný vliv. Když máte spojenou třetí a čtvrtou třídu, třeťáci mají své učivo a čtvrťáci také. Paní učitelka tak například zadá třeťákům samostatnou práci na opakování z minula a mezitím novou látku čtvrťákům. Poté se role otočí. Pro učitele to ale znamená nutnost velmi precizního plánování – musí si přesně rozvrhnout, kde stráví pět minut a kde deset.

Někdy se navíc učivo hezky propojí. Například čtvrťáci se učí dělení jednociferným číslem a páťáci dvojciferným. Princip je stejný, takže se tato látka dá do určité míry vysvětlovat a procvičovat společně. Mladší žáci často přirozeně pochytí i učivo těch starších. Stává se mi, že děti upozorňují: „Paní učitelko, loni jste to páťákům vysvětlovala takhle a teď jste na to zapomněla.“ Když děti z naší malotřídky pak po páté třídě přecházejí na větší školy, máme na ně často kladné ohlasy. Vydrží dlouho pracovat, nevyrušují a jsou zvyklé na samostatnou činnost.

Funguje u vás ve spojených třídách i vrstevnické učení, kdy si děti pomáhají navzájem?

Ano, to u nás funguje běžně. Starší žáci nebo ti, kteří mají svou práci už hotovou, jdou automaticky pomoci mladším nebo slabším spolužákům.

Zastavil bych se u dalšího velmi aktuálního tématu, kterým je přechod dětí z mateřské školy do základní. Jak to funguje u vás? Zmiňovala jste, že nejste pod jednou střechou, ale předpokládám, že i tak zde fungují určité synergie.

Vzájemně se navštěvujeme. Když k nám například přijede divadlo, zveme předškoláky ze školky, nebo naopak naši mladší žáci jdou na představení tam. Zhruba dva měsíce před zápisem k nám navíc předškoláci chodí na návštěvu přímo do vyučovacích hodin. Vidí tak své kamarády, kteří už do školy chodí, a znají prostředí i nás pedagogy. Přechod je pak pro ně plynulý a do školy se těší. Na naše pedagogické porady navíc jezdí paní zástupkyně z mateřské školy, takže si vzájemně předáváme informace a většinu dětí velmi dobře známe už před jejich nástupem.

Má tato synergie mezi mateřskou a základní školou nějaký formální odraz i ve vašich školních vzdělávacích programech?

V ŠVP to přímo ukotvené nemáme. Mateřská škola má svůj vlastní vzdělávací program a my v základní škole máme pochopitelně také svůj. Formálně to tedy máme odděleně.

Hodně se nyní řeší také plošné omezení odkladů školní docházky. Bude to pro vás jako pro malou školu znamenat nějaký problém?

Dosud platilo, že děti, které byly například kvůli logopedickým nebo jiným problémům nevyzrálé, mohly dostat odklad, což pro ně bylo prospěšné. Nyní bude možnost odkladů výrazně omezena, takže i tyto slabší děti rovnou nastoupí do prvního ročníku. My u nás nemáme šanci naplnit třídu patnácti žáků, abychom znovu získali nárok na asistenta pedagoga. Letos budeme mít pouze čtyři prvňáčky, takže je rovnou spojím s druháky. Naštěstí jde o šikovné děti, takže letos se to u nás negativně neprojeví. Do budoucna se ale obávám, že toto omezení není dobrý krok. 

Argumentem pro toto omezení bylo, že odkladů je příliš mnoho a systém je nadužíván. Měli jste u vás historicky hodně odkladů? Přeci jen díky komunitnímu charakteru školy se s rodiči asi znáte mnohem lépe už před nástupem dítěte do školy…

U nás k nadužívání nedocházelo, historicky jsme měli třeba jen jeden nebo dva odklady ročně. Týkalo se to skutečně jen dětí, které ten rok navíc nutně potřebovaly pro své dozrání. Netrpěli jsme žádným masivním zneužíváním systému. Vím ale, že plošně k tomu docházelo – rodiče si často odklad prosadili i u dětí, které už byly pro školu prokazatelně zralé. Myslím si, že kdyby se odklady od začátku schvalovaly skutečně jen těm žákům, kteří mají reálné problémy s vyzrálostí či řečí, tak k tomuto razantnímu omezení vůbec nemusí dojít.

Mezi vaše benefity, které městské školy obvykle nemají, patří blízkost přírody a úzké komunitní vazby, kdy se lidé navzájem znají. Jak se tyto prvky propisují do výuky a celkové koncepce?

Jsme doslova obklopeni přírodou. Hned za školou máme les, k dispozici je i velká školní zahrada, takže děti často tráví výuku venku. Když je hezky, probíhá venku matematika, prvouka, přírodověda i tělesná výchova. Máme i vlastní hřiště. To jsou obrovská plus.

Dále velmi úzce spolupracujeme s místní komunitou. Například s nedalekým statkem pana Zachardy, kde realizujeme projekty zaměřené na hospodářská zvířata. Skvělá je také spolupráce s místními hasiči, kteří pro děti pořádají přednášky a vždy nám ochotně pomáhají s organizací akcí, jako je například dětský den. Výborně funguje propojení se zřizovatelem i místními fotbalisty. Realizovali jsme dokonce mezigenerační projekt, kdy do školní družiny docházeli místní senioři, což dětem přineslo velmi cenné setkání se starší generací. A vzhledem k naší velikosti pochopitelně spolupracujeme i s ostatními malotřídkami v okolí, se kterými se spojujeme při sportovních či recitačních soutěžích.

Máte tyto aktivity a spolupráci přímo ve vašem školním vzdělávacím programu, aby nezůstávalo jen u jednorázových akcí?

Ano, veškerou tuto spolupráci i komunitní aktivity máme ve školním vzdělávacím programu pevně zakotveny.

Pro malotřídku je typické, že pedagogové dělají takříkajíc všechno. Jak jste si v takto malém sboru rozdělili práci při pilotáži modelových ŠVP? Kdo za co zodpovídal?

Jak už jsem zmínila, prvotní impuls vzešel ode mě. Předložila jsem tento nápad kolegyním, podívaly jsme se společně na dostupné materiály a vybraly si předmětový model. Nakonec jsme se všechny sešly ve sborovně a daly hlavy dohromady. Protože každá učíme trochu jiné předměty – některá češtinu, jiná matematiku – rozdělily jsme si práci podle našich aprobací a reálné výuky a daly jsme si na papír základní rozvahu, co a jak budeme dělat.

Když jste měli tento obsahový základ hotový, jak probíhalo samotné zpracování a formální úprava programu?

Jakmile jsme měli vše myšlenkově pohromadě, dvě kolegyně začaly data přenášet do připravených tabulek, které jsme pro pilotování měly k dispozici. Musím ale upřímně přiznat, že než jsme se v tomto systému zorientovaly, dalo nám to docela dost práce. Musely jsme postupovat striktně krok po kroku a propisovat úpravy postupně dál a dál.

Můžete konkrétně popsat, co vám na této administrativní práci nejvíce komplikovalo život?

Největší úskalí představovalo samotné propisování do tabulek. Když jste totiž v systému chtěli něco zpětně změnit, znamenalo to často nutnost vrátit se na začátek. Kolegyně nad tím strávily spoustu času, než přišly na správný postup. Když už pak věděly, jak na to, musely u práce sedět ve dvou – jedna data diktovala, druhá je vpisovala, následně to po sobě ještě musely kontrolovat.

Z hlediska podpory při zavádění ŠVP jste zmiňovala, že vám hodně pomohla externí pomoc od konkrétního člověka. Jsou ještě další věci, které byste v rámci pomoci ze strany NPI mohla zmínit?

Velmi přínosné byly schůzky a webináře organizované NPI. Odborníci nám na nich podrobně vysvětlovali, jaké kroky máme dělat, jak postupovat při tvorbě harmonogramů a podobně. Byla to opravdu velká pomoc.

Kdyby za vámi přišla kolegyně, ředitelka z jiné malotřídky, a požádala vás o radu do začátků s předmětovým modelem ŠVP, jaké tři první kroky byste doporučila? 

Jako první krok bych doporučila, ať si jasně zformuluje, na čem má svou školu postavenou, jaká je její vize a jaké je její hlavní zaměření. Druhým krokem je nutnost zapojit do procesu celý pedagogický sbor. Je důležité pedagogy správně namotivovat – i ty, kteří s tím zprvu nemusí plně souhlasit. Je potřeba jim ukázat, proč je dobré jít právě touto cestou. A do třetice bych doporučila zaměřit se na sociální kompetence, které se nově prolínají všemi vyučovacími předměty a jsou zaměřeny přímo na rozvoj osobnosti žáka.

Jaká byla reakce na změny ze strany místních komunit a rodičů? Museli jste jim dlouze vysvětlovat, do čeho se škola pouští, nebo to vzali jako přirozený proces?

U nás to byl naštěstí velmi přirozený proces. Nový předmětový model ŠVP přímo navazuje na náš původní vzdělávací program, takže se navenek neukazují žádné dramatické změny ve způsobu výuky.

Pokud ale škola přechází na úplně jiný systém – například z klasické předmětové výuky na model integrovaný nebo projektový – je naprosto klíčové komunikovat o tom s rodiči s velkým předstihem. Rodiče musí být připraveni na to, jak bude škola nově fungovat a jak bude vypadat. Od kolegyně z jiné školy jsem slyšela zkušenost, že pokud rodiče nejsou na změnu dostatečně připraveni, může to vést i k odchodu dětí na jinou školu.

U vás končíte prvním stupněm. Kam směřují kroky vašich žáků a žákyň po dokončení pátého ročníku? Jak probíhá jejich přesun na druhý stupeň?

Naši žáci mají možnost pokračovat na Základní škole v Perninku, v Ostrově, a to včetně víceletého gymnázia nebo dojíždějí do Hroznětína. Každopádně naši absolventi nemají po přestupu žádný problém. Setkáváme se s velmi pozitivní zpětnou vazbou od ředitelů jiných škol. Chválí si, že děti z malotřídek jsou samostatné, dokážou pracovat a jsou velmi dobře připravené. Menší počet dětí nám umožňuje výrazně osobní přístup, což se pochopitelně pozitivně odráží na jejich připravenosti.