Do změn jsme se pustili napříč ročníky. A udělala bych to znovu

Zatímco většina škol zapojených do pilotního ověřování modelových školních vzdělávacích programů ověřuje změnu jen ve vybraných ročnících, základní škola v Brodku u Prostějova se i přes vysoký podíl sociálně znevýhodněných žáků pustila do pilotování předmětového ŠVP napříč všemi ročníky najednou. Ředitelka školy Tereza Zajíčková říká, že největší pomoc v celém procesu pro ně představovala průvodkyně. „Vzorové dokumenty na webu vždycky najdete, ale ne vždy jste si jisti, zda postupujete správně. I když se školy snaží většinu věcí vyřešit samy, potřebují mít za sebou pocit jistoty,“ zdůrazňuje klíčovou roli mentoringu při zavádění vzdělávacích reforem.

Co nejvýstižněji charakterizuje vaši školu?

Jsme vesnická škola a zároveň spádová škola pro šest okolních obcí, ale dojíždějí k nám i žáci a žákyně odjinud. Na mou žádost jsme byli zařazeni mezi školy se zvýšeným počtem sociálně znevýhodněných žáků, protože přibližně 30 % tvoří romská komunita a celkově více než 50 % žáků je sociálně znevýhodněných. Výrazná proměna v tomto směru nastala přibližně před deseti lety, kdy byla v Dobromicích zrušena základní škola pro 1.–5. ročník a převážná většina dětí přešla k nám. To se tehdy promítlo i do veřejného mínění, ale od té doby jsme udělali velký kus práce a dnes ve škole panuje přátelská atmosféra a škola se podobá komunitním školám. I Česká školní inspekce hodnotila naše klima jako vstřícné a přátelské.

Kolik žáků je typicky v jedné třídě?

Snažíme se třídy záměrně dělit na málo početné, tedy zpravidla do patnácti žáků. Důvodem je právě jejich složení, kdy zde máme jak nadané děti, tak ale také mnoho slabých žáků, a taková třída musí být zvládnutelná jak po stránce výchovné, tak výukové.

Jak jste na tom z pohledu materiálního a technického zajištění výuky?

Velice dobře. Máme tři budovy, dostatek prostoru a výborné vztahy se zřizovatelem, který nás aktivně podporuje. Interaktivní tabule jsou téměř ve všech třídách, pomůckami jsme vybaveni na dobré úrovni.

Jak se specifické složení žáků promítá do vašeho ŠVP?

Máme dvě třídy zřízené podle § 16 odst. 9 školského zákona. To nám výrazně pomáhá, protože žáci s lehkým mentálním postižením nejsou začleňováni do běžných tříd formou inkluze, ale vzdělávají se v tomto speciálním prostředí. I tak ale v některých běžných třídách pracujeme s žáky na minimálních výstupech vedle žáků velmi šikovných, což klade na vyučující značné nároky.

V samotném ŠVP nemáme zakotvenou žádnou speciální diferenciaci, opíráme se spíše o přístup lidí a o kulturu spolupráce. Máme jednadvacet pedagogických pracovníků a fungujeme na principu úzké týmové spolupráce. Například naši dva češtináři se pravidelně domlouvají, sjednocují výstupy a sdílejí znalosti o konkrétních žácích. Na sdíleném OneDrive disku máme přehledně opatření pro každého žáka, takže každý vyučující ví, s kým pracuje a jaké výstupy jsou pro daného žáka nastaveny.

Znamená to tedy, že pro práci se slabšími žáky nebo s žáky se specifickými potřebami je potřeba mnohem větší míra osobního přístupu, aby se dostavily výsledky…

Stoprocentně. A proto máme ve většině tříd i asistenty pedagoga. Pracujeme se sdíleným modelem asistence – asistent je formálně přidělen k jednomu žákovi, ale ve skutečnosti pracuje s celou třídou podle pokynů učitele. Učitel připraví diferencované materiály a asistent se věnuje skupince dvou tří žáků s pomalejším tempem, zatímco učitel pokračuje s ostatními. Pro nejšikovnější žáky jsou pak připraveny aktivity navíc.

V kontextu potřeby sdílet více informací o žácích, kteří potřebují větší cílenou podporu, se nabízí otázka přístupu k hodnocení. Dává tady větší smysl slovní hodnocení, namísto známkování?

U slabších žáků je známkování skutečně problém. Se slovním hodnocením ale zase narážíme i na postoje rodičů. Na třídních schůzkách jsem se opakovaně setkala s tím, že si ho příliš nepřejí. Už u budoucích prvňáků bývá jedna z prvních otázek, jestli budeme mít slovní hodnocení, nebo klasické známky. Představa, že „jednička je jednička“ je zkrátka velmi silně zakořeněná.

Nicméně ke slovnímu hodnocení, resp. novým formám hodnocení stejně směřujeme, což souvisí i s tím, jak hodnotit některé nové předměty. I pedagogický sbor se teď v této oblasti vzdělává. Všichni jsme prošli školením zaměřeným na formativní hodnocení a na nový přístup k hodnocení obecně a snažíme se v tom najít vlastní cestu.

Ještě se zeptám na otázku odkladů, kterou asi s ohledem na složení vašich žáků a žákyň vnímáte intenzivněji než jiné školy…

Opravdu z toho máme obavy. K nám přicházejí i děti, které nejsou zralé, a to i bez omezení odkladů. Rok od roku přibývá dětí s nějakým problémem a bez odkladů k nám přijdou děti ještě méně připravené. S tím tedy vzroste potřeba a role speciálních pedagogů. Pro příští školní rok proto připravujeme dvě málo početné první třídy. Ze školky už víme, jaké děti a s jakými problémy k nám nastoupí. Máme ve škole speciální pedagožku, sociální pedagožku i psycholožku a všechny se budou muset do výuky zapojovat čím dál více. Předčasný nástup bude velmi těžký jak pro samotné děti, tak ale i pro celý kolektiv, který nebude jednoduché zvládnout.

Pro pilotování jste si vybrali předmětový modelový ŠVP. Proč právě ten?

Vybrali jsme si jej především z důvodu přijatelnosti pro učitele. Pedagogický sbor máme výrazně věkově rozrůzněný a především starší kolegové byli zpočátku proti. I z důvodů, aby byla změna přijatelná pro všechny, zůstali jsme u předmětového modelu, který byl nejbližší tomu, co znali. Mladší kolegové to vnímají jinak – jiné formy hodnocení a nové přístupy mají už přirozeně zažité. Navíc jsme se rozhodli pro pilotáž rovnou napříč všemi ročníky, a i z tohoto důvodu nám dával největší smysl předmětový ŠVP. A konečně předmětové uspořádání, kdy zůstávají zachovány tradiční předměty, ke kterým přibydou nové, je také srozumitelnější pro rodiče i děti.

A proč jste se vůbec rozhodli vstoupit do pilotního ověřování?

Naše situace není jednoduchá, a právě proto jsem chtěla mít víc času na přípravu nového ŠVP a zároveň mít k dispozici odbornou podporu. A ta byla opravdu výborná. Mohli jsme si celý proces vyzkoušet nanečisto. Šli jsme tedy do pilotního ověřování proto, abychom získali čas a trochu větší jistotu.

Co jste v rámci podpory ocenili nejvíc?

Jednoznačně cílenou individuální podporu od naší průvodkyně paní ředitelky Lenky Jedličkové z církevního gymnázia. Zvolili jsme strategii, kdy jsem se jako ředitelka zúčastnila první schůzky, ale pak jsme zjistili, že učitelé jsou otevřenější, když tam nejsem. Výsledky mi tedy naše průvodkyně tlumočila a já jsem sledovala, jak se postupně přístup kolegů mění, jak se otevírají a začínají řešit konkrétní problémy. To byl pro nás klíčový přínos. Druhým stěžejním prvkem byly připravené modelové ŠVP. Učitelé se mají od čeho odrazit. Dát před ně prázdný dokument by v našich podmínkách nebylo reálné. Vzdělávací workshopy a semináře byly také součástí podpory, ale přiznám, že je naši lidé nevyužívali tak, jak jsem si představovala.

Pilotovali jste napříč všemi ročníky najednou, zatímco řada škol zkouší modelový ŠVP nasadit jen ve vybraném ročníku. Proč jste zvolili tak komplexní přístup?

To bylo moje rozhodnutí, jsem pro „radikální řezy“. Navíc dohodnout se nějak jinak v tolika lidech a s tolika názory by bylo velmi těžké. Přiznávám, že nám to přineslo i nějaké problémy třeba s návazností učiva – například když přišlo dítě z jiné školy, nebylo v pololetí klasifikováno, protože na předchozí škole nemělo příslušné předměty. Ale to jsou okrajové jevy, které se dají průběžně řešit a které ostatně existovaly vždy. Myslím si tedy, že pro celý kolektiv i pro žáky bylo snazší opravdu do toho seknout a vyzkoušet vše celé najednou.

Mimochodem, častá námitka zní: čím více si školy přizpůsobí své ŠVP, tím větší problém bude pro žáky přecházet ze školy na školu…

Jistě, takové situace nastanou. Ale i dříve přicházely děti s jinak probíraným učivem. Já to za zásadní problém nepovažuji. Je to prostě realita a situace je vždy řešitelná.

Tedy zpětně vzato, udělala byste to takto znovu? Ptám se i proto, že načasování reformy počítá s pozvolným zaváděním změn po jednotlivých letech.

Ano, udělala bych to takto znovu. Reforma počítá s postupným náběhem po ročnících a v horizontu několika let, ale my jsme si ověřili, že to jde i rychleji. Tím, že jsou do pilotního ověřování zapojeni všichni, mám třeba na stole návrh učebního plánu pro celý druhý stupeň – kolegové se domluvili v předmětových komisích, navrhli skladbu předmětů, promysleli disponibilní hodiny a taky to celé vzali za své. Kdybychom najížděli postupně, myslím si, že k tomuhle bychom se nedopracovali.

Když jste sáhli po modelovém ŠVP, museli jste ho výrazně upravovat na podmínky vaší školy, nebo jste ho zkoušeli v podobě, v jaké byl?

Úpravy tam byly, ale spíše drobné. Pro kolegyně a kolegy bylo důležité i zjištění, že modelový ŠVP nemusí převzít přesně v předložené podobě, ale že drobné úpravy jsou možné a přípustné a mohou si ho upravit s ohledem na potřeby naší školy. Největší „problém" byl tak spíše v tom, že jsme některé učivo měli dosud zařazené v jiném ročníku a například přírodovědci tak zjistili, že by jim s ohledem na ročníky vyhovovala jiná skladba. Tyto požadavky už máme zpracované v návrhu vlastního ŠVP.

Kdybych přišel dnes do vaší školy a měl zkušenost s tím, jak vypadala výuka před rokem nebo dvěma, našel bych viditelné rozdíly?

Určitě ano. Neříkám, že u každého vyučujícího stejnou měrou, ale viditelné změny byste viděl. Máme například nový předmět polytechnická výchova, který patří k nejoblíbenějším. Zavedli jsme individuální a skupinové projekty, které vedou žáky k samostatnosti – připravují výstupy pro celou školu, ověřují si nápady v praxi. Konkrétně teď chystali velikonoční jarmark, kdy si sami vymýšleli a připravovali zábavné aktivity pro ostatní děti. Je to praktické, baví je to a pracuje se tam s chybou jako přirozenou součástí učení.

Ale změny vidím i v klasických předmětech. Náš kolega na geografii – výborný odborník – začal intenzivně využívat pokusy a praktické aktivity, které dřív nepoužíval. Pracuje s formativním hodnocením a postupně strhává ke stejnému přístupu ostatní. Nejlépe nám to funguje právě v přírodních vědách. Opravdu se zaměřujeme na to, aby si žáci věci osahali a vyzkoušeli.

Jak nakládáte s disponibilními hodinami? Právě učitelé přírodních věd jako je chemie nebo fyzika patří k častým kritikům, kteří říkají: „Sebrali jste nám hodinu a my teď neprobereme všechno, co bychom potřebovali.“

Je pravda, že v předmětovém modelu nám u přírodovědných předmětů hodiny ubyly. Pro tento školní rok jsem disponibilní hodiny nastavila sama s vědomím toho, kde co chybí. Konkrétně jsme například přidali cvičení z matematiky, biologické či geografické praktikum nebo fyzikální pokusy. Důležité ale pro nás bylo, aby se tyto předměty nestaly jen jakýmsi prodloužením klasické výuky, kde by se nakonec stejně zkoušelo a psaly písemky. A třeba právě v přírodopisu a geografii to kolegové zvládli skvěle – skutečně se věnují procvičování, ověřování, pokusům a zkoušení v praxi. Paní učitelka z přírodopisu mi například říkala, že při mikroskopování v biologickém praktiku nehodnotila, jestli se žákovi povedl preparát, ale jak k tomu přistupoval. Přesně tak by to mělo fungovat.

Nyní stojíme před návrhem učebního plánu na příští rok, který si kolegové už připravili sami. Disponibilní hodiny si trochu upravili, ale koncepce zůstala. Zároveň řešíme specifický problém z volitelných předmětů. Vzhledem k našim málo početným třídám nemůžeme vytvořit tak pestrou nabídku, protože bychom ji jednak nenaplnili a jednak ani nezaplatili. Do volitelných předmětů jsme zařadili například cvičení z matematiky a češtiny v 9. ročníku jako přípravu na přijímací zkoušky.

Dá se podobný praktický přístup, který uplatňujete v přírodních vědách, uplatnit i u typicky humanitních předmětů jako jsou jazyky?

Ano a přistoupili jsme k tomu podobně. Českému jazyku také ubyla hodina, ale přidali jsme předmět Český jazyk a literatura v souvislostech, který kolegové hodnotí velmi kladně. V návrhu budoucího ŠVP ho mají zařazený jako volitelný předmět.

Na prvním stupni řešíte asi spíš základní gramotnosti – čtení, psaní, základy počítání. Je modelový ŠVP v souladu s vaší zkušeností a s tím, co potřebujete?

Přiznávám, že kolegyně na prvním stupni – a jsou to právě zkušené paní učitelky těsně před důchodem – byly přesvědčené, že vše fungovalo dobře a nyní po nich někdo bude chtít něco, co nebudou schopny dělat. Nakonec ale často zjišťovaly, že to, co se po nich chce, už dávno dělají. Měli jsme například čtenářské a pisatelské dílny a paní učitelka po měsíci říkala: „Vždyť to vlastně celou dobu dělám, jen se to jinak jmenovalo.“ Zbývá tedy otázka, jak přesně rozvrhnout učivo mezi český jazyk jako takový a tyto dílny. To si musí každý učitel vyřešit sám a my to pro celou školu nastavíme v novém ŠVP.

Co je u vás na prvním stupni kromě základních gramotností v centru pozornosti?

Například badatelská výuka od druhého ročníku je oblíbená jak u učitelů, tak u žáků. A průřezové projekty, které jsme zařadili, se natolik osvědčily, že kolegové sami navrhují dělat je ve vícehodinových blocích jednou za čtrnáct dní, tedy v jednom bloku propojí výstupy z češtiny i přírodovědy. Příkladem může být zaměření se na určitá roční období.

Ještě je tu jedno často diskutované téma a sice anglický jazyk od první třídy. Jak se k této otázce stavíte?

Starší kolegové výuku angličtiny od prvního ročníku zpochybňovali, ale mladší k tomu přistupují pragmaticky: děti dnes přicházejí už ze školek s nějakými základy angličtiny, rodiče je posílají do kroužků. V našem případě zavedení angličtiny od první třídy si v minulosti vyžádal i náš zřizovatel a už před třemi lety jsme ji nad rámec výuky zaváděli jako nepovinnou. Určitě nám ale pomáhá to, že máme šikovnou angličtinářku, která s malými dětmi umí pracovat a výuka je pro ně zábavná.

Jak s požadavkem na změny zvládáte otázku učebních materiálů?

Problém dnes není, že by materiály nebyly. Naopak, je jich obrovské množství a orientovat se v nich je někdy daleko těžší, než kdyby jich bylo málo. I nyní se neustále objevují nové učebnice, ale zatím jsem zastavila nákupy a čekáme, jak se situace vyvine, zejména pokud jde o schvalování učebnic. Finanční realita je přitom prostá – nemůžeme vyměnit celý první ani druhý stupeň najednou, na to prostředky nemáme. Učitelé si proto hodně pomáhají sami, hledají interaktivní materiály nebo jako škola platíme licence k výukovým platformám a učitelé si z nich připravují vlastní pracovní listy.

Můžete stručně shrnout zkušenosti z pilotáže a dát hlavní rady školám, které se chystají upravit svůj ŠVP v duchu předmětového modelu?

Ráda bych zdůraznila, že strach byl větší než realita. Kolegyně, které se bály nejvíc, nakonec často zjišťovaly, že takto už v podstatě učí. Největší strach, který naši vyučující zažívali, byl, že nenavážou na učivo, které dosud probírali, a nesplnili vše, na co byli zvyklí. Tento strach přetrvával až do chvíle, kdy jim bylo vysvětleno, jak k tomu přistupovat.

Druhé kritické místo jsou disponibilní hodiny. Tam, kde hodiny ubyly, je velmi důležité dobře zvolit, čím je nahradit. Klíčové je, aby se na tvorbě ŠVP podíleli všichni. Kolegům říkám: ŠVP si tvoříte pro sebe, aby se vám podle něj dobře učilo a vyhovoval složení vašich žáků. Nebojte se proto vyjádřit, přinést své nápady a přizpůsobit si ho.

A co školám pomůže nejvíce při procesu tvorby nového ŠVP a prosazování změn? Je to zmíněný mentor, který přijde zvenku a provede je procesem, jsou to modelové ŠVP…?

Pro nás konkrétně byl opravdu naprosto klíčový mentoring. Hned na začátku nás naše průvodkyně zorientovala v tom, jak postupovat a na co se zaměřit. Naopak například sdílení dobré praxe mezi školami využíváme méně – jsme na vesnici, nejezdíme se navzájem navštěvovat. Ale mentor a pocit, že se mám na koho obrátit, když nevím, to je pro mě nejdůležitější. Třeba vzorové dokumenty na webu vždycky najdete, ale ne vždy jste si jisti, zda postupujete správně. A právě potvrzení od někoho zkušeného má velkou hodnotu. I když se školy snaží většinu věcí vyřešit samy, potřebují mít za sebou tento pocit jistoty.