Děti zvládnou mnohem víc, než si myslíme

Ve veřejném prostoru se malotřídky často skloňují spíše v souvislosti s rušením či úsporami. Vy z ní ale děláte přednost. V jakém prostředí se vlastně zrodilo vaše ocenění z Global Teacher Prize?

Naše škola je opravdu velmi malá, v porovnání s běžnými institucemi jsme takový mikrosvět. Máme šestačtyřicet žáků a jsme trojtřídka. Letos jsem vyučovala spojené čtvrťáky a páťáky. Tím, že je nás v pedagogickém kolektivu jen pár, panuje u nás vyloženě rodinný charakter. Sama jsem do stejné školy chodila jako dítě a už tehdy jsem se v ní cítila velice dobře. Paní ředitelka mi byla obrovským vzorem a už před lety, dávno předtím, než se to stalo trendem, jsme tu zažívali prvky slovního hodnocení nebo skupinové práce. Cítili jsme, že nás škola přijímá takové, jací jsme.

Současný vzdělávací systém je stále často postaven na kontrole a výkonu. Z vašeho vyprávění ale cítím spíše potřebu nechat věcem volnější průběh a předat zodpovědnost dětem. Co se stane, když učitel tu absolutní kontrolu trochu pustí z rukou?

Stane se to nejdůležitější, děti dostanou prostor růst. Ony totiž dokážou daleko víc věcí, než my dospělí si vůbec umíme představit. Často je podceňujeme. Každé dítě je od přírody zvídavé, chce objevovat svět. Pokud mu věříme a dáme mu svobodu volby – i když ruku v ruce s pevně nastavenými pravidly a patřičnou zodpovědností za výsledek – neskutečně ho to posune. Mám dvacet žáků ve dvou ročnících, každý má úplně jinou startovní čáru. Mým úkolem není je unifikovat, ale zjistit, kde leží ta jejich nejbližší zóna rozvoje. Když v žáky máte důvěru, vidíte pak v přímém přenosu, jak stoupá jejich sebevědomí, jak si dokážou stát za svým názorem. Zvlášť u těch mých páťáků je ten přerod fascinující.

Aby se ale dítě mohlo svobodně projevit a vzít na sebe zodpovědnost, nesmí se bát. Jak se ve třídě buduje pocit bezpečí?

Základem je přijetí. Musíte to pěstovat už od první třídy. Pokud se dítě necítí bezpečně, tak i kdyby mu v hlavě vířilo tisíc otázek, nezeptá se ani na jednu. Mluvíme spolu velmi otevřeně. Mluvíme o mých emocích, o jejich emocích. Ony musí vědět, že to, co cítí, má svou váhu a je to bráno vážně. Nikdy nesmetu jejich problém ze stolu. Emoce jsou i ve škole prostě ve hře a my s nimi pracujeme.

Ve společnosti dnes často rezonuje pocit, že dnešní generace dětí je „složitější“, jak ji vnímáte v přímém kontaktu vy?

Dnešní děti to mají bezpochyby těžší. Žijí v době, která je úplně jiná než ta, ve které jsme vyrůstali my. Jsou pod neustálým, obrovským přísunem informací, podnětů, displejů. Ten tlak na ně je enormní. Na druhou stranu – ta dětská duše tam pořád je. Je hravá, je zvídavá a chce se vzdělávat. Náš přístup by jim měl být nápomocný. My bychom už neměli být těmi hybateli, kteří vše diktují, ale spíše průvodci na jejich cestě. Dnešní děti se chtějí učit, jen my dospělí jim musíme naslouchat a podpořit ten způsob, kterým dané dítě svět rádo objevuje. Někdo badatelsky, někdo s knížkou v ruce.

Mnozí učitelé by s vámi možná souhlasili, ale mají strach tyhle nové věci zkoušet, aby neselhali a neztratili autoritu. Co byste jim poradila?

Na prvním místě: věřte těm dětem. A za druhé – sdílejte to. Je důležité ten osobní prožitek zažít a nezůstat na to sám. Pokud to učitel nezkusí, nikdy nepozná tu změnu. Skvělé je najít si ve svém okolí někoho, kdo ty inovativní věci dělá dobře, a jít se k němu podívat do hodiny. Učitel by neměl být osamělý ostrov za zavřenými dveřmi své třídy.

To platí i pro vztah školy a rodičů. Ti si často z dětství nesou představu školy jako přísné a uzavřené instituce. Jak je přesvědčujete o opaku?

Zapojujeme je. Máme systém tripartity – na jednáních sedí rodič, já a dítě. Všichni společně sdílíme zodpovědnost za učební proces. Děláme otevřené hodiny, necháváme u nás rodiče nahlédnout do dílen čtení, aby si to zažili na vlastní kůži. Odpoledne pořádáme kavárny, napečeme buchty, uděláme kávu a děti rodičům ukazují, na čem pracovaly. Zkouší si to na vlastní kůži a ten prožitek vede k pochopení toho, proč věci děláme tak, jak je děláme. Většina rodičů to pak přijme za své.

Co vám vlastně ocenění a účast v Global Teacher Prize dalo?

Celý ten proces mě donutil se zastavit. Vyplňujete obsáhlý sebereflexní dotazník a najednou si uvědomíte, co všechno s dětmi děláte, a že to má vlastně hluboký smysl. Dodalo mi to velkou míru sebejistoty, že ta cesta, kterou jsem se vydala – cesta naslouchání a důvěry v děti – je ta správná.

Během našeho rozhovoru se stále vracíme k tomu, jak zásadní je reflektovat s dětmi jejich svět a budovat v nich hodnoty. Přes jaká témata nebo knihy se ti tento bezpečný prostor k diskusi daří ve třídě otevírat nejlépe?

Z beletrie je pro mě stálicí Harry Potter. Mám zpracované lekce, kde příběh z knihy silně propojuji s našimi tématy a hodnotami. Bavíme se například o přátelství a zkoumáme příčiny a následky našich vlastních činů. Také zkoumáme různé varianty, jak by se děj odehrál, kdyby daná postava reagovala odlišně. Pak si představujeme na vlastním každodenním životě, co se změní, když v něm něco zkusíme udělat jinak. Otevírá to přesně ten prostor pro reflexi, který děti tak nutně potřebují.