Uvádějící učitelka: Naše spolupráce je založena na respektu

Vzpomenete si, kde jste se poprvé viděly? 

Martina Eberlová (ME): Ano, bylo to asi před třemi lety na školní poradě. Pamatuju si to dobře, protože jsme mluvily o školní dobročinné akci „Andělské klepání“ a tehdy nová kolegyně mě překvapila návrhem, že si nemyslí, že je nutné žáky svazovat tím, aby před Vánoci tvořili anděla, ale že jim máme dát tvůrčí svobodu. Že když se žáci rozhodnou, že chtějí vyrobit Barta ze Simpsonů, tak ať. 

Radka Šindelová (RŠ): Ano, před třemi lety na poradě. Studenti měli tehdy tvořit anděly a já jsem navrhla, ať udělají, co chtějí. Svoboda je pro mne naprosto zásadní téma. Jakákoliv osobní volba, spoluúčast na rozhodování vtahují jedince do děje, je to spoluzodpovědnost, jak budu dále trávit svůj čas. Pro něco jsem se rozhodl, tak už se nemohu vymlouvat, že mě to téma nezajímá.

Co jste si o ní pomyslela?

ME: Byla sympatická, otevřená a nepředvídatelná. Připadala mi jako člověk, který je liberální vůči svému okolí a očekává, že se i okolí k němu bude tak chovat. Asi jsem se o ni i trochu bála, protože určitá forma stereotypů na střední škole stále bohužel přetrvává.  

RŠ: O kolegyni nic. Já vůbec lidi neřeším, jen jsem si představila třídu plnou kluků, kteří by nadšeně slepili místo anděla čerta v nadživotní velikosti. 

Jak jste se stala Radčinou uvádějící učitelkou?

ME: Systémem chceš, nechceš, musíš. Navrhl to ředitel školy. Požádal mě, abych nové kolegyni pomohla, a to ve všem, co je nezbytné pro začínajícího pedagoga. A tak jsme si jednoho dne sedly a rozhodly se, že to spolu vyzkoušíme a pustíme se společně do práce.

Jak se Martina stala vaší uvádějící učitelkou?

RŠ: Já popravdě ani nevím, jestli si mě vybrala anebo to určil ředitel… doufala jsem v to první, abych jí nebyla koulí na noze. Je to povinnost školy se o nepedagogy postarat. Na druhou stranu jsem se tu nejdřív rok rozkoukávala sama a soustředila jsem se nejprve na to, co bylo podstatné pro mě. Zároveň jsem dělala chyby v administrativě, protože mě na to nikdo neupozornil. Ale jsem ráda, že jsem tenhle čas pro sebe dostala, protože kdyby mi někdo tehdy říkal, co všechno mám dělat, tak by to bylo náročné. 

V čem je podle vás metoda uvádějícího učitele nejpřínosnější?

ME: Uvádějící učitel má velký vliv na to, aby osoba, která vstoupí do procesu výuky z této cesty, zvlášť když jde o profíka z praxe, záhy neodešla. Sama jsem s tímto musela chvíli bojovat, neb jde o naprosto odlišný způsob práce s mladými lidmi než v korporátu. Musíte hledat cesty, jak žáky aktivně zapojit, aby sami o problému přemýšleli a eventuálně následně diskutovali. V případě, že chcete, aby i nový učitel se cítil ve škole, kde pracuje, dobře, aby měl zpětnou vazbu od žáků, a to pozitivní, je to proces velmi náročný, ale co není? 

RŠ: Že vůbec někdo myslel na to, když přijde nový učitel ze školy nebo z jiné než učitelské praxe, aby se mu někdo věnoval. Přišla jsem nepolíbená systémem a potřebovala jsem všechno vysvětlit, od rozsahu přípravy do hodin přes hodnocení testů až po zadání známek do Bakalářů. Kam, komu, jak hlásím cestu, když cestuji na školení nebo zajišťuji autobus na exkurzi. Protože v tom je veliký rozdíl.  

Co vás překvapilo?

ME: Jak rychle se Radka adaptovala na prostředí školy a výsledky žáků. Bylo skvělé sledovat, jak se žáci aktivně zapojovali během její hodiny a byli schopni reagovat i na složitější problematiku např. v hodině architektury. I ona se cítila sebejistěji a na hodiny a na své žáky se těšila, připravovala pro ně nejrůznější výzvy. 

RŠ: Že neexistuje „manuál“ všech povinností. Existuje totiž spousta automatických úkonů, které učitelé běžně dělají, ale nikoho nenapadne, že je ten nový příchozí nezná. Tak jsem si postupně vytvořila svůj a pak jsem díky Martině nastudovala i materiály NPI. Vlastně ani nevím, jestli se něco z toho učí na pedagogické fakultě. Ale já jsem sem přišla už ve zralém věku, tak si asi všichni mysleli, že vím, jak to na takové škole chodí, což nebyla pravda. Když přijde někdo mladý po škole, no tak se vede za ručičku, protože je jasné, že začíná.  

Jak vaše spolupráce probíhá?

ME: Potkáváme se a řešíme, co je třeba, na chodbě, na obědě, ve výtahu a plánovaně jednou za 14 dnů v kabinetu. Diskutujeme na téma jak lépe, jednodušeji, efektivněji, radostněji dojít k cíli. Mnohdy je to časově hodně náročné, a nosíme si tak práci „domů v hlavě“.  

RŠ: Povídáme si, nechávám si vysvětlovat, co potřebuji k pochopení souvislostí, sdílíme pocity ze situací. A dostávám rady ohledně administrativních povinností, to je obrovská zátěž i pro ty, co to umějí, natož pro ty, co to neumějí. 

Má pro vás metoda uvádějícího učitele nějaká úskalí?

ME: Primárně narážím na časovou náročnost a finanční ohodnocení. Jedno souvisí s druhým, proto musím volit mezi tím, co je nezbytně nutné a co je již nad rámec toho, co se ode mě očekává. Nedostatečná motivace za nadstandardní práci, jako je vedení kroužků, příprava projektů, organizace akcí nebo individuální práce s žáky, často naráží na nedostatečné finanční ohodnocení v celém našem školství. Učitelé často dostávají plat, který neodpovídá náročnosti a odpovědnosti jejich práce.  

RŠ: Úplně maximálně záleží na osobnosti uvádějícího učitele, potažmo na správném „spárování“ dvou osob. Nově příchozího neznáte, takže je to trochu sázka do loterie, koho k němu přiřadit, ale špičkový profesionál, jako je Martina, si najde cestu ke každému. 

Co byste na vaší spolupráci nejvíc ocenila? 

ME: Vzájemnou podporu a možnost sdílení. Naše spolupráce je založena na respektu a ochotě si navzájem pomáhat. 

RŠ: Děkuji ti, Martino, za všechno, co jsi pro mne udělala, a za tvou upřímnost a otevřenost! Jsi mi vzorem i inspirací.   

Kdybyste mohla kouzlem proměnit české školství, jak by zněla vaše magická formule? 

ME: Ať je školství otevřenější a víc zaměřené na individuální přístup ke každému žákovi, s cílenější podporou nadaných žáků. 

RŠ: Ať je každý jeden student pro nás „hvězdicí“ z pohádky, převyprávěné podle J. D. Bauma: „Jeden starý muž se kdysi vydal na večerní procházku po mořském břehu. Byl odliv a moře vyplavilo bezpočet velikých hvězdic, které zůstaly rozesety po celé pláži. Vtom si stařec všiml chlapce, který na břehu sbíral hvězdice z písku a vracel je zpátky do moře. ‚Proč to děláš?‘ zeptal se ho. ‚Příliv bude až ráno,‘ odvětil chlapec. ‚Hvězdice by uschly.‘ – ‚Jen se podívej, kolik jich tu je,‘ mávl starý muž rukou směrem k obzoru. ‚Ani kdybys sbíral celou noc, všechny nezachráníš. Myslíš, že to, co děláš, má nějaký smysl?‘ Chlapec zamyšleně pohlédl na hvězdici, kterou právě držel v ruce. ‚Myslím, že zrovna pro tuhle to smysl má…‘“