Společná cesta učitelů a rodičů začíná tam, kde je odvaha prošlapávat neznámé

„Nejde jen o velikost školy. Důležitá je ochota a také odvaha pedagogů učit se jiné než zaběhlé způsoby práce a získávat pro ně rodiče i děti.“ Ředitelka Základní školy a Lesní mateřské školy Jurta Petra Landsperská popisuje, proč se škola účastní pilotního ověřování integrovaného ŠVP, proč je pro jeho zavádění klíčový tým, jak propojují výuku s reálným životem i jak je důležité být na stejné vlně s rodiči.

Jak byste stručně představila vaši školu? Co považujete za její hlavní specifika a co by podle vás zaujalo rodiče, kteří jsou zvyklí spíše na tradiční model školy, kdyby k vám přišli na návštěvu?

Naše škola vznikla především jako možnost volby pro rodiče, kteří chtějí jiné vzdělávací prostředí. Už zhruba sedmnáct let provozujeme lesní mateřskou školu a ve chvíli, kdy první děti dorostly školního věku, rodiče začali přirozeně řešit i to, kam dál. Tehdy se zrodila myšlenka navázat na mateřskou školu školou základní. Ve školce máme zhruba dvacet dětí, ve škole kolem šedesáti, takže se pohybujeme v relativně komorním prostředí. Když jsem se ptala rodičů i kolegyň, jaká slova je v souvislosti s Jurtou napadají, opakovaly se pojmy jako atmosféra, otevřenost, důvěra, úsměv nebo pospolitost. 

Můžete to více konkretizovat? 

Aby se všem, pedagogům i dětem, během vzdělávání dobře vedlo, je dobré klima školy zásadní. Snažíme se, aby vztahy mezi dospělými i dětmi stály na důvěře. Je například důležité, aby děti věděly, že za námi mohou přicházet s problémy. Od dospělých pak požaduji otevřenou komunikaci, vzájemné aktivní naslouchání a ochotu učit se novým věcem. Dalším určujícím prvkem je prostředí, ve kterém škola funguje. Pro vyvíjející se děti je důležité, aby prostředí, ve kterém rostou, bylo vkusné a podnětné. Jsme součástí farmy, která působí, jako byste ji přenesli odněkud ze Skandinávie, a to je velká výhoda. Pro badatelské a pozorovací činnosti ideální prostor. Řadu věcí si nemusíme jen simulovat nebo „hrát nanečisto“. Můžeme je rovnou dělat v reálném prostředí – venku, v sadu, v dílnách, na pozemku nebo při běžném chodu farmy. 

Zmínila jste, že jste začínali mateřskou školou a pak přirozeně vznikla i škola základní. Předpokládám, že pro děti to znamená velkou kontinuitu a přechod z mateřské do základní školy je plynulý. 

Ano, přesně tak. Mnoho dětí, které projdou naší lesní školkou, pak u nás přirozeně přechází do první třídy. Tuto kontinuitu ještě podporujeme tím, že předškolní rok je přímo propojený se školou. Učitelka, která vede první třídu, už pracuje i s předškoláky. Děti tak do školy vstupují postupně, přirozeně se seznamují s prostředím a odpadá velká část adaptační zátěže. Naše učitelka má dost času děti poznat a případné obtíže zachytit s předstihem. 

I když se úplně neoznačujeme za komunitní školu v tom smyslu, jak se tento pojem obvykle používá, do jisté míry se tak chováme. Propojujeme školku, první i druhý stupeň při různých akcích během roku — někdy jde o slavnosti, jindy třeba o projektový den věnovaný Dni Země. Díky tomu o sobě děti i dospělí napříč školkou i školou stále vědí, potkávají se a znají se jmény. 

Setkávají se děti různého věku i při běžných činnostech? 

V systematickém smyslu ne. Na prvním stupni fungujeme malotřídně a na druhém stupni se v rámci integrovaného ŠVP potkávají děti různých věkových skupin také, ale mezi školkou a školou nemáme programové každodenní propojování. Určité společné, cílené momenty ale existují. Typický je například první školní den, kdy děti ze školky doprovázejí do školy své starší kamarády. Máme z toho vytvořený hezký přechodový rituál. Jinak se setkávají hlavně při akcích během roku nebo přirozeně v rámci sdíleného prostoru. Dnes jsem třeba byla s dětmi odlévat stopy jezevce a lišky, které máme v lese poblíž, a cestou jsme potkávali osmáky a deváťáky, kteří zrovna dělali v terénu matematiku a vytyčovali ohradník pro ovce. 

Když jsme u výuky venku, můžete uvést další příklady, jak u vás vypadá výuka? 

Pro výuku v naší škole je charakteristické, že hojně využíváme možnost vzdělávání v terénu. Neznamená to ale, že si děti vezmou sešit a sednou si venku. Jde o to, že věci, které lze dělat přímo venku a v reálném prostředí, překlápíme ven. Včera jsme například s kolegyněmi procházely lokality slepého ramene Labe a zjišťovaly, co všechno se tam dá s dětmi dělat. Objevovaly jsme jarní květiny, sledovaly, jaký hmyz se už začíná objevovat, a přemýšlely, jak tato pozorování propojit s dalšími činnostmi, třeba s rybářstvím, kterému se s dětmi také věnujeme. Jaro je teď vůbec téma, které napříč školou silně rezonuje. 

Zmiňovala jste i farmu…

Ano, typické je i to, že děti vstupují do běžného života farmy. Máme například zahradnici, která nám otevírá příležitosti k činnostem, jež nejsou nachystané „školně“, ale jsou skutečné a vyplývají z potřeb zahrady v průběhu roku. U nás nenajdete záhonek s cedulkou, že patří jedné konkrétní třídě; děti se naopak zapojují do reálných prací, které je zrovna potřeba udělat. Když je třeba vyčistit kořenovou čističku, obují si holínky a jdou pomoci. Když se připravuje skleník, mohou sázet nebo pikýrovat papriku. Stejně tak se učí pozorováním života kolem sebe. Teď se například rodí jehňata, takže když se vracíme z cesty, zastavíme se u ohrady a sledujeme novorozená mláďata i jejich interakci s matkou. Je to vzdělávání založené na běžném životě, bez zbytečných efektů. Právě v tom vidím jeho sílu. 

Co vás vedlo k zapojení do pilotního ověřování a proč právě s integrovaným modelem ŠVP?

Moje hlavní motivace byla velmi prostá. Když jsme školu zakládali, začínali jsme opravdu v malém — v první chvíli jsme měli jen dvě děti a jako rejstříková škola jsme samozřejmě museli vytvořit všechny povinné dokumenty, tedy i školní vzdělávací program. Ten tehdy vznikl především proto, aby splňoval formální požadavky. Velmi brzy jsem si ale uvědomila, že samotná výuka u nás už dávno probíhá jinak, než jak to původní dokument popisoval. Od začátku jsme pracovali integrovaně, běžná pro nás byla bloková výuka, projektové učení a propojování obsahů. Právě tak jsme školu postavili. Když se objevily modelové ŠVP, vnímala jsem to jako šanci dát do souladu s dokumenty to, co jsme ve skutečnosti už dlouho dělali. 

Takže jste rovnou viděli, že integrovaný modelový ŠVP dává smysl a nasedá na to, co děláte?

Z nabízených modelů nám jednoznačně jako nejbližší vyšel právě model integrovaný. Tyto věci vždy řešíme jako tým, jsme malá škola, nemáme rozsáhlou metodickou strukturu jako velké školy. Jsme skupina osmi, devíti lidí a to, jak si to společně nastavíme, potom také skutečně žijeme v každodenní praxi. Pro náš malý tým je tvorba tak rozsáhlého dokumentu při běžném provozu školy velmi náročná disciplína, takže i proto pro nás bylo důležité, že jsme nezačínali z úplné nuly, ale mohli jsme se opřít o existující modelový ŠVP. 

Do jaké míry bylo nutné modelový ŠVP přizpůsobit? 

Když jsme ten dokument četli, bylo zřejmé, že je to dobrá inspirace, ale zároveň jsme velmi rychle naráželi na praktické věci. Integrované předměty jsou jedna věc, ale druhá je, jak máte personálně postavený tým, jaké aprobace ve sboru skutečně máte a jak z toho všeho vytvoříte funkční rozvrh. To je v malé škole opravdu dost složité. Takže model byl pro nás cenný jako východisko, ale spoustu věcí jsme si přizpůsobili vlastním organizačním a personálním možnostem. Na začátku jsem měla dokonce obavu, jestli se do požadavků pilotáže vůbec „vejdeme“ a jestli budeme schopni naplnit vše, co je potřeba. Nakonec se ale ukázalo, že právě určitá volnost je důležité a že je možné do modelu otisknout specifika konkrétní školy. 

Na co jste při práci s integrovaným modelem naráželi?

Například volitelné předměty. Ty jsme v navržené podobě vůbec nemohli naplnit, organizačně ani personálně to není v silách školy našeho typu. Pravdou je, že děti u nás mají prostor pro volbu už od první třídy v rámci toho, jak výuku koncipujeme.

Na prvním stupni jsme také některé integrované předměty částečně rozpojovali. Například spojení jazykové a komunikační výchovy s angličtinou a českým jazykem pro nás v praxi nefungovalo tak, jak bylo navrženo, takže jsme hledali vlastní uspořádání. 

Já navíc ŠVP rozhodně nepovažuji za uzavřený dokument. Jsme stále v procesu pilotáže a průběžného ověřování. Na jaře chceme s kolegyní připravit autoevaluační dotazník pro tým, abychom vyhodnotili, co se nám daří a kde bude potřeba z nastavení ustoupit nebo ho upravit. 

Pomáhá podle vás integrované pojetí dětem lépe chápat souvislosti mezi tématy a obory? A funguje stejně dobře u všech věkových skupin? 

Ano, potvrzuje se nám to třeba u blokové výuky, kterou považujeme za velmi přínosnou. Některé předměty jsme seskupili tak, že místo jedné hodiny týdně vznikne jednou za měsíc čtyřhodinový blok. To je výborné pro exkurze, delší projekty nebo náročnější tvůrčí činnost. Zároveň ale vidíme, že ne každému dítěti tento formát vyhovuje stejně. Některé děti jsou z takového bloku nadšené, jiné vnímají čtyři hodiny jednoho předmětu jako příliš dlouhé. Platí to například u umění nebo geografie, kde se zejména u mladších žáků druhého stupně ukazuje, že je potřeba délku a rytmus ještě znovu promýšlet. Právě tohle jsou věci, které člověk úplně neodhadne od stolu. I s dlouhou zkušeností si můžete něco dobře představit, ale teprve když tím škola skutečně projde v běžném provozu, ukážou se různé zádrhele a „chytáky“. Proto bereme letošní rok opravdu jako ověřování v pravém slova smyslu. 

Na čem podle vás záleží nejvíc, aby integrovaný přístup fungoval? 

Děti je potřeba k integrovanému způsobu učení vést postupně a dlouhodobě. Nelze čekat, že když se s integrací začne, děti si okamžitě začnou přirozeně a samostatně propojovat poznatky z různých oblastí. Jsem ale přesvědčená, že pokud jsou děti od první třídy – a v našem případě už vlastně i z lesní školky – zvyklé se dívat na věci z různých úhlů a hledat mezi nimi souvislosti, bude se tato schopnost u nich postupně posilovat. Nejde o automatický efekt věku ani o to, že by starší žáci vše chápali sami od sebe. Je to spíše změna způsobu myšlení. 

Přirovnala bych to k situaci, kdy člověk přestane vidět svět jen úzce vymezeným pohledem. Najednou se mu rozšíří obzor a začne přemýšlet jinak. A to se netýká jen dětí, ale i dospělých, kteří s nimi pracují. I pro pedagogy je to proces, který vyžaduje otevřenost, trpělivost a ochotu učit se dělat věci jinak. 

Nakolik je vaše zkušenost přenositelná i do jiných škol? 

To je častá otázka. Vždycky říkám, že je potřeba vzít v úvahu prostředí školy. Když jste městská škola, máte úplně jiné podmínky a některé věci si tam opravdu neumím představit v té podobě, v jaké je děláme my. Prostředí ve způsobu naší práce hraje velkou roli. 

Na druhou stranu si nemyslím, že by to celé stálo jen na počtu dětí. Nejde o to, že když má škola šedesát dětí, může dělat věci jinak, a když jich má víc, tak už ne. Je to hodně o lidech. Opírám se o tým, protože pokud chcete prosazovat podobný typ výuky jako u nás, potřebujete lidi, kteří jsou ochotni nad výukou přemýšlet jinak, dělat nové věci a podržet se navzájem i ve chvíli, kdy práce není zrovna „vzrušující“. A buďme upřímní, tvorba nového ŠVP taková rozhodně vždycky není. 

S čím jste po praktické stránce při pilotování zápasili nejvíc? 

Nejvíc času jsme na začátku věnovali hledání takové struktury, která bude našemu týmu vyhovovat. Já sama jsem hodně vizuální typ a přála jsem si, aby výsledný dokument byl uživatelsky přívětivější. ŠVP jsou často velmi rozsáhlé, tabulkové, odborně formulované dokumenty. Rozumím potřebě zachovávat odbornost, ale není to úplně přístupné běžnému čtenáři a upřímně si neumím představit, že by ŠVP v této podobě četl třeba rodič, který si vybírá školu.

My jsme nakonec začali vytvářet dokument podobný interaktivní webové stránce. To byl jeden z prvních velkých úkolů. Druhým byl samotný rozvrh, který je v malé škole s multifunkčním týmem mimořádně složitý. A třetí věc, kterou stále řeším, je potřeba se podívat na celé ŠVP ještě „z nadhledu“, ověřit, že v něm nikde nic nechybí a že všechny očekávané výsledky učení, kompetence a návaznosti skutečně drží pohromadě.

Jaká témata nejvíc řešil váš pedagogický tým? 

Jedním z diskutovaných témat bylo to, že se u některých oblastí změnily hodinové dotace. To otevírá otázku, co a jak ještě udržujete v praxi. Druhou velkou oblastí bylo dolaďování toho, čemu se budeme v rámci integrovaných oblastí skutečně věnovat. Hodně nám záleží na místním ukotvení výuky a na tom, abychom maximálně využívali prostředí a podmínky, které máme. Přemýšlíme tedy nad tím, jak převádět jednotlivé jevy a procesy do skutečně prožité zkušenosti. Když děti v chemii nechají kvasit zelí a odnesou si domů vlastní sklenici kysaného zelí, je to pro ně něco úplně jiného než abstraktní výklad. Právě takové přemýšlení ale zabere hodně času. 

Jak jste tedy pracovali s hodinovými dotacemi a disponibilními hodinami? 

Pro mě je trochu škoda, když se debata zužuje jen na to, komu se kde ubralo a jak se hodiny zase přelijí zpátky. V modelových ŠVP se objevují zároveň oblasti, které mi připadají velmi cenné – například badatelsky orientovaná výuka nebo kreativní čtení a psaní. To jsou věci, které jsme se dřív často snažili propašovat do jiných předmětů, protože na ně nebyl jasně vyhrazený prostor. Bádání je časově náročná disciplína. V tom nám tento přístup dává větší legitimitu dělat oficiálně něco, co už jsme stejně dlouho považovali za důležité. 

Samozřejmě si uvědomujeme, že náš úkol je také dovést děti do deváté třídy tak, aby mohly bez problémů pokračovat dál. V tomto směru klademe důraz zejména na češtinu, matematiku a angličtinu. Systematicky žáky připravujeme od osmé třídy na přechod na střední školu.

Jak důležité je už na začátku školní docházky vyjasnit si s rodiči jejich očekávání a to, co škola reálně nabízí?

Samozřejmě že je to důležité. Generace dnešních rodičů většinou sama prošla školou, která fungovala jinak, takže si s sebou přináší řadu obav, návyků a očekávání. Práce s těmito obavami je velké téma samo o sobě. Významnou část své práce věnuji tomu, že s rodiči tyto věci otevřeně komunikuji. Někdy mi s nadsázkou říkají, že to skoro vypadá, jako bych je chtěla odradit, ale mně připadá fér vyložit karty na stůl a pojmenovat vše podstatné dřív, než dítě do školy nastoupí. 

Rodičům říkám, že volba školy je jejich odpovědnost a že se se školou propojují na dlouhé roky. Proto je podle mě lepší si včas přiznat, že v některých zásadních věcech se pohled rodičů a školy může lišit. Nejde o to, aby rodiče ve všem bezvýhradně souhlasili, ale v základních principech by měla existovat shoda. Typickým příkladem je hodnocení. Pokud rodič očekává především známky a vnitřně mu slovní hodnocení nedává smysl, je lepší si to říct hned na začátku. 

Jak to rodičům co nejlépe vysvětlit?

U nás máme setkávání ještě před zápisem, u kterého si rodiče mohou některé používané metody doslova vyzkoušet na vlastní kůži. Součástí je také prostor pro otevřené otázky, aby měli dostatek informací a mohli se zodpovědně rozhodnout. Tento přístup je poctivější pro obě strany, zvlášť když se nebojíte otevřít jakékoli téma. 

Jaké hlavní rady byste dala školám, které chtějí zavádět integrované ŠVP? 

Určitě bych doporučila o celé věci hodně komunikovat uvnitř týmu. Má smysl otevřeně mluvit o tom, co změna přinese, v čem může být přínosná a kde naopak mohou vznikat problémy — a to nejen uvnitř školy, ale i směrem k rodičům a dětem. Zásadní rozhodnutí je potřeba promýšlet se všemi třemi skupinami. 

Druhou věcí je odvaha. Když se škola vydává jinou cestou, vyžaduje to kuráž. V takové chvíli podle mě nelze čekat, že někdo přinese hotový návod, podle kterého se bude jen krok za krokem postupovat. Naopak, škola sama musí hledat, zkoušet a vyhodnocovat. 

A třetí věcí je lidský faktor. Těžko si umím představit, že podobná změna půjde prosadit, pokud nebude převládat soulad pro její podporu. Nemusí být každý člověk nadšený hned od první chvíle, ale bez lidí, kteří jsou změnám naklonění, se to dělá velmi těžko.