Čeští učitelé patří k evropské špičce v AI. Je to skvělý start, ale jen začátek dlouhé cesty

Zpráva OECD TALIS 2024 ukazuje, že čeští učitelé a učitelky patří mezi evropskou špičku v oblasti digitálních technologií a AI. To se dobře poslouchá, že? 

To ano, příjemně mě překvapilo, že jsme nad průměrem zemí EU. Konkrétně 46 % českých učitelů používá AI při výuce nebo k usnadnění učení, zatímco evropský průměr je jen 32 %. A v účasti na školeních jsme dokonce mezi premianty – 54 % našich učitelů absolvovalo vzdělávací aktivitu zaměřenou na AI, což je téměř dvojnásobek průměru EU. Společně se Slovinskem jsme na špici. Ale zároveň mě překvapilo číslo 52 % učitelů, kteří se domnívají, že AI do výuky nepatří. To znamená, že učitelstvo je v tomto silně rozdělené. A pravděpodobně to souvisí s tím, že téměř polovina učitelů se cítí novými technologiemi zahlcená, což je výrazně více než evropský průměr 30 %.

Data iniciativy AI dětem hovoří k dnešnímu dni o více než 67 tisících proškolených českých pedagogů…

Ano, je to souhrnné číslo za všechny organizace – AI dětem, NPI, Microsoft, Google, Aignos, pedagogické influencery a další. Všichni jsme poskytli data a číslo je ověřené. Samotné NPI za poslední tři roky realizovalo vzdělávání pro téměř 15 tisíc pedagogů. Je to velké číslo. Ukazuje, že učitelé mají o téma opravdu zájem.

Co přesně znamená „proškolený pedagog“? Je to někdo, kdo s AI opravdu pracuje v praxi a umí to s ní? 

To není jednoduchá otázka. Z našeho šetření víme, že značná část z nich AI skutečně v praxi používá. Ale moc nám to neříká o kvalitě toho použití – jestli ji zapojují smysluplně, jestli to přináší skutečný přínos pro žáky. Je to prostě zatím skvělý start a skvělý základ. Jsme strašně rádi, že je většina českých učitelů AI otevřená. Co je ale nutné, je pokračovat a postupně budovat „AI gramotnost“ učitelů – tedy komplexní schopnost AI využívat, rozhodovat se o jejím použití a přemýšlet o dopadech. A to dlouhodobě, kvalitně. A následně je podpořit, aby dovedli rozvíjet AI gramotnost i u svých žáků. Právě ta bude patřit mezi klíčové dovednosti budoucnosti. Je to ale o celém spektru dovedností, které budou ve světě a životě a práci žáci potřebovat – třeba to, kdy AI nepoužívat. Aby na tom nástroji nebyli závislí, ale aby si ho vybrali, jen když chtějí a když vědí, že jim to pomůže. Potřebujeme, aby školy budovaly motivaci učit se, mít zájem o vlastní vzdělávání, bádání, zkoumání, mít obyčejnou radost z tvoření – a to ani nemusí být s AI. Jsou to dvě strany jedné mince. 

K čemu čeští učitelé podle dat AI nejčastěji používají? 

Nejčastěji k přípravě na výuku – to dělá 80 % z těch, kteří AI používají. Přímo v rámci výuky ji využívá 54 %. Z dat z TALIS vidíme, že čeští učitelé ji nejvíc používají k tvorbě plánů výuky nebo činností – to uvedlo 67 % z nich. Také k tomu, aby pomohli žákům s procvičováním nových dovedností v reálných situacích. Je zajímavé, že se v tom lišíme od evropského průměru. Zatímco v EU se AI nejčastěji používá k efektivnímu pochopení a shrnutí tématu, u nás je to až na třetím místě. Naopak čeští učitelé méně využívají AI pro hodnocení a známkování prací – rozdíl oproti EU je tam asi 17 procentních bodů. 

A ještě jeden zajímavý rozdíl – mladší a začínající učitelé používají AI spíše v přípravné fázi, na tvorbu plánů. Starší a zkušení učitelé ji častěji zapojují přímo do výuky, třeba k podpoře žáků se speciálními vzdělávacími potřebami nebo ke generování zpětné vazby. 

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad, jak to funguje v praxi? 

Určitě. Máme skvělé zkušenosti z projektu ExploreEdu, kde jsme po celý školní rok sledovali deset škol, které s AI experimentovaly. Ředitele, zástupce i řadové učitele – ti zkoušeli AI chatboty každý den, při přípravě hodin, hodnocení, komunikaci s rodiči, v administrativě.

A víte co? Největší přínos nepociťovali tam, kde bychom to čekali – tedy při přípravě výuky – ale právě v té administrativě, kterou všichni učitelé nenávidí. Slovní hodnocení, které by normálně zabralo celé odpoledne, bylo podle některých účastníků s AI hotové za hodinu. Jedna z učitelek třeba nahrála do AI svá průběžná hodnocení studentů a zadání od vedení školy – a dostala finální texty pro každého žáka v jednotném stylu. Jeden z ředitelů využil ChatGPT pro formulaci školního vzdělávacího programu a jeho porovnání s novým RVP. Oceňovali, že najednou měli více času na to, co je opravdu důležité – na práci s dětmi. 

V ExploreEdu jsme potkali spoustu zajímavých lidí s osobními příběhy. Třeba jedna učitelka, která se vracela do školy po deseti letech na rodičovské. Měla obrovské obavy – modernizované RVP, nové technologie, všechno se změnilo. „Buď překonám odpor k technologiím, nebo to nedám,“ říkala. Dnes AI používá pravidelně a říká, že jí pomohla najít v práci znovu jistotu. Nebo jeden učitel přírodopisu, který popisuje situaci, kdy mu AI zafungovala úplně jinak, než čekal – potřeboval rychle poradit v krizové chvíli a díky hlasovému modulu s ní vedl rozhovor, jako by to byl školní psycholog. Každý z účastníků projektu si našel svou vlastní cestu, jak AI využít smysluplně ve své praxi. 

Liší se nějak situace v přístupu k AI na různých typech škol? 

Ano, vidíme tam docela výrazné rozdíly, zejména mezi základními školami a gymnázii. Zatímco na gymnáziích a středních odborných školách vidíme mezi roky 2024 a 2025 nárůst v tom, jak často učitelé žákům povolují používat AI (o 8 procentních bodů), na základních školách je situace opačná. Tam vidíme stagnaci až mírný pokles o 4 procentní body. 

Celkově na základních školách povoluje AI používat 43 % učitelů, zatímco na gymnáziích a středních odborných školách jsou to tři čtvrtiny – 73 %. Ten rozdíl má logiku – souvisí to s věkem žáků. Sami učitelé říkají, že ideální čas začít se systematicky vzdělávat v oblasti AI je 5. až 6. ročník základní školy. To ale neznamená, že by na prvním stupni nebylo možné povědomí a kritický vztah k technologiím také citlivě rozvíjet. Ten pokles na základních školách mě trochu znepokojuje. Může to naznačovat, že zatímco na gymnáziích si učitelé postupně hledají cestu, jak s AI pracovat, na základních školách převládají obavy a nejistota. Žáci jsou v používání AI rychlejší, pro učitele je náročné výuku přizpůsobit a řeší to zákazem. To je přesně ta oblast, kterou potřebujeme podpořit.

Jak to vypadá s podporou uvnitř škol v oblasti AI? Mají všichni učitelé dostatek příležitostí se vzdělávat? 

Podle našeho posledního šetření v roce 2025 poskytlo podporu v oblasti AI 91 % škol, což je obrovský nárůst oproti 62 % v roce 2024. To je skvělá zpráva. Ale je tu jeden paradox, který vidíme v datech. Školení se účastní pořád stejná skupina učitelů – ti, kteří mají zájem a jsou otevření novým věcem. Dvě třetiny učitelů se již nějakého školení zúčastnily. Ale ta zbývající třetina, která zájem nemá nebo se cítí zahlcená, zůstává mimo. Takže ačkoliv školy nabídku poskytují, neznamená to automaticky, že se vzdělávání dostane ke všem. A právě tady vidíme velkou výzvu do budoucna – jak oslovit i tu poslední skupinu, jak jim ukázat, že AI může být pomocník, a ne hrozba. Často jsou to učitelé s dlouholetou praxí, kteří mají své osvědčené metody a změnu vnímají jako další zátěž.

Na co by si měli vyučující při používání AI dát pozor? 

Především by neměli zadávat úkoly bez toho, aby dětem vysvětlili cíl práce a nastavili její podmínky – jestli AI chceme použít, nebo ne a proč. Pokud zrovna potřebujeme podpořit znalost nebo ověřovat samostatnou schopnost přemýšlet, rozvíjet samostatné myšlení, tak to dobře vysvětleme žákům. Klíčové je dobře popsat tu část úkolu, kam naopak AI můžeme a chceme zapojit – třeba jako kritika nebo experta, který nám dá zpětnou vazbu, nebo naopak v začátku práce pro brainstorming... Možnosti ukazuje třeba materiál 10 způsobů využití AI ve výuce. Pomůže také mít ve třídě nastavená pravidla a zásady. 

A pak – je důležité nemluvit o AI pouze teoreticky. Je třeba si to osahávat a postupně zkoušet možnosti a limity. Společně a otevřeně. Třeba pokud chceme, aby děti pochopily deep fakes a jejich riziko, je lepší, než o tom mluvit u tabule, společně s nimi nějaký deepfake vytvořit, vyzkoušet a mluvit s nimi o tom, co tahle možnost přináší, jak se k tomu postavit, jak se zachovat, když se s tím setkám. To ve frontální výuce bez AI neuděláme. Nebojme se dětem říci, že se to učíme s nimi a že nás to opravdu zajímá. Nebojme se přiznat vlastní obavy – žáci to ocení a nastolí to pocit důvěry. 

Proč vznikla kampaň iniciativy AI dětem #ZasloužíSiUznání?

Kampaň má být hlavně pozitivní zprávou. Ve veřejné diskusi se v uplynulém roce vyskytoval postoj, že „v Česku se nic neděje“, že jsme v adaptaci školství na AI pomalí. Chceme tím ukázat, že to tak není. Naopak – vsadili jsme na vzdělávání, což je skvělý základ. Nejsou to výsledky, které jsou hned vidět – jako třeba rychlé a plošné nasazení nějakého AI systému, který zázračně slibuje vyřešit řadu problémů najednou. Je to postupný proces budování AI dovedností a gramotnosti, bez kterých se každá další implementace neobejde. Jak se ukázalo třeba v Jižní Koreji, kde nasazení AI technologie plošně ve vzdělávání nepřineslo očekávané výsledky. Program byl po čtyřech měsících stažen, mimo jiné kvůli nedostatečné přípravě a AI gramotnosti učitelů.

Záznam tiskové konference

Jakou roli by měl hrát NPI? 

My jako NPI máme cíl podporovat školy v tom, aby mohly plnohodnotně učit podle nového kurikula – v tom jsme hlavním poskytovatelem podpory. Ostatní organizace ale rozhodně nevnímáme jako rivaly nebo konkurenci. Je skvělé, že vzniká další vzdělávací obsah, školení a materiály, že je možnost volby a výběru. 

S AI dětem úzce spolupracujeme a společně jsme některé kurzy vytvářeli i poskytovali – třeba kurzy v krajských centrech NPI na vytváření AI asistentů, kde se učitelé učili principům přizpůsobování chatbotů vlastním potřebám, personalizaci, dobrému promptování i bezpečnostním prvkům. S ostatními organizacemi se pravidelně scházíme, vyměňujeme si aktuality a know-how a snažíme se, aby zde byla funkční síť. Podíleli jsme se například i na rozcestníku aidoskol.cz, kde se učitelé mohou zorientovat v nabídce podpory a vzdělávání od různých organizací a iniciativ. 

Co vás osobně na téhle práci nejvíc baví? A co vás naopak trápí? 

Pro mě je to nesmírně smysluplná práce. Baví mě přispívat k tomu, aby škola byla pro děti místem, kam chtějí chodit a kde získají dovednosti, které jim v životě skutečně pomohou. Při tvorbě vzdělávání mě bavila spolupráce s celou řadou nesmírně zajímavých a chytrých lidí z ostatních organizací – s Evou Nečasovou, Bobem Kartousem, Lukášem Kačenou i s učiteli z praxe, kteří jsou mi velkou inspirací. Obohacuje mě pravidelné setkávání s experty v našem „AI týmu“, tedy Lidkou Kovaříkovou, Pavlem Hodálem, Vaškem Maněnou a dalšími, a možnost se neustále učit něco nového. Přesně takovou zkušenost – radost z objevování a učení – bych přála každému žákovi, v jakékoli oblasti. 

A co mě trápí? Spíše se snažím přijít na to, jak je možné, že je stále velká část rodičů, kteří nemají chuť něco měnit a mají pocit, že zůstat pouze u tradičních metod je stále funkční. Já neříkám, že by tradiční metody jako výklad nebo testy neměly své místo, ale jsem přesvědčená, že je potřeba je kombinovat s aktivizační, badatelskou, projektovou výukou, zabývat se novými tématy, jako je mediální gramotnost či wellbeing. Trápí mě také vyhraněná a někdy až extrémní diskuse o technologiích ve školách – že se do jednoho pytle hází závislostní mechanismy sociálních sítí s konstruktivním a pozitivním využíváním technologií. A místo hledání cesty, jak s technologiemi zacházet a využívat je v náš prospěch, se hledá, kdy a komu je zakázat. Podle mě je to jen hašení symptomů, a ne hledání a napravování příčiny. 

Změnilo se vám za tu dobu něco v pohledu na AI ve vzdělávání? 

Ano, posunula jsem se od nadšení a fascinace k více kritickému či realistickému přístupu, kdy je třeba vyvažovat přínosy s riziky a limity. Postupně si uvědomuji více a více souvislostí. Na konferenci Eminent o smysluplném používání AI do škol v prosinci 2025 řekl bývalý ministr školství Finska, že s AI zažíváme „ontologický šok“ – je to technologie, která nás v kognitivních dovednostech, které byly dříve čistě lidské, předhání. Mně se tam vybavily psychologické fáze šoku (popření, hněv, vyjednávání, deprese, přijetí) – myslím, že si jimi procházíme všichni, a asi je to v souvislosti s AI nekončící proces neustálého objevování. 

Ale zároveň vidím, že existuje rozdíl v tom, když jsou učitelé a školy, které mají se žáky kvalitní vztah, důvěrné prostředí, které k výuce přistupují více zkoumavě, aktivizačně – tam s AI vlastně není žádný problém a automaticky se stala jak objektem zkoumání, tak nástrojem pro další práci. Postupně, třeba i cestou slepých uliček, kdy se učí jak žáci, tak často i učitel, to ale může být velmi cenné a je to vlastně důležitá proměna role učitele z někoho, kdo ví všechno a předává to, v někoho, kdo spíš nastavuje pravidla, podmínky k učení – včetně možnosti dělat chyby. Bez chyb a pokusů to totiž s AI nejde. Nikdo na začátku přesně nevěděl, jak to správně dělat. Všichni jsme byli na stejné startovní čáře – a je zajímavé sledovat, kde to šlo a jde, a kde naopak ne.