BLOG. Příkazy shora nikoho nemotivují

Někdy slýchám otázku, jak se nám daří zavádět nové přístupy k výuce, jak motivujeme učitele k dalšímu vzdělávání a jak zvládáme všechny změny, které na školy přicházejí. Pravda je, že žádná škola se nezmění přes noc a žádný skvělý nápad z pedagogické konference sám o sobě nezmění každodenní praxi ve třídě. Změna začíná tam, kde se potkávají lidé – ve sborovně, v kabinetech, někdy i na chodbě mezi hodinami. A k jejímu skutečnému zavedení potřebujete čas, trpělivost a odvahu pouštět se do věcí jinak, než je zvykem.

Když jsme se rozhodovali, zda se přihlásit do pilotního ověřování nového školního vzdělávacího programu, nebylo naším cílem udělat revoluci. Šlo nám spíše o přípravu na změny a možnost celý proces spoluvytvářet. Integrovaný model výuky pro nás nebyl zároveň žádnou novinkou, protože dlouhodobě pracujeme způsobem, který je nyní formálně popsán v modelovém školním vzdělávacím programu.

Diferencovaná výuka, individualizovaný přístup, cílená podpora žáků se speciálními vzdělávacími potřebami nebo využívání formativního hodnocení už u nás patřily ke standardním postupům, zejména na prvním stupni. Samozřejmě se v těchto oblastech stále potřebujeme rozvíjet, ale pilotáž nového ŠVP pro nás představuje především systémové ukotvení praxe, kterou rozvíjíme už delší dobu. Pomáhá nám lépe strukturovat týmové plánování, sdílet odborné role a efektivněji komunikovat s rodiči.

Postupné kroky, ne revoluce

Cesta k moderním výukovým přístupům u nás nezačala ze dne na den. Jak se nám postupně měnilo složení žáků (výrazně rostl podíl žáků se speciálními potřebami), upravovali jsme školní vzdělávací program, učební plán i metody výuky. Začínali jsme na prvním stupni s metodou Hellen Doron v angličtině (metoda imituje proces, kterým se děti učí svůj mateřský jazyk – pozn. red.). Je interaktivnější a pro naše děti srozumitelnější. Všichni pedagogové, kteří podle ní učí, museli absolvovat lektorské kurzy. Je také finančně náročnější, ale ve výsledku rozhodně zvládnutelná a pokračujeme v ní už přibližně deset let.

Později jsme na prvním stupni začali zavádět metodu Začít spolu, která je blízká integrovanému způsobu výuky. Pro dovzdělávání jsme využívali například program ESF Jan Amos Komenský. Některé kolegyně a kolegové už takhle vyučovali přirozeně, cítili, že propojování témat dává smysl.

Na druhém stupni byla situace náročnější, ale mohli jsme stavět na zkušenostech s projektovou výukou a opírali jsme se o výjezdy a platformu, jako je eTwinning, propojenou s programem Erasmus+ (eTwinning je evropská iniciativa, která podporuje online spolupráci učitelů napříč zeměmi, nejčastěji formou společných projektů realizovaných na dálku s využitím digitálních technologií – pozn. red.).

Před dvěma lety jsme začali vytvářet expertní týmy zaměřené na formativní učení a hodnocení. Vzdělávala nás společnost JOB-spolek pro inovace, která nám pomohla nejen mentorováním, ale také představila nové metody práce. I tato zkušenost nás výrazně posunula a plánujeme v této oblasti pokračovat. 

Méně je někdy více

Na pedagogy nelze samozřejmě naložit všechny nápady na změny a vylepšení najednou. A přiznám se, že mi trvalo pár let, než jsem pochopila, kde leží hranice, aby změny přinášely uspokojení z práce, a ne frustraci. Dnes vím, že je dobré se věnovat jedné nebo maximálně dvěma zásadním změnám ročně. Při větším množství už spolupráce a zapojení lidí nefunguje optimálně. Každou takovou změnu je však třeba vždy důsledně dotáhnout do konce.

Zároveň je důležitá i dobrovolnost. Nikdy byste neměli nikoho do změn opravdu nutit. Oslovím kolegy, zeptám se, jestli by je daná oblast zajímala, jestli by pro ně mohla být přínosná. Vnitřní motivace je totiž klíčová. 

Snažím se, aby se kolegové vzdělávali společně a učili se od sebe navzájem. Nechci, aby ten, kdo projde školením nebo se něco naučil, si své nové dovednosti nechával pro sebe. Nestačí ale jen něco nového se naučit, je třeba také umět kolegům zprostředkovat své poznatky tak, aby je vnímali jako obohacení, ne jako povinnost uloženou vedením. 

Například v případě formativního hodnocení jsme vytvořili týmy složené spíše z mladších pedagogů, kteří k tomuto tématu přirozeně inklinují. Oni pak své nadšení přirozeně sdílejí třeba v kabinetech s ostatními. 

Naopak v případě metody Začít spolu chodily zase mladší kolegyně na náslechy k těm zkušenějším. Stejně tak každý nastupující učitel má u nás zkušeného uvádějícího, který mu pomáhá orientovat se v prostředí, pracovat s materiály a především se v novém kolektivu cítit dobře. Každý by si měl ale najít sám kolegu, od kterého se chce dále učit a inspirovat.

Cílem je, aby ostatní neměli pocit, že je někdo poučuje, ale aby vnímali především nadšení a nové možnosti.

Chcete změnu, jejíž výsledky vidíte

V naší škole bylo dlouhou dobu nejžádanějším tématem v seberozvoji téma, jak pracovat s větším počtem dětí se speciálními vzdělávacími potřebami ve třídě. V minulosti byla tato oblast pro kolegy velmi důležitá, naopak dnes už není tak palčivá, protože postupně získali potřebné kompetence. K tomu máme týmy asistentů pedagoga, kteří výuku podporují, a vytvořili jsme systém spolupráce, který dobře funguje.

Nyní pedagogy zajímá především integrovaný způsob výuky, propojování předmětů, projektová výuka a badatelsky orientované učení. Vidí totiž, že tyto metody našim žákům výrazně pomáhají pochopit učivo. Jsou praktické, pevně propojené s reálným životem. Když si mohou něco představit, osahat a vyzkoušet, učí se lépe. 

Aktuálně je pro nás klíčovým tématem formativní učení a čtenářská a písemná gramotnost.

Kde hledáme inspiraci

Rozvoj se týká samozřejmě všech, včetně vedení. Se zástupkyní jsme prošly vzděláváním Ředitel naživo, odkud čerpáme hodně inspiraci, koho oslovit pro spolupráci. Popravdě řečeno, totiž ne všechno, co se dnes nabízí, je dostatečně kvalitní. 

Jsme zapsány do programu Lídři lídrům, takže se průběžně setkáváme s předními odborníky na vzdělávání. Když pak potřebujeme nějaké téma přenést do školy a naučit ostatní, máme k dispozici konzultace s lidmi, kteří nám doporučí nejvhodnější vzdělavatele.

V rámci vzdělávání Ředitel naživo jsme s paní zástupkyní navštívily také řadu škol po celé republice, které jsou považovány za příklady dobré praxe. Vstupovaly jsme do hodin a viděly inspirativní práci učitelů. Bohužel naši kolegové v rámci své pracovní doby na podobné návštěvy nemají prostor. Zato k nám pravidelně přijíždějí zahraniční učitelé z ostatních zemí Evropské unie, kteří mají možnost pozorovat naši výuku.

Změna je maraton, ne sprint

Když se dívám zpětně, vidím, že nejdůležitější je trpělivost a respekt k individualitě každého učitele. Někdo změny přijímá s nadšením, někdo potřebuje více času. Obojí je legitimní. Podstatné je, aby sbor fungoval jako tým, který si věří a vzájemně se podporuje. A aby změny vycházely zevnitř, ne pouze z příkazů shora.

Těší mě, že kolegyně a kolegové sami uvádějí, jak jim společné plánování a propojování témat pomohlo získat větší jistotu. Výuka je pro žáky srozumitelnější, více je motivuje, což zase posiluje i motivaci učitelů. Dá se říct, že se pozitivně mění klima školy, protože spolupráce se stala přirozenější. I když stále vidíme prostor pro zlepšení – třeba v dlouhodobém plánování průřezových témat nebo koordinaci mezi prvním a druhým stupněm – celkově vnímáme integrovaný model jako přínosný.