11. 3. 2026
BLOG. Kdy je Afrika? aneb Skryté kurikulum českých škol
Marek Fajfr
České školství stojí na prahu zásadních změn. Aby revize rámcových vzdělávacích programů nezůstala jen na papíře, desítky škol po celé republice s podporou NPI ověřují nové modelové školní vzdělávací programy. Zkušenosti z pilotního ověřování ukážou cestu a stanou se inspirací pro další školy.

Marek Fajfr je ředitelem Základní školy a Střední školy Otevřeno z Benátek nad Jizerou. Škola vytvořila a nyní pilotuje tematický ŠVP. Foto: archiv MF
Aby byla jakákoliv změna v českém školství úspěšná, budou se muset více či méně proměnit nejen kurikulární dokumenty a přístup škol, učitelů i rodičů, ale nakonec také učebnice. Uvědomil jsem si to před pár lety na jednom semináři, kdy se rozvinula podivná debata o tom, „kdy je Afrika?“
Otázka z úvodu není překlep. Spor o to, ve které třídě se má probírat Afrika jakožto učivo, trval naštěstí jen několik minut a bylo jej možné uspokojivě vyřešit: Afrika je přece v sedmičce! Kdybych v té debatě seděl dnes, asi bych se odvážil zvednout ruku a upozornit na to, že ani v nových, ani ve starých rámcových vzdělávacích plánech není přesně stanoveno, kdy se bude regionální zeměpis kontinentů učit, ale že je potřeba jej odučit kdykoli během druhého stupně, tj. do deváté třídy. A možná ani netřeba dodávat, že se v těchto programech slovo Afrika vůbec nevyskytuje. Nejvíce překvapující pro mě byla ta domnělá železná závaznost, kterou diskutující nevnímali na základě rámcových nebo školních vzdělávacích programů, ale učebnice. Prohlédl jsem v knihkupectví snad všechny a opravdu: Afrika je vždycky v sedmičce!
Co je to dobrá učebnice?
Dobrá učebnice je určitě fajn jako podpora pro výuku. Problém spočívá v tom, že mně známé české učebnice (až na opravdu dvě tři výjimky) předepisují učivo do konkrétních ročníků, ale hlavně přetékají informacemi nad rámec předepsaných vzdělávacích cílů. Zároveň působí pro děti, rodiče i učitele jako závazné měřítko toho, co jsou všechno znalosti (zřídkakdy dovednosti nebo postoje), které máme ve školách učit. Kdybych se držel obsahově předimezované učebnice, taky bych nestíhal a neměl čas na procvičování s jedněmi a na rozšiřování probraného učiva o zajímavé souvislosti s jinými. Určitě bych byl taky naštvaný na kolegy, kteří mi berou třídu na svoje výlety, exkurze nebo aktivity, protože bych se bál, že neproberu “celou učebnici” a učitel, kterému předám příští rok třídu si řekne, že jsem se flákal.
Cíle, ne učebnice ukazují cestu
Když jsem učil Afriku v našem třetím trojročí, použil jsem různé učebnice a zdroje při přípravě svých hodin, ale vybíral jsem, co je k cílům, které ve výuce sleduji, opravdu potřeba. Cíle v našem integrovaném předmětu Společnost byly jasné: chtěl jsem, aby se děti na konci tematického celku orientovaly na mapě Afriky a dokázaly vysvětlit, co v Africe v průběhu dějin dělali Evropané (zámořské objevy, kolonialismus) a jaké projevy mají aktuální problémy, kterým Afrika čelí a kterým se často ve škole věnujeme v rámci charitativních programů.
Kromě mého výkladu, samostatné práce se zdroji a procvičování pojmů (třeba jsme se “šprtali” státy Afriky), jsme šli na výstavu o Emilovi Holubovi do Náprstkova muzea a sledovali jeho působení v Africe, shlédli jsme sbírku afrických masek jedné z našich učitelek a přemýšleli o “jinakosti” nejen v umění. Měl jsem v plánu se s dětmi dívat také na divadelní hru Afrika z Divadla Járy Cimrmana a sledovat v ní vztah k původním obyvatelům. Neměl jsem vůbec pocit, že nestíhám. Stihli jsme toho tolik - zeměpis, dějepis, občanku. Splnění vzdělávacích cílů v oblasti znalostí, ale i dovedností a postojů jsme společně na závěr vyhodnotili.
Učebnice ne o všem, za to pro všechny
S reformou RVP bych nám všem učitelům přál učebnice, které pro nás budou podporou. Nebudou zásobárnou nekonečného množství informací, ale na spolehlivé zdroje budou odkazovat třeba v elektronické části na webových stránkách. Přál bych nám učebnice, které budou nabízet rozmanité úkoly, krátkodobé i dlouhodobé, na doma i ve třídě, pro jednotlivce i skupiny, do kterých se prostě chcete se svou třídou pustit. Učebnice, které se nebudou tvářit, že z nich musíte stihnout všechno. Úkoly budou jednoznačně vést k naplňování očekávaných výstupů učení v diferencovaných variantách tak, aby je mohli dělat mladší i starší žáci, ti s obtížemi se čtením i ti, kteří jsou talentovaní. Učebnice, v nichž budou pro učitele také funkční nástroje, jak úkoly společně se žáky vyhodnocovat. Učebnice nabízející cesty, jak se propojovat s jinými třídami a školami a sdílet výsledky svých cvičení, pokusů či úkolů.
Myslím, že čeští učitelé jsou mistři v adaptování a leccos budou schopni doladit pro svou konkrétní školu nebo třídu. Učebnice by s tím měly počítat a pak nebudou muset předstírat, že jsou jen pro konkrétní ročník a pro jiný ne. Přesně takové učebnice bych nám všem co nejdříve moc přál.

SPECIÁL. Nový ŠVP? Pojďme do toho
České školství stojí na prahu zásadních změn. Jak školy vytváří nové vzdělávací programy?
