Škola pomáhá. Děti hlavně nesmíme předem podceňovat

V NPI působíte od roku 2021 a za tu dobu jste s kamerou navštívila desítky škol. Co jste se díky tomu dozvěděla o českém školství?

Za tři roky natáčení ve školách mám vlastně opačný pocit, než člověk může získat z médií, kde to mnohdy vypadá, že české školství míří do pekel. Samozřejmě je to i tím, že natáčíme ve školách, které se snaží učit zajímavě a starají se o dobré klima pro vyučující, děti i rodiče. Překvapilo mě, že kvalitní škola se může vyklubat kdekoliv a nezáleží to na velikosti nebo bohatství města či vesnice.

Co tedy dělá dobrou školu?

Záleží spíš na tom, jací se sejdou lidé, jak si tu školu vybudují a jak se o ni starají. Nenatáčíme jen ve státních školách a ukazuje se, že dobrá škola může být státní i soukromá nebo církevní.

Most

Pojďme ke kampani Škola pomáhá. Jak jste se rozhodovali, kde natáčet?

Jedná se o školy zapojené do projektu Podpora rovných příležitostí (PROP), který kampaň zaštiťuje. Je financován z prostředků Next Generation EU. Jsou to školy, které mají velký počet žáků ohrožených sociálním vyloučením a je pro ně vhodná větší podpora. Celkově jsou jich v projektu zhruba čtyři stovky, my z nich ale vybrali jen několik. Každá ze škol je něčím specifická a podpora žáků ohrožených neúspěchem se v ní daří. Cílem je natočit sérii reportáží, které budou inspirovat ostatní školy a ukážou, jaké nástroje a postupy fungují, co se osvědčilo. Vedení těchto škol a učitelé si taky někdy připadají trochu odstrčení, projekt by jim měl dodat odvahu a chuť do práce, která je hodně náročná.

Sociální znevýhodnění je široký pojem. Co vše může zahrnovat?

Sociální znevýhodnění je zkrátka nevýhoda oproti „standardním“ rodinným podmínkám. Každopádně znevýhodněné mohou být děti chudých rodičů, dlouhodobě nezaměstnaných, rodičů s extrémně nízkým vzděláním, kteří dětem se školou a dalšími věcmi nemůžou moc pomáhat. Můžou to být i děti z velmi početných rodin, na které dopadají jak finanční limity, tak třeba fakt, že nemají tolik rodičovské pozornosti, nebo děti samoživitelů. Spadají sem i děti rodičů s nějakou závislostí či psychickým onemocněním nebo děti žijící jen s prarodiči. Ale také děti s odlišným mateřským jazykem. Pro ty je obtížné začlenit se třeba i kulturně a rodiče sami neznají český jazyk a společnost. Je to hodně široké spektrum.

Kde jste natáčeli a kam se ještě chystáte?

Zatím v Náchodě, Děčíně a v Mostu a chystáme se do Havířova. Chceme, aby byly zastoupené různé školy napříč republikou. Problematika se týká nejen pohraničních oblastí, děti ohrožené sociálním vyloučením se mohou vyskytovat v jakékoliv škole. Učitelé potřebují vědět, jak jim pomáhat, jak komunikovat s rodiči nebo jaké další profese mohou s touhle problematikou ve škole pomoci. V září pak začneme s přípravou dalšího natáčení, školy budeme vybírat, aby to bylo opravdu pestré.

Jak moc je důležité ukazovat příklady dobré praxe?

Hrozně moc. Ve veřejném prostoru se o sociálním vyloučení moc nemluví. Nebo ne v souvislosti s dětmi. Čteme o tisících lidí v exekuci, o lidech na ubytovnách, o cizincích, o lidech ve výkonu trestu, ale málo o tom, jaké dopady to má na děti. Pro učitele je to taky mnohdy nové téma, protože lidí v různých problémech spíš přibývá, než ubývá, a když je problém doma, odráží se ve školním neúspěchu dítěte. O tom, jak komunikovat s rodiči z jiné kultury nebo s extrémně nízkým vzděláním, se neučí ani budoucí pedagogové, a pak si musí nějak poradit. Učitelé i vedení škol potřebují vědět, jak mohou využívat i dosud málo známé profese, jako je třeba sociální pedagog. Další důležitá pozice je školní psycholog, kterých je nedostatek.

Děčín

Náchod

Sociální pedagog je hodně zajímavá profese. Je to takový most mezi učitelem, žákem, rodičem, ale třeba i psychologem nebo neziskovkou, OSPODem nebo policií. Na rozdíl od učitelů nikoho neučí, ale řeší problémy v pozadí chování dětí, jejich domácí situaci, navazuje kontakt s rodinou a může do ní i docházet, podobně jako sociální pracovník. Může vyučujícím hodně ulevit, převzít obtížnou komunikaci a rozmotávat složitá klubka vztahů. Pro školu je to další možnost, jak získat důvěru rodičů, kteří ke škole měli třeba nějak odtažitý vztah. A to ve finále pomáhá dětem.

Co dalšího může pomoci?

Mně se třeba hodně líbil snídaňový klub v Děčíně. Děti, které jinak třeba ani nesnídají, si dají snídani ve škole, jsou pak najedené a lépe se soustředí. Ale je tam i ten společenský a výchovný rozměr. Děti se učí hezky sedět u stolu a ráno si povídat, mají tam ovoce a druhy pokrmů, které doma nikdy neměly. To je právě ten rozměr sociálního vyloučení, který si mnohdy člověk ze střední vrstvy ani neumí představit. Navíc děti leckdy právě kvůli té snídani dojdou i do školy a včas.

Nenatáčíte jen s pedagogy, ale i dětmi. Jak těžké je to s nimi před kamerou? 

Vzhledem k tomu, že točíme dokumentárně, k ničemu nikoho nenutíme a spíš jen sledujeme akce. Většina dětí si rychle zvykne na přítomnost kamery a nijak jim to nevadí. Děti se často ptají, jestli budou v televizi a vždycky se najde i někdo, kdo se rád před kamerou ukazuje a nestydí se mluvit. Stydí se spíš dospěláci.

Jakou školu podle vás děti chtějí?

Bezpečnou, zajímavou, kde se dozvídají nové věci a nikdo je nezesměšňuje a předem neodsuzuje. Co se týká dětí ohrožených sociálním vyloučením, tak ty obzvlášť oceňují, když je škola předem nepodceňuje.