A proč se to mám naučit?

Říjen 7, 2024
Markéta Beková
Roman Göttlicher si dal od učení dvanáct let pauzu, během které vedl fitcentrum. Krátce poté, co se vrátil za katedru, získal ocenění pro inspirativní učitele. Jak svoji životní zkušenost z podnikání promítá do výuky? A jak lze podnítit motivaci u žáků i učitelů?

Roman Göttlicher Foto: Kateřina Lánská

Pokud byste se měl popsat prostřednictvím tří hashtagů. Které na vás sedí?   

#student #radost #smysluplnost  

A pokud byste se měl popsat v roli učitele, tak jaký jste?   

Myslím, že jsem učitel, kterému jde hodně o vztahy s žáky. Ty považuji za nejklíčovější. Jsem učitel, který svým postojem k výzvám může být popsán jako ten, který má růstové nastavení mysli. A jsem učitel, který by chtěl předat fascinaci. Přijde mi úžasné množství věcí, které se můžeme dozvídat o světě, a neustálé hledání odpovědí na nikdy nekončící otázky.   

Pro vás je vztah s žáky alfou a omegou výuky, přesto v rámci posledního šetření PISA se ukázalo, že české děti mají nejhorší vztahy s učiteli z celé EU...   

Za mě je tu velký potenciál ze strany učitelů pro sbírání kladných bodů. Když se podíváme na různé teorie motivace, tak vidíme, že kvalitní vztah je naprosto zásadní jak pro spokojenost ve škole, tak pro kvalitu učení. Takže pokud bychom se zaměřili na tuto oblast a na ní pracovali, tak se to podle mě pozitivně promítne v dalších oblastech testování.   

A zažil jste vy sám jako student dobrý vztah s učitelem nebo učitelkou? Potkal jste ve škole někoho, kdo vás přivedl k této profesi?   

Na základní škole byla řada učitelů, které bych označil za autentické. Ta autenticita pro mě byla velmi důležitá. Zpětně si už nepamatuji, co říkali ani jak učili, ale cítil jsem z nich, že jsou sami sebou, a proto jsem je bral. A vzpomínám si na střední školu, kde jsem měl učitele dějepisu, který mohl být v té době v důchodovém věku, ale vyzařoval z něj klid, nadhled a přijetí. Tak ten mě svou osobností také ovlivnil.   

Global Teacher Prize CZ

Nový ročník začíná 1. listopadu.

Proč se to mám naučit? 

Vzdělávací programy s Romanem Göttlicherem.

Vy jste učitelskou profesi na několik let opustil. Dvanáct let jste podnikal, vedl fitcentrum a poté se vrátil zpátky do školy. Co vám tato zkušenost s jiným prostředím dala?   

Jsem moc vděčný za to, že jsem vystoupil mimo vzdělávací instituci. Mohl jsem získat pohled na odlišný segment, zkusil si podnikat a rozhodně mi to dodnes pomáhá před tunelovým viděním. To nastává, když je člověk dlouho na jednom místě. Také jsem si uvědomil, jak je učení všudypřítomné. A jak je super, když se člověk sám učí, někam se posouvá a pak tuto svoji zkušenost může lépe předat druhým. Ve fitcentru jsem navíc pracoval nejčastěji s těmi, kterým se moc nechtělo a potřebovali motivovat. Což je něco, s čím se denně setkávám ve škole. Protože v ní je také třeba pracovat s žáky na jejich motivaci. Pomoci jim se stanovením vlastních cílů, objevováním silných stránek i rozvinutím potenciálu. Takže zkušenost z fitka mi pomohla, abych se dobře připravil na proces učení.   

Vedete kurz pro učitele, který se jmenuje A proč se to mám naučit? Ten míří na žáky, ale ta otázka by mohla platit i pro učitele. 

Z mého pohledu jsme vlastně stejní jako žáci. Já k tomu přistupuji tak, že nejlépe pochopím učitele optikou žáka. Třeba na workshopech i na schůzích se chováme úplně stejně jako naši žáci. Nechceme ztrácet čas. Brbláme, že jsme mohli být už dávno doma a dělat něco rozumného. Něco se nám nechce a máme pochybnosti, k čemu nám to bude. Někteří jsou odpojeni a dělají si své věci, jiné to naopak zajímá a chtěli by se tomu věnovat více. Takže to je stejná situace jako ve třídě. Mně pomáhá psychoterapeutický výcvik. Téma motivace mě dlouhodobě zajímá. A dnes navíc oceňuji to, že mám teoretický aparát, kterým se na ni můžu dívat. Když motivaci vztáhnu na revize, tak je dobré se na ně podívat optikou žádoucnosti a proveditelnosti. Pokud je něco proveditelné, ale není vysvětleno proč, tak to bude dělat málokdo. Na druhou stranu, když to člověk moc chce, je motivovaný, ale nedokáže to, tak to není proveditelné a výsledek je stejný –  nakonec to nebude dělat. Proto je důležité, aby se potkalo to, že má člověk zájem o změnu a zároveň je v jeho moci jí dosáhnout.   

Jak vás učení učitelů baví?   

Hodně mě to baví a naplňuje hlavně proto, že se na každém semináři naučím mnoho nového. I když mám téma připravené do posledního detailu a puntíku, stejně se pokaždé ukáže něco dalšího, co mě překvapí. Takže s každým seminářem se cítím uvědomělejší. A moc si užívám energii, kterou s učiteli cítím. A to, že se na nich setkávám s těmi, kteří reálně mění budoucnost. Baví mě to, jak vidím, že jsme stejní jako naši žáci a to mě vede k velké pokoře. Často po žácích chci něco, co sám nedělám, pak si připadám jako pokrytec. Tak už mám zavedenou zásadu, že když chci něco po žácích, tak to sám dodržuji. Žáci mi jsou skvělým zrcadlem.  

Co podle vás může být pro učitele motivací ke změně výuky směrem ke kompetenčně pojatému kurikulu?   

Je to už trochu otřepané, ale stále je dobré si zvědomovat, že se svět mění. Měnil se vždycky a bude se měnit. Myslím, že změny nejsou nic nového, ty lidstvo provázejí celou dobu. Pouze se jejich rychlost zvyšuje a častěji jsou to změny zásadnějšího charakteru, v tom vidím jediný rozdíl. Ale vždy platilo, že pokud chce někdo uspět, tak na sobě musí pracovat. Pokud ustrnu a nerozvíjím se, tak ztrácím, protože ten svět se pohybuje. Když se bavím s kolegy, tak to přirovnávám k lékařské praxi a dávám jim na výběr, za kým půjdou raději v případě nemoci, zda za doktorem, který třicet let vyšetřuje stále stejně a nechodí na semináře, nebo za někým, kdo se vzdělává v oboru? A ta odpověď je úplně jasná.   

Jak touhu po učení u učitelů podnítit?   

Ideální je, když učí člověk, který chce učit. Stejně jako v jiných profesích se může stát, že mi práce nedává smysl. Pak bych se měl ale začít ptát, jestli raději nemám dělat něco jiného. Na jednu stranu je dobře, že existují kampaně jako Začni učit! a lákají do profese mladou krev. Na druhou stranu jsou přirozené i odchody ze škol. Dětem také říkáme, že se mají připravit na to, že během svého pracovního života několikrát změní práci nebo se v ní budou muset učit. A my, jakožto učitelé, někdy máme pocit, že nás se to tolik netýká. Ale možná se nás to také týká – v tom měnícím se světě.  

Změna je trvalý stav, říká s oblibou léta Ondřej Šteffl.. 

Mně připadá přirozené, že měníme školu a spolu s ní i požadavky na učitele. Když lektoruji a jsem s kolegy, tak rád pracuji s modelem, který se nazývá kolo změny. To popisuje stádia pro změnu. Celé učení je takovým procesem změny, proto je dobré vědět, v jakém stádiu se nacházím. Můžu být v  prekontemplaci, což je takové počáteční stádium a postoj, který je možné popsat následující větou: Já nemám problém. Vím, co dělám a nepotřebuji se měnit. S takovým člověkem se špatně pracuje na změně. Pak je stádium kontemplace. Tam víme, že máme problém a měli bychom s ním něco dělat. Ale zároveň ještě nejsme odhodlaní jít do té změny, jako třeba když vím, že bych měl jíst zdravěji, ale… Když v této fázi chceme po někom něco měnit a chceme to příliš rychle, tak narazíme. Pak jsou samozřejmě fáze, kde je člověk odhodlaný se změnit a pracuje na tom. A také stadium vytrvání ve změně. Měli bychom proto při zavádění změn vnímat, kdo je v jaké fázi, a podle toho jednat. Učitelé často jdou do profese s přáním druhým pomáhat. Je to profese náročná a vyčerpávající. Proto velmi často rezignace vychází z únavy, vyhoření a absence podpory. Pokud bych chtěl motivovat učitele, tak se to špatně dělá ve velké skupině neadresným způsobem. Ale když mám příležitost s nimi mluvit adresně, tak se jich konkrétně ptám: Co ti schází? Jaké máš pocity? Co ti jde? Proč jsi začal učit? Jaké jsi měl ideály? A tento koučovací přístup pomáhá lidem objevit potenciál, který mají v sobě.   

Roman Göttlicher Foto: Kateřina Lánská

Učitelé se také hodně profesně posouvají v rámci učících se komunit. Máte s tím zkušenost?   

Hodně mě ovlivnil projekt Dějepis+, ve kterém jsem poprvé zažil velké učící se komunity, které fungují – se všemi problémy, když jsme společně hledali možné cesty. Bylo to prostě boží. Projekt Dějepis+ byl zaměřen na změnu výuky moderních dějin. A jeho jádrem bylo právě vytvoření učících se komunit, jejichž cílem bylo naučit učitele metodu badatelské výuky. Takže jsme se scházeli, dostali jsme materiál pro hodinu a metodickou podporu a společně jsme měli zpracovat hodinu na ZŠ, SŠ. Pak jsme to vyzkoušeli ve výuce a následně ji společně reflektovali a sdíleli jsme dobrou praxi. Také jsme si odpovídali na to, co fungovalo? Co nefungovalo? Co bych příště udělal jinak? Které momenty byly důležité? A tímto jsme obrovsky rostli, protože jsme sdíleli nejen dobrou praxi, ale také nezdary na konkrétních věcech.   

Jak můžeme budovat učící se komunity, aby v nich bylo i sdílení neúspěchů bezpečné?   

Zase jsme u těch vztahů. I v tomto jsme stejní jako žáci. A když chceme po žácích zapojení, tak tam také potřebujeme vytvořit bezpečné prostředí. Pokud celou hodinu vedu frontálně a jen vykládám svoji připravenou látku, tak můžu „kašlat“ na to, jak se žáci cítí. Ale pokud chci, aby se zapojovali, kladli otázky a byli aktivní, tak musím pracovat na vztahu s třídou. Musíme se vzájemně poznat. Nastavit si respektující komunikaci. Pracovat na vztazích a na důvěře. Myslím, že vždy hodně záleží na lidském přístupu.   

Jak se bezpečné prostředí projevuje ve vaší výuce?   

Učím dějepis a občanku a občas v předmětech dojde na téma, které je vnímáno žáky velmi různě. V takovém momentu nepředkládám studentům své pravdy a nechci po nich, aby si je mysleli. Ale otevřeně se s nimi bavím a rozebíráme argumenty pro a proti. A rozhodně nezastírám, že v řadě společenských otázek problémy existují. Tuto zkušenost získanou ve škole považuji za velmi cennou. Protože přesně s tím se budou setkávat celý život. Budou narážet na lidi, kteří mají odlišný názor na politiku i na všechno ostatní. Úkol školy je kultivovat lidi, aby uměli komunikovat i s těmi, kteří mají odlišný názor. Kde jinde bychom se v této dovednosti měli kultivovat než ve škole?  

Je něco, co byste u své výuky chtěl změnit?   

Chtěl bych dějepis více směřovat do regionálních dějin a zapojení do života společnosti, ve které jsem. Rád bych žáky přivedl k tomu, že je přirozené se aktivně podílet na životě občanské společnosti tam, kde žijí.  

Co vás žáci naučili?   

Jako houba z nich čerpám jejich nadšení. To zapálení, když se do něčeho ponoří, je fascinující.   

A pokud byste svým žákům mohl předat jen jednu myšlenku, kterou by si měli od vás nést celý život. Která by to byla?   

Pro osobní účel jsem si vytvořil takový manifest, který mi visí napsaný na nástěnce v kabinetu a zní – miluj, raduj se, inspiruj. A to je něco, co bych chtěl předat žákům.   

Roman Göttlicher

Učí občanskou nauku a dějepis na průmyslovce a obchodní akademii ve Frýdku-Místku. Absolvoval studium na FF UP v Olomouci obor Česká filologie – historie. Svoji profesní kariéru zahájil na střední odborné škole ve Frýdku-Místku. Poté si dal od učení dvanáct let pauzu, během které vedl fitcentrum. Do školy se vrátil před šesti lety a v roce 2023 se stal vítězem prestižní učitelské ceny Global Teacher Prize Czech Republic.