Nemůžeme učit stylem Marie Terezie

Paní ředitelko, jak byste popsala školu, kterou vedete? 

Zatlanku vnímám jako místo tvořivosti. To je něco, co tu bylo už za mé předchůdkyně, a já se snažím v tom pokračovat. Když kolegové přijdou s nápadem nebo se k nám dostane inovace zvenčí, například v rámci pokusného ověřování MŠMT, často se zapojíme. Máme tu dlouhodobě nastavený trend, že když někdo přinese inspirativní podnět, nehledáme důvody, proč to nejde, ale naopak cesty, jak nápad uskutečnit. Moje role ředitelky je vytvářet prostředí, kde mohou lidé dělat svoji práci tak, jak to v danou chvíli cítí jako nejpřínosnější. 

Označila byste Zatlanku za učící se komunitu? 

Určitě. Tady se všichni neustále učíme. Stačí se zeptat kohokoliv na chodbě. Hodně tomu napomáhá náš školní parlament – studenti se aktivně podílejí na životě školy, přicházejí s různými nápady a my je reflektujeme. Je to vzájemná spolupráce, řekla bych až symbióza. Škola je živý organismus, kde se učitelé učí od studentů a naopak. 

Jaké byly začátky této studentské a učitelské symbiózy?

Vznikla přirozeně z potřeby. Řekli jsme si, že studenti by měli ovlivňovat život školy, a proto jsme jim dali prostor. Klíčové bylo zapojení koordinátora z řad podpůrných pracovníků, který parlament zastřešil. Zpočátku to mělo své porodní bolesti, ale dnes je parlament pevnou součástí školy. Jsme v pravidelném kontaktu – studenti mohou do mého sdíleného kalendáře přidávat schůzky, když chtějí řešit nějakou agendu nad rámec pravidelných setkání. A přináší řadu užitečných podnětů, stejně jako přispívají k projektům ve škole. Třeba teď intenzivně pracujeme na organizaci Dní pro budoucnost. 

Co si pod nimi můžu představit? 

Jsou to speciální dny během maturitních zkoušek, kdy chceme nejen uvolnit učitele, ale zároveň nabídnout studentům smysluplný program. Probírají se témata jako životní prostředí, vliv sociálních médií, proměny trhu práce nebo umělá inteligence. Studenti si program sestavují sami a většina aktivit probíhá online, protože se účastníme pokusného ověřování kombinované výuky. Důležité nicméně je, aby po dané akci proběhla reflexe s žáky tak, aby si z celé události odnesli co nejvíc.

Co by se měli žáci na vašem gymnáziu naučit? 

Především to, že učení mohou sami ovlivnit. Naším cílem je vést studenty k tomu, aby přemýšleli o vlastních vzdělávacích potřebách. Podporujeme je, ale odpovědnost za jejich vzdělávání leží primárně na nich. V tom navazuji na práci mé předchůdkyně. 

Proč je pro vás důležité dělat práci tak, jak ji děláte? Kdybyste chtěli, tak byste mohli postupovat více tradičně a spoléhat na to, že jste  gymnázium v centru Prahy a převis poptávky máte jistý…

Naším cílem je věci posouvat a nestát na místě. Svět se mění a školství se musí měnit s ním. Nemůžeme učit stylem Marie Terezie. Navíc máme ve sboru lidi, kteří jsou pracovití, erudovaní a jejich práce je musí bavit. A aby vás práce bavila, nemůžete ji dělat stále stejně. Oživení je důležité nejen pro studenty, ale i pro učitele – pomáhá to předcházet vyhoření, což potvrzují i mezinárodní studie. 

Podle statistik je každý pátý učitel u nás tímto syndromem ohrožen. Znamená to, že by měl každý pátý začít dělat něco jinak? 

Určitě. Ale říkáme: Kdo nehoří, nevyhoří. Máme tu hodně zapálených kolegů, a proto je důležité hlídat, aby se nepřetěžovali. Pokud vás něco baví a dává vám smysl, měli byste to dělat. Na druhou stranu musíme udržovat zdravou rovnováhu. 

A jak takový „drive“ udržet dalších deset let? 

Já spíš přemýšlím, jak jej brzdit. (smích) Když mi kolega řekne, že minulý týden pracoval 55 hodin, je to na pováženou. Učitele jejich práce baví, ale jsou unavení. Takže my neřešíme, jak něco rozhýbat – pro nás je otázkou, jak udržet tempo, aby bylo zdravé. 

Máte na to recept? 

Máme externího pedagogického konzultanta, který pomáhá s well­beingem učitelů. Poskytuje jim bezpečný prostor pro řešení pracovních témat, aniž by si narušovali vztahy s kolegy. A je opravdu velice vytížený. 

Vy sama jste před lety také čelila vyhoření. Co vám pomohlo?

Když jsem si uvědomila, že něco není v pořádku, zkrátila jsem si úvazek a věnovala se výcviku kouče a mentora. Pomohlo mi to získat odstup a naučila jsem se techniky, které dnes využívám. Proto když za mnou přijde kolega s tím, že chce snížit úvazek, vyjdu mu vstříc. 

Jak dnes pečujete o svůj vlastní wellbeing? Jdete kolegům příkladem? 

To je pro mě výzva. Nejsem typ člověka, kterého práce zahlcuje, ale chápu, že pro někoho jiného může být stejná pracovní nálož vyčerpávající. Klíčem je respekt – každý máme jinou kapacitu a jiné potřeby. Nemá smysl se porovnávat. Stejně jako ke studentům, i k učitelům bychom měli přistupovat indivi­duálně. ­Každý má ve školním kolektivu své místo.