Učitelská profese je stálé hledání

Markéta Beková
Září 22, 2023
Daniel Pražák učí přírodopis a dějepis na pražské základní škole. V roce 2022 se umístil v soutěži Global Teacher Prize v kategorii inspirativní učitel. A inspirace je s Danielem spjatá stejně silně jako kočka Dis a učitelský optimismus. O tom, jaké byly jeho začátky i jakým způsobem učí dnes, jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

Daniel Pražák (c) EDUin, Kateřina Lánská

Kdy jste se poprvé postavil před třídu jako učitel? A vzpomenete si, jak jste se tehdy cítil?
Určitě ne, je to dost dávno. Ale pamatuji si, že jsem poprvé stál před třídou v rámci lektorských praxí na Gymnáziu Přírodní škola, protože to byla podmínka pro dokončení studia. Lektorské praxe byly hodiny připravované ve spolupráci s učitelem pro nižší ročníky a nepochybně to byl moment, kdy jsem si uvědomil, že mě učení baví, protože těch lektorských praxí jsem odučil více, než bylo potřeba.

Co dalšího jste během svého studia na Gymnáziu Přírodní škola pro sebe objevil? 
Za to nejcennější považuji zjištění, že jde měnit svět a že se mám pokusit změnit věci, které mě štvou. Pro mě je takový ilustrativní příklad dětský domov v Pyšelích. S ním škola dlouhodobě spolupracovala, a když hrozilo, že jej tehdejší hejtman Rath zruší a postaví místo něj wellness, tak jsme se jako studenti postavili proti. Šli jsme na zastupitelstvo, lobbovali jsme mezi zastupiteli, vysvětlovali jim kontext a celou situaci medializovali. Dopadlo to tak, že dětský domov dodnes stojí a já si z toho odnesl dobrou zkušenost, že je možné změnit i něco, co v první chvíli vypadá beznadějně. A že heslo přírodní školy – škola není přípravou na život někdy, je to příprava na život tady a teď – není jen prázdné motto. 

A vybavíte si moment, kdy jste se rozhodl, že se stanete učitelem? 
Pamatuji si, že jsem se zkoušel dostat na psychologii, ale ačkoliv chválili mé portfolio u přijímaček, tak mi řekli, ať to zkusím za rok, protože na první pokus berou málokoho. A já jsem v té době nastoupil na pedagogickou fakultu a potkával tam na katedře biologie a dějepisu při výuce tak zajímavé přednášející, že jsem věděl, že přihlášku na psychologii o rok později nepodám. Protože mi výuka dávala smysl a cítil jsem, že je to ta cesta, kterou chci jít. 

Co pro vás bylo ze začátku nejtěžší, když jste začal učit? 
Měl jsem komplikovanou situaci tím, že jsem začal učit na škole, kde jsem odmaturoval. Takže studenti, které jsem učil, jsem znal jako mladší spolužáky, protože to byla malá škola, ve které byl intenzivní kontakt mezi ročníky. Takže to pořád bylo spíše v rovině kamarádského povídání. Také mi jako začínajícímu učiteli mi dělala potíž svoboda, kterou jsem na škole měl. Vedení mi řeklo, aby šla výuka ze mě a učil jsem tak, jak je mi to přirozené. Ale já jsem ještě nevěděl, kde jsou mé hranice. Má učitelská identita se teprve vytvářela a vlastně až poslední tři roky vím, kdo jsem já jako učitel a umím obhájit to, co je pro mě v hodině důležité a co patří k mému stylu výuky a pojetí hodin. Ale předchozích osm let bych zpětně označil za jakési hledání, které není v práci učitele stejně nikdy dokončené. A když jsem přešel ze soukromých škol s velkou mírou svobody na státní školu, která má jasněji vymezené hranice, ve kterých se můžu pohybovat, tak jsem zjistil, že mně to vyhovuje. Měl jsem v tu dobu nabyté učitelské sebevědomí a mohl jsem si říct, že se umím pohybovat v rámci, který mám k dispozici a umím v něm využít svobody, kterou mi garantují rámcové vzdělávací programy. A dnes jsem velmi rád, že učím na škole, která je veřejná a nechává učitelům tvůrčí svobodu.  

Měl jste zpočátku kolem sebe kolegy nebo podpůrné prostředí, ve kterém jste mohl sdílet své učitelské neúspěchy nebo zamýšlenou přípravu na výuku? 
S bývalými spolužáky z vysoké jsme si vytvořili takovou svépomocnou skupinu, v níž jsme si sdíleli učitelské deníčky, do kterých jsme si nahlíželi. Pro mě to bylo velmi důležité, protože jsem přešel učit na novou školu a byl jsem z toho úplně v háji, stejně jako oni ze své první pracovní zkušenosti. Takže jsme spolu téma vyčerpání sdíleli a dost nám to pomáhalo. Zároveň jsem učitelské sdílení zažil i v kabinetu, což považuji za velmi důležité, i přesto, že nám covid ukázal, že virtuální sborovna může dobře nahradit nefungující reálnou. 

Daniel Pražák (c) Vladimír Šigut

Když si představím vaši hodinu, tak si vzpomenu na fotografii, na které máte kostým lidského těla bez kůže, a říkám si, nakolik jste musel vystoupit mimo svoji komfortní zónu, abyste se takto před žáky postavil. Co vás k tomu vedlo a jak na to žáci reagovali? 
Já jsem to viděl u dánské učitelky a přišlo mi to skvělé, protože do přírodopisu patří názornost, nemáme si kytky ukazovat jen v učebnici, ale reálně. Takže místo figuríny jsem si i v rámci aktivizace žáků – deváťáků před přijímačkami, kteří jsou náročným publikem, horší už jsou jen deváťáci po přijímačkách – oblékl kostým a téma jim tak názorně přiblížil. Zároveň jsem si uvědomil během jedné zpětné vazby od žáků, že tento typ aktivit může být i samoúčelný, protože se všichni pobaví, když vidí učitele v kostýmu, ale je důležité na to umět ve výuce navázat. Zkrátka sebelepší aktivizační metoda, která se nepropojí s celkem, je samoúčelná a je hloupé ji používat ve výuce. Takže u sebe vím, že mám snahu mít zábavné a aktivizační hodiny, ale potřebuji je dobře promýšlet a propojovat, aby nezůstalo jen u zábavy. 

Zmínil jste zpětnou vazbu od studentů. Proč si o ni říkáte a v čem je pro vás osobně důležitá? 
Připadá mi, že učitelská práce nemůže bez zpětné vazby existovat. Zpětnou vazbu od dětí považuji za obrovský benefit své práce, protože mi umožňuje nezakrnět, posouvat se a reflektovat svoji práci. A proto si o ni rád říkám. Protože nechci zakrnět. Chci na sobě dál pracovat a vyvíjet se. A vím, že neučím dokonale a že mám kam se posouvat. A zároveň vnímám jako důležité naučit děti, že zpětná vazba neznamená pouze kritiku. Snažím se je vést k tomu, aby si samy říkaly o zpětnou vazbu, uměly dávat popisnou zpětnou vazbu a připadalo jim to normální. Předpokladem pro to je bezpečné prostředí.  

Jak se vám daří ve své třídě nastavovat prostředí, aby tam mohla oboustranná zpětná vazba probíhat? 
V letošním roce mám novou třídu, takže tam se o to v tuto chvíli snažíme. Ale můžu to popsat na deváťácích, se kterými jsem na tom pracoval čtyři roky. Na začátku jsme zpětnou vazbu rámovali pozitivně, například jsme se ptali: Co by ostatní na práci ocenili? Pak jsme používali otázky typu: Co by doporučili? Co by je k tomu napadlo? A dnes můžu ve třídě sedět se založenýma rukama a pozorovat, jak si děti dávají navzájem zpětnou vazbu. Samozřejmě jsme jasně vymezili, že urážení do třídy nepatří, a řídíme se pravidlem, že žádná otázka není hloupá. Mnohdy se totiž žáci bojí zeptat, aby nebyli za blbce, a tak se raději neptají vůbec. 

Jak poznáváte své žáky, když dostanete novou třídu? 
Nechávám žáky, aby se mě zeptali na cokoliv. Takže dostávám dotazy, zda mám holku? Jestli hraju počítačové hry? Jestli sportuju? A já skrze jejich otázky zjišťuji, co je zajímá. A můžu jim otázky vracet, začít interagovat a tím se o jejich světě dozvědět víc. Pak jim dávám takový odlehčený dotazník, kde se jich ptám na oblíbené seriály, co poslouchají za hudbu i na to, co jim dělá radost, co je pro ně důležité, a ten si nechávám pouze pro svoje oči a pracuji s ním. A letos jsem nově vyzkoušel aktivitu, kterou jsem viděl u jednoho amerického učitele, který se ptal žáků na to, co by chtěli, aby o nich učitel věděl. A to mi přišlo velmi důležité, protože vím, že jsem to jako třídní učitel vždy zjišťoval velmi dlouho. Takže jsem jim tu aktivitu zadával s tím, že jsem jim o sobě řekl, že v jejich věku jsem chtěl, aby můj učitel věděl, že mám doma těžkou rodinnou situaci a možná budu ve třídě zlobit, protože si tím řeším vlastní věci. Poslouchám metal. Mám rád fantasy. Baví mě mluvit a nebaví mě psát. A skutečně jsem se od dětí dozvěděl věci, které bych zjišťoval dlouho, ale jsou velmi důležité. 

Ovlivnili vás v tom, jak učíte, učitelé, které jste potkal jako student?
Určitě vycházím z toho, co jsem viděl za příklady ve výuce na gymnáziu i na vysoké škole. Tam jeden vyučující řekl výbornou větu – žádná otázka není blbá, blbá je jen ta otázka, která není položená. To si s sebou nesu a předávám ji dál svým žákům. Ale je to větší mix. Učím se od ostatních kolegů, učím se napříč republikou, čtením odborné literatury i příklady ze zahraničí. 

Jak jste se za jedenáct let coby učitel změnil? 
Když jsem začínal, tak jsem měl potřebu mít dokonale vyprecizované přípravy a do noci jsem na nich pracoval. Zpětně nechápu, jak jsem mohl fungovat, protože jsem spal v průměru pět hodin denně. Ale dneska vím, že když budu unavený a bude mi blbě, tak budou i mé hodiny blbé. Takže víc myslím na wellbeing a aktivní odpočinek a přijde mi smutné, že až v poslední době jsem přišel na to, že odpočinek není něco, na co zbývá čas, ale odpočinek si zaslouží, abychom mu čas věnovali. Protože jinak je to blbé.  

V závěru otevřeme ještě jedno aktuální téma, kterým je AI. Média nástup umělé inteligence do škol spojují s obavami učitelů. Sdílíte je? 
Mám ve svém okolí spíše učitele, kteří v tom vidí velkou příležitost, pracují s tím, učí se s tím a využívají umělou inteligenci pro své učení. Přijde mi to jako analogická situace, jako když jsme objevovali mobil ve výuce. Také je to nástroj, který v životě dětí bude, a na nás je, abychom je s ním naučili dobře pracovat. A abychom to mohli děti naučit, tak to nejdříve musíme umět sami a to mi přijde jako zajímavá výzva.  

Co si pustit 

Tip na podcast

Pro Národní pedagogický institut ČR vytvořil Daniel Pražák podcast Dějiny moderně. Natáčí i osobní podcast Hovory z kabinetu.

Film Kung Fu Panda

Je v něm řada pedagogicky zajímavých momentů 

Co si přečíst

Anton Semjonovič Makarenko: Pedagogická poéma. 

Blog Tajného učitele – Příručka pro začínajícího učitele 

... a cokoliv, u čeho si začínající učitelé odpočinou a vypnou (osobně teď znovu čtu ságu Zaklínač).  

Co sledovat na sociálních sítích

FB – Učitelé+ a Formativní hodnocení 

Instagram – boredteachers 

Daniel Pražák

„Mám rád Starwars, Pána prstenů, špatně slyším, když hodně lidí mluví přes sebe, škrábu, proto jsem rád, když mi žáci pomáhají s psaním na tabuli, a ve třídě mi vtipy nevadí, ani když míří na mě. Jen nesmí nikoho zesměšňovat. Jak říkám žákům, ve chvíli, kdy nějaký vtip vadí jednomu člověku, není to dobrý vtip,“ říká na úvod školního roku Daniel Pražák svým novým žákům, aby jej lépe poznali. V pedagogické komunitě dávno neznámý není. Je autorem podcastu Hovory z kabinetu, aktivním přispěvatelem na sociálních sítích – kdo by neznal kočku Dis? A v roce 2022 získal druhé místo v prestižním ocenění Global Teacher Prize Czech Republic.  

Daniel Pražák (c) EDUin, Kateřina Lánská