Pomáháme snižovat sociální nerovnosti mezi žáky

Koncem loňského roku zveřejnila Česká školní inspekce výsledky pravidelného šetření Programu pro mezinárodní hodnocení žáků (PISA). Česko z něj nevychází nejlépe – úspěch žáků například až příliš záleží na socioekonomickém zázemí rodin. Překvapilo vás to?

Bohužel ne... Strašně mě mrzí, že je tady spousta dětí, o kterých se už dopředu ví, že nebudou mít moc šancí zažít úspěch. Když pocházíte z rodiny, kde jsou aspirace rodičů a jejich vzdělání nízké, vzdělávací systém vám z toho spíš nepomůže než pomůže. Velmi pravděpodobně budete mít také nižší vzdělání, méně kontaktů, horší sociální kapitál, menší rozhled, méně peněz a v důsledku toho všeho budete asi i dost nespokojený občan. Tohle mně opravdu vadí. Zvlášť proto, že se stav spíš zhoršuje a že to není nějaký exces, ale rys systému. Mým hodnotám odpovídá něco jiného.

Jak ze začarovaného kruhu ven?

To je jednoduché (smích). Můžeme začít třeba u jednotlivých škol. Víme, kde jsou, kdo je řídí, kdo je zřizuje, kdo v nich pracuje a není jich nekonečný počet. Data ukazují, jak moc se liší jednotlivé školy mezi sebou v kvalitě. Vlastně na to ani nemusíte jít jen vědecky. Myslím, že si toho všiml i kdejaký rodič, když se poptával, kam dát svoje dítě do školy. Možná jste to zažil i vy. V každém městě se tak nějak ví, kde je to fajn, kam dát dítě spíš z nouze a kam určitě vůbec. A přitom jsou to všechno stejné základní školy. Tedy mají být. Důvodů je více, liší se pedagogické vedení škol, někde mají prostě super paní učitelku a vůbec další členy pedagogického sboru, leckde do strategického rozvoje školské soustavy fatálně promlouvají spádové vyhlášky měst. Velmi povzbuzující ale pro mě je, že je tady spousta organizací, institucí a lidí, kteří se o tohle zajímají a řešení hledají. Prostě pomáhají. Byť leckde si za to vysluhují ne úplně poděkování.

Sociální znevýhodnění je široký pojem. Co vše se pod ním může ukrývat?

Jakákoli nezdravotní bariéra v přístupu ke vzdělávání. Problémem může být jak nedostatek podpory pro vzdělávání doma – dítě si třeba nemá ani kam sednout a připravovat se do školy –, tak neznalost vyučovacího jazyka u žáků cizinců. Druhá z bariér se dá naštěstí odstranit relativně rychle, na rozdíl od špatných ekonomických podmínek rodiny. V některých regionech se mluví o kultuře chudoby, o příjmové chudobě. Tu provází předluženost domácností, exekuce nebo krize bydlení.

Jedním z nástrojů, který má ambici rozdíly mezi žáky snižovat, je projekt PROP. Můžete ho představit?

Ano, je to tak, pracujeme teď v NPI ČR na snižování nerovností ve vzdělávání. Naplňujeme konkrétními kroky jednu ze dvou hlavních linií vzdělávací Strategie 2030+. Náš tým se soustředí právě na sociální nerovnosti a jejich překonávání. Projekt je založený na jednoduché myšlence poskytování adresné a cílené podpory školám s nejvyšším počtem sociálně znevýhodněných žáků. Adresná je v tom, že předem přesně víme, do jaké školy s podporou máme jít. Vycházíme z pořadí dle indexu MŠMT, který je kombinací několika údajů o všech školách. Zacílenost pak znamená, že máme sestavený katalog opatření, která školy nasazují. Třeba snídaňové kluby, tandemové učitele, sociální pedagogy nebo socializační aktivity či case management. NPI ČR školy v realizaci jednotlivých nástrojů po dobu několika let podporuje. Zároveň pečlivě sleduje výsledky intervencí i pohled samotných škol na ně.

Jaké údaje zmiňovaný index zahrnuje?

Index zahrnuje například podíl žáků opakujících ročník, žáky předčasně ukončující školní docházku nebo žáky diagnostikované poradnami mající speciální vzdělávací potřeby z důvodu odlišného kulturního prostředí a životních podmínek. V potaz se bere také odhad počtu žáků se sociálním znevýhodněním podaný samotnými řediteli škol. Ten mimochodem bývá násobně vyšší než ten oficiálně diagnostikovaný. Aktuálně podporujeme 400 škol, základních a středních, které jsou ze všech krajů ČR.

Právě pohled na mapu zapojených škol může být pro někoho překvapivý. Zdaleka se nejedná jen o školy z problémových lokalit v pohraničí.

Ano, je to tak, nejedná se zdaleka jen o často zmiňované, takzvaně strukturálně postižené regiony. Vlastně vnímám takové nálepkování namířené jen vůči nim jako trochu nefér. V různých městech po celé republice máme vyloučené ulice nebo domy, v nichž bydlí děti, o kterých se tady bavíme. Ale nezužujme sociální znevýhodnění ve školách jen na socioekonomické, i když to asi každého napadne nejdříve! Můžeme se bavit i o tom, že do města přibylo třeba v rámci pracovní migrace šest rodin cizinců, jejichž děti povinně nastupují do škol a nerozumí jazyku. A pak samozřejmě nelze nezmínit rizika etnické segregace, máme tady desítky romských škol, na jejichž existenci dlouhodobě upozorňuje Kancelář veřejného ochránce práv.

Na co mohou ředitelé škol podporu z projektu využít a o co je největší zájem?

Služby NPI ČR jsou školám v tomto případě poskytovány úplně novou formou. Náš tým je vlastně podpůrný projektový tým pro realizaci samostatných školních projektů. Těch je tolik, kolik je vybraných škol, tedy 400. Máme síť vyškolených konzultantů, kteří jsou přiděleni jednotlivým školám a jsou s nimi od přípravy vstupní analýzy přes sestavování kombinace vhodných opatření, vzdělávání pedagogů až po sběr dat pro průběžnou evaluaci. Průměrná výše částky, s kterou mohou školy operovat na podporu sociálně znevýhodněných žáků, je asi 1,5 milionu korun ročně. Samozřejmě to závisí na velikosti školy. Největší zájem byl o nástroje personálního charakteru. Školy poptávají asistenty pedagoga nebo sociální pedagogy – což je stále relativně novinka – a dále speciální pedagogy. Školy také věří nástrojům propojujícím formální a neformální vzdělávání, například organizaci zážitkových vzdělávacích programů.

To podstatně mění tradiční představu o tom, kde končí pravomoci školy.

Přesně tak, tradiční představě školy jako instituce zaměřené na učení předmětů – a ne dětí – to samozřejmě neodpovídá. Role školy se tím ale určitě dostává tam, kam má. Má být centrem rozvoje vědění, spolupráce – například mezi generacemi – a má také pomáhat, třeba v překonávání sociálního znevý hodnění. I když na to škola samozřejmě nesmí být sama. Spolupráce v tomto případě jde napříč obory a resorty. Sami proto úzce spolupracujeme například s Agenturou pro sociální začleňování.

Setkáváte se v této souvislosti i s negativními reakcemi, nepochopením?

Ano. Nahrubo bych negativní reakce rozdělil do dvou skupin – ty první mají historické důvody, ty druhé pak politické. První vycházejí z osobních historií části rodičů i učitelů, kteří školu sami v určité podobě poznali a přesně takto ji chtějí replikovat. Ty politické pak gradují v debatě o spravedlnosti a rovnosti. Je spravedlivé koupit z rozpočtu školy cvičky všem dětem, nebo jen těm, které je nemají? Má se účast na lyžáku doplácet všem žákům, nebo jen těm, jejichž rodiče si to nemohou dovolit? Stejné je to například i se snídaněmi zadarmo. Nám jde v těchto debatách samozřejmě na prvním místě o dítě a jeho vzdělávání. Ale vždy musíte respektovat i lokální prostředí, situaci, ve které se ta která škola nachází.

Umožňujete ředitelům zapojených škol o podobných tématech společně diskutovat?

Organizujeme takzvaná peer to peer setkání. Ředitelům připravujeme prostor pro bezpečné sdílení zkušeností, ideální pro přenos dobré praxe. Za rok naší spolupráce jich proběhlo přes devadesát, většinou regionálních, ale i jedno velké celostátní v Praze. Na něm se v listopadu 2023 historicky poprvé mohli sejít ředitelé s velmi po dobným profilem školy. Z reakcí víme, že to oceňují, zjišťují, že nejsou na hledání řešení sami. Podpora síťování škol a budování učících se komunit mimochodem zapadá do širší strategie NPI ČR a je to naše budoucnost.

V rámci projektu také vznikla metodika identifikace žáků se sociálním znevýhodněním, jejímž autorem je Zbyněk Němec. O co se jedná?

Metodika identifikace sociálního znevýhodnění je základním stavebním kamenem naší práce ve školách. Abychom mohli podpořit školy určitým opatřením, je nejprve potřeba vědět, v jaké se nachází situaci. Díky metodice si mohou školy udělat základní depistáž – prvotní záchyt sociálního znevýhodnění, jeho typ a míru. Na tom by ideálně měla pracovat školní poradenská pracoviště a třídní učitelé. Čísla je samozřejmě potřeba validovat a podpora škole nevychází jen z jednoho zdroje dat, ale ukazuje se, že dosavadní praxe byla až příliš daleko za realitou. A protože součástí našeho zadání z MŠMT je také připravit podklady pro reformu, jak by měla být podpora nastavena po roce 2025, procesem a principy identifikace sociálního znevýhodnění na školách se zabýváme opravdu hodně. Stejně tak jako otázkou, která část sociální práce má jít takříkajíc ze školy a která má jít od jiných aktérů.

Co bude s metodikou dál? Může ji už teď využít škola, která není zapojená v projektu?

Připravujeme verzi pro střední školy, které se přece jen trochu liší, a pak přijdou na řadu školy mateřské. Letos plánujeme otevřít možnost udělat si zmíněnou depistáž na jakékoli základní škole. Poskytneme know-how, online záznamový formulář i návazné konzul tace. Byli bychom velmi rádi, kdyby data škol v oblasti sociálního znevýhodnění například více reflektovali zřizovatelé v dotacích, ale i naši partneři z nadací, které se zajímají o podporu vzdělávání v různých částech republiky.

Bavíte se o tom i s kolegy ze zahraničí?

Samozřejmě se snažíme dívat po podobných systémech v zahraničí. Naše ponaučení ze stáže ve švédské Národní vzdělávací agentuře například bylo, že bez přímějšího zapojení zřizovatelů bude jakékoli řešení situace škol vždy jen na půli cesty. Blíže se také potřebujeme podívat na portugalský program TEIP, což je vládní iniciativa na školách, které se nacházejí v ekonomicky a sociálně znevýhodněných oblastech, poznamenaných chudobou a sociálním vyloučením. Zajímá nás, jaké nástroje aplikují, jak měří jejich dopad a samozřejmě i kolik to stojí. V Německu zas desítky let praktikují koncept celodenních škol, který by pro nás mohl být inspirací právě pro hlubší provazbu mezi formálním a neformálním vzděláváním, také mezi učiteli, rodiči a dalšími aktéry v obci. To jsou všechno impulzy, které chceme zahrnout do podkladů pro zmíněný návrh budoucího financování škol, na kterém s MŠMT pracujeme.

Proč by téma podpory rovných příležitostí neměly podceňovat stát a obce, je jasné. Proč by ale mělo zajímat přímo učitele?

Učitel je pro děti vzorem a měl by jim při každé příležitosti ukazovat, že mu na každém z nich záleží.