Nikdy to nevzdat, nikdy nad nikým nezlomit hůl

Petra Svoboda
Únor 7, 2024
Marie Gottfriedová je ředitelkou základní školy v Trmicích u Ústí nad Labem už osmnáctým rokem. Základka se pod jejím vedením posunula v pedagogických inovacích rychle vpřed, i když část Trmic patří mezi sociálně vyloučené lokality. Nebo právě proto?
Marie Gottfriedová (c) David Háva

Trmická škola je vyhledávanou inspirací pro další školy, které se rozhodly brát vážně wellbeing a různorodost třídního kolektivu. Řekněte mi, jak jste tohle dokázala?

To je dlouhý příběh. Když jsem se stala v roce 2005 ředitelkou, tak tato škola neměla dobrou pověst ani vlídné prostředí. V podstatě se tu pouze učilo, nebyly tu kroužky, žádná další aktivita tu neprobíhala. Ta škola měla opravdu hodně blízko k tomu, aby zůstala základkou třetí čtvrté kategorie, kam si děti, jejichž rodiče vzdělání příliš nezajímá, chodí plnit povinnou školní docházku.

A čím jste tehdy začali?

Já jsem intuitivně od začátku věděla, že musíme začít u toho, aby nám všem ve škole bylo dobře. Vrylo se mi do paměti, jak jsem jako začínající učitelka tady v Trmicích jedno páteční dopoledne stála na chodbě s kolegy a jedna starší paní kolegyně říkala: „To jsem měla krásnej týden! Proč? Protože jsem vůbec neviděla ředitelku!“ A já jsem si pomyslela: Tady je něco strašně moc špatně, když se ředitelna obchází obloukem. A to bych řekla, že je pořád ještě nešvarem v našich školách, že se šušká za zády někoho, místo toho, aby se i náročnější témata otevírala transparentně. Vím, že řada ředitelů začíná tu změnu důrazem na nové vzdělávání a školení pedagogů. Ale pokud není péče o prostředí školy jejich prioritou, tak je veškeré další profesní vzdělávání neúčinné, protože mu chybí kořeny.

Sociální znevýhodnění

Další informace k tématu naleznete na webových stránkách Zapojme všechny.

Další vzdělávání

Chcete se o tématu dozvědět víc? Vyberte si ze vzdělávací nabídky NPI ČR.

A jak se měnilo vaše chování k žákům, vzpomenete si?

Třeba tak, že jsme děti začali oslovovat křestním jménem, že jsme na ně nehalekali příjmením. Začali jsme je brát jako partnery. Přestali jsme s nimi jednat jako lidi, kteří nad nimi mají moc, a ptali jsme se jich, co si myslí, jakou školu by chtěly mít a co považují za důležité. A takhle jsme se postupně propracovávali po drobných krůčcích k velkým věcem, na kterých stojíme dodnes, a zároveň o ně musíme pořád pečovat. Nikdy nejsme v cíli. Nemůžeme si říct, že jsme si to tu kdysi hezky nastavili, a teď už jenom doladíme nějaké drobnosti. Je třeba pořád o to pečovat, pořád se ptát, jestli chodíme do školy rádi, a pokud ne, tak co nám tu nevyhovuje.

Vy jste někde na otázku, jak si vybíráte pedagogický sbor, řekla, že učitel musí být spíše než chrličem informací pedagogickým alchymistou. Jak tohle myslíte?

Vždycky ráda říkám, že pedagogický sbor je krevním řečištěm školy. A to prostě po té škole roznáší živiny, ale taky třeba bacily, a zároveň taky uzdravení, lék, a tak dále, je to prostě krevní řečiště, které tu školu zasahuje do posledních kapilár. A v jaké kondici a zdravém stavu ten pedagogický tým je, v takovém stavu je pak škola. Někdy mám pocit, že my učitelé bychom chtěli, aby to už za týden bylo vidět. Ale zrovna ve věcech, které jdou hodně do hloubky, je třeba být trpělivý a dělat ty poctivé malé krůčky každý den. A pak třeba za rok, za dva, za tři začínáte vidět ten výsledek, ale zároveň se ta doba nedá obejít, protože když ji přeskočíte, tak to opravdu ty kořeny mít nebude a veškeré další úsilí bude zranitelnější k tomu vysychání.

Marie Gottfriedová (c) David Háva

Když jsme domlouvaly rozhovor, tak jste mi skoro na všechno odpovídala: „Určitě ano.“ Té vaší vervy si nelze nevšimnout. Kde ji berete?

Víte, ono tohle hodně pramení z toho, jak to má člověk srovnané v sobě. A když my učitelé hledíme na to, kolik školení absolvovat, tak se nám může stát, že pozapomeneme na ponor do sebe, na práci se sebou. Může se nám pak stát, že nedokážeme rozlišit, že teď je ten moment, kdy je lepší na letní školu nejet a zůstat tři dny v klidu doma. Věnovat se třeba zahrádce nebo nějakému koníčku. Dopřát si prostě od školy poodstoupit, nemyslet na ni a být sám se sebou jako s člověkem. A tohle, myslím, je hrozně důležité pro vnitřní harmonii každého člověka. A pro učitele je to ještě důležitější, protože v jaké harmonii jsem, tak potom opravdu učím, a to přenáším na děti ve třídě. A tak se o to nějak vědomě snažím a přesně poznám ty chvíle, kdy pak třeba úplně v pohodě nejsem. To je pro mě signál, že už je třeba se trošku odpojit a obnovit zdroje svých sil. A pak bych vám klidně řekla: Nezlobte se, ale uděláme to později.

Ta vaše verva je znát i z jednoho vašeho výroku, kdy jste řekla, že škola by ideálně měla v dítěti probudit „zodpovědnost za vlastní osud“. Jak se o tohle pokoušíte?

Mojí zásadou je nad nikým nezlomit hůl. Například v osmé třídě letos máme skupinku žáků, kteří mají problémy s docházkou, a když už ve škole jsou, tak nechtějí pracovat. Tak zkoumáme, jak je motivovat a pro něco je získat. To je teď ten výchozí bod. Celkem záhy zjistíte, že jeden ani dva rozhovory prostě nepomohou. Tak zkoušíme kontaktovat rodinu, tam ale nikdo nezvedá telefon a v elektronické žákovské knížce nikdo nereaguje. No a teď co s tím? Když sečteme neomluvené hodiny a pošleme to na OSPOD, který začne konat, čeho tím dosáhneme? Tohle třeba považuju za tu zlomenou hůl. Snažíme se tedy rozkrýt příčinu a ptáme se: „Proč vlastně nechceš chodit do školy, a když už tu jsi, proč nechceš pracovat? Co bychom ti mohli nabídnout nebo jak bychom tě mohli podpořit, abys pracoval víc?“ Když se nám podaří navázat kontakt s rodičem, tak to dítě má podporu ze dvou míst, ze školy i z domova. A to je mnohem víc, než když se o to snaží jenom škola. Když se rodičům nedovoláme, tak za nimi, do jejich bydliště, jede třeba školní asistent. Buď si s nimi domluví schůzku, nebo je i přiveze do školy. Jakmile mluvíme s rodiči, je to vždycky cenné, protože se dozvíme, kdo jsou a hodně o kontextu, v jakém to dítě žije.

A jak se to vyvíjí dál?

Většinou pak už domluvíme konkrétní kroky. Jeden dva, víc ne. Pak dá třídní učitel rodičům každý pátek vědět, jak Pavel chodil do školy. A za měsíc domluvíme další schůzku. Vždycky klademe velký důraz na to, abychom ocenili i sebemenší posun. Vždycky je to běh na dlouhou trať. Čím více těch schůzek je, k tím více tématům se dostáváme. Aby žák i jeho rodič opravdu věděli, že škola má být dítěti k užitku v jeho budoucím životě. Apelujeme na tu zodpovědnost. „Přemýšlej opravdu o tom, čím bys chtěl v životě být, jaký máš sen.“ To je strašně důležitá otázka ve škole, ptát se dětí, co by chtěly v životě dokázat. Po čem touží, co jim dělá radost. Pamatuju si chlapce, který říkal: „Pochopil jsem, že když to já sám nedokážu, tak dopadnu jako moje maminka, která se sice teď nějak snaží, ale už to vlastně nedává.“ A některé dítě se vám rozjede, že skutečně žasnete. A to je opravdu hodně silné a dojemné a říkáte si, jo, pro to tuhle práci přece děláme. U někoho to třeba nejde takhle raketově nahoru, ale pak je třeba se radovat i z těch pár dnů navíc, kdy přijde do školy. Je hrozně důležité to nikdy nevzdat a nesmířit se prostě s tím, že je to marné.

Jak tuhle sociální péči o žáky pokrýváte personálně? Máte například sociálního pedagoga?

My to personálně pokrýváme lidmi s dobrým srdcem a otevřenou myslí. Nemáme nastálo školního asistenta, sociálního pedagoga, speciálního pedagoga ani školního psychologa, pouze z projektů na rok nebo dva, a to je vždycky trochu loterie. Máme tu čtrnáct asistentů pedagoga a máme tu to naše vnitřní nastavení, že jestli chceme ty děti podpořit, tak musíme jít nad rámec svých pracovních povinností. Škola je služba, a nikoliv úřad, který se z titulu nějaké moci něčeho domáhá, a v případě, že někdo něco neplní, tak hrozí sankcemi.

Popsala jste, jakou péči věnujete dětem ze znevýhodněného sociálního prostředí. Jakou péči věnujete těm ostatním a jakou těm, které jsou nadané?

Ano, věnujeme se všem. A pořád se to učíme. Už dávno víme, že největším zabijákem pro dobrou práci s heterogenní třídou je frontální výuka. Bavili jsme se s kolegy z jiné školy a oni říkali: „No, my bychom tu frontální výuku rádi opustili, ale nevíme, co bychom tam pak vlastně měli dělat.“ A já jsem jim poradila: „To uvidíte! Prostě cokoliv, ale nějak to zkuste. Experimentujte, vykročte do neznáma. První hodina se skupinami třeba nedopadne úplně dobře, děti se vám tam pohádají, ale vy na základě toho zjistíte, jak na to jít příště, aby se to nedělo.“ A to je zase to krásné téma práce s chybou. Myslím si, že moudrý pedagog se nebojí chybovat. A hodně důležité je, najít si na konci dvě tři minutky na sebereflexi a zeptat se dětí, jak to vidí ony. My už dnes běžně pracujeme v hodinách ve skupinách a s tím automaticky přichází vrstevnické vyučování. Třeba ve třídě utvořím tři čtyři pět skupin, dám jim zadání a řeknu: „Máte jakékoliv možnosti, můžete k počítači, můžete do školní knihovny, můžete se pohybovat po škole, položit komukoli nějakou otázku, využijte jakýkoliv zdroj tady ve škole, máte na to 20 minut a zkuste ten úkol splnit.“ No a děti pak automaticky spolupracují, musí si to mezi sebe rozdělit, podporují se navzájem, je tam třeba nějaký tahoun a někdo, kdo zase hledí na to, aby se udělal zápis. Už jenom ten prostý fakt, že učitel utvoří skupiny, tak automaticky startuje v té třídě spoustu dalších blahodárných jevů, a děti se učí kompetenčně, a ne výukově: Vyjmenuj, vypiš atd.

Základní škola Trmice (c) David Háva

A když chodí po škole, troufnou si i do ředitelny?

Ano, samozřejmě. Ťukají mi tu na dveře, že shánějí informace třeba ke sluneční soustavě a nevědí kde. Prostě celá tahle škola je badatelský prostor. Já je občas zkouším tím, že plácnu nějakou hloupost. A čekám, jestli to přijmou nebo jestli řeknou, že to tak není, ona si z nás dělá legraci. Děti si takhle z hodiny odnesou mnohem víc, aniž by měly pocit, že se učí. A mají to spojené s hezkým zážitkem. Když si vedle toho představím třídu, kde dvacet nebo třicet dětí sedí a pasivně přijímají informace, tak je to obrovský rozdíl. Zároveň chci ale dodat, že frontální výuka do třídy stále patří tehdy, když potřebuji nastolit nějaké téma za pět až sedm minut, protože kdybychom to všichni hledali, byla by to ztráta času.

Vaše škola pořádá různé komunitní akce, děti natočily i oceněný klip. Co ze školních aktivit byste vyzdvihla vy? Na co podle vás budou děti vděčně vzpomínat?

Kdybych měla uvést jeden čistě školní vzdělávací projekt, který opravdu milují, tak je to projekt Boření hranic, kdy všechny děti od čtvrté do deváté třídy celý jeden týden pracují v kreativních dílnách s různým zaměřením. Výroba ptačích budek, divadlo, práce na farmě, keramická dílna, výlety po okolí, vaření, vitráže. Prostě připravíme šestnáct až sedmnáct dílen, z nichž část jich vedou naši pedagogové a na část si pozveme externisty. Děti se přihlásí, kam chtějí, takže ty skupiny jsou heterogenní napříč ročníky. Krásné na tom je, že se baví a zároveň se učí, protože když vyrábíte ptačí budku, tak to hodně souvisí s matematikou. Musí vzniknout nějaký plánek, pak se ta prkýnka různě řežou, musí to sedět, potom je tam práce s nářadím a na konci je z toho výsledek – ptačí budka. Každý rok za mnou žáci chodí a říkají: „Paní ředitelko, my bychom se takhle chtěli učit celý školní rok!“ A mají pravdu. A často mě to k takovým úvahám i vede, protože v tom týdnu celá škola úplně dýchá a nejednou se stalo, že nějaké dítě díky dílně objevilo svůj talent a přišlo s tím, že se chce stát keramičkou nebo že ho to táhne k truhlařině.



Marie Gottfriedová

V roce 2005 se stala ředitelkou Základní školy Trmice. V roce 2015 dostala ocenění Roma Spirit za vzdělávání romských dětí a Cenu Alice Masarykové za práci v oblasti lidských práv. V roce 2021 vyhrála cenu Ředitelka roku.