Jak se točí dobrá škola

Nevím, jestli je to záměr, ale název vaší série působí trochu provokativně. Jaká škola je dobrá? A proč jiná dobrá není? 

My jsme si to definovali poměrně jednoduše. Je to taková škola, která reaguje na proměnu světa, takže, byť v různé míře, inovuje metody, jakými se děti učí. Důležité pro nás bylo, že jsou na ní spokojení učitelé, děti i rodiče. Protože pozitivní atmosféra ve škole zásadně rozhoduje o výsledcích vzdělávání. A ještě nás zajímalo, jestli z ní odcházejí absolventi, kteří si pak umí ve svém osobním i profesním životě poradit. Ať už pak studují, či pracují v jakémkoli oboru. 

Jak se to pozná, že si absolventi umí ve svém životě poradit? 

Pro inovativní školy je typické, že dítě v deváté třídě lépe ví, co ho baví a nebaví, případně má jasněji v tom, jaký obor chce vystudovat nebo se v něm vyučit. A umí řešit nečekané situace, improvizovat, rozhodovat se. Protože velká část výuky v takových školách je nastavena tak, aby se dítě rozhodovat muselo. Takže tam, kde dítě z běžné školy spíš čeká na příkaz a rozhodnutí dospělého, jak je zvyklé, tyhle děti jsou ochotnější přijmout nějaké rozhodnutí a odpovědnost za ně. A také častěji vnímají učení jako svoji povinnost a zodpovědnost. Ne zodpovědnost učitele nebo rodiče. 

Co díl, to jedna škola, to jeden pedagogický směr. Jaké přístupy ke vzdělávání se v sérii ukážou? 

Asi bych neřekl, že každá z těch deseti škol využívá jiný pedagogický směr. To platí o montessori škole Na Beránku v Praze-Modřanech nebo o waldorfské škole v Brně. Ty ostatní se vejdou do běžného mainstreamu. A to je na tom právě zajímavé, jak se i uvnitř jednoho pedagogického směru mohou školy a jejich postupy zásadně lišit. Někde učí projektově, nemají předměty ani běžné hodiny, jinde výuku hodně individualizují, aby ji uměli přizpůsobit dětem z obou stran spektra, tedy těm slabším i mimořádně nadaným. Máme tam školu i výrazně postavenou na výkonu, školu, která se snaží co nejvíc propojit vyučování s reálným životem. V další učitelé hodně staví na tom, co se osvědčilo v neformálním vzdělávání typu skautského oddílu. Dneska už je zřejmé, že neexistuje jedna správná cesta k dobré škole. Těch cest je mnoho, i když fakticky všechny směřují do jednoho cíle – k absolventovi, který si ví rady se svým životem. 

Pokud na příkladech ukazujete změny, k nimž v českém vzdělávání dochází, vnímáte všechny jako dlouhodobé trendy, nebo se mezi nimi najdou tendence, které se objeví a zase zmizí? 

Ony se změnily v posledních dvaceti letech úplně všechny školy, které máme, i když se nám to někdy nezdá a máme školství za hodně neměnné. Jak to tak pozoruji, pokud se nějaká škola vydá na cestu a začne hledat možnosti, jak by se na ní mohli děti i učitelé cítit lépe, dříve nebo později jde víceméně stejným směrem. Hledá způsoby, jak by děti měly mít možnost vedle učení prožívat i emoce a vztahy, jak učení přizpůsobit faktu, že děti jsou velmi rozdílné a každé jinak vnímá a učí se. Vede to i k velmi podobným organizačním a pedagogickým změnám. Například se ukazuje, že mimořádně efektivní způsob proměny je, pokud v jedné třídě učí dva dospělí. Protože lépe zvládnou různorodou třídu, protože děti vidí, že i učitelé mohou mít na věci různé názory, a zažijí, jak vypadá spolupráce mezi dospělými. Jednotlivé školy se ale liší v tom, jestli zařazují tandemovou výuku jednou za měsíc, dvakrát týdně nebo je to standardní každodenní součást výuky. A pokud jde o ty pomíjivé tendence… To, že některá škola zkusí místo známek slovní hodnocení a pak se zase vrátí ke známkám, to je spíš pěna dní na dlouhodobém jasném trendu. A tím jsou vztahy, pozitivní motivace a propojení školy a reálného života. 

O českém školství se, jak i sám naznačujete, nezřídka mluví jako o poměrně rigidní oblasti. Někteří to konzervativně vítají, jiní to naopak odsuzují. Co by podle vás mohlo přispět k rychlejšímu tempu proměny? 

Samotnou proměnu školy moc neurychlíte. Když stavíte školu na zelené louce, i takové jsou, stejně vám trvá alespoň pět let, než se stabilizuje a je jisté, že přežije. A dalších pět let než máte školu kompletní, než si získá dobré jméno a stabilní zájem. A když inovujete běžnou veřejnou základní školu, tak i když se hodně snažíte, opět potřebujete alespoň deset let, abyste proměnili sbor, výuku a celkovou atmosféru školy. To o mnoho rychleji nejde. Ale možná by se něco dalo zrychlit v rámci vzdělávacího systému. Tedy elektivněji připravovat ředitelky a ředitele a vybírat do funkcí lidi, kteří mají energii a dovednost tu školu někam posunout. My dost času promarníme tím, že dobrých ředitelů není dost a na ta místa přicházejí lidé, kteří žádné velké inovativní ambice nemají. 

Vy se v oblasti vzdělávání pohybujete dlouho. Měl jste s sebou ale štáb, který české školy tak dobře nezná. Co je překvapilo nejvíc? 

No, já myslím, že byli překvapováni soustavně a až na dvě tři výjimky skoro všude. Jak režisér Michael Kaboš, tak moderátor Jiří Havelka vcelku otevřeně přiznávají, že hned v několika školách měli po prvním dni natáčení pocit, že „tohle nemůže fungovat“ a v takové škole se dítě nic nenaučí. A jak říkají, pravidelně byli usvědčováni z omylu. Asi nejvíc je překvapila montessori Na Beránku, i proto, že to byla škola, kterou jsme natáčeli jako první a je v mnoha parametrech hodně odlišná od běžné základky. Ale myslím, že udiveni byli třeba i na osmiletém pražském gymnáziu Přírodní škola, protože tam se učí velmi často venku, třeba v listopadu ve Stromovce. Myslím, že podobné pocity bude zažívat většina diváků. Dnešní školy se často zásadně liší od toho, co jsme v lavicích zažili my. 

Měly některé ze škol, které jste oslovili, problém pustit vás „dovnitř“? Přece jen neměly žádnou kontrolu nad tím, co budou žáci říkat…  

Vlastně ne. Za prvé proto, že jsem z větší části vybíral školy, které znám léta, takže tam už jsme měli navázaný vztah a nějakou důvěru. Ale i tam, kam jsem volal poprvé, se nikdy nestalo, že by nám něco zakazovali, někam nás nepustili. Ale je pravda, že jeden dva ředitelé měli tendenci mít nás dostatečně pod kontrolou a stát co nejčastěji někde za námi v pozadí. Ale žádný praktický problém a nedorozumění jsme během natáčení nezažili. A řekl bych, že oni své žáky znají, takže víceméně vědí, co v rozhovoru s nimi padne.  

Průvodci po školách se nestali ředitelé nebo učitelé, ale žáci. Proč jste se rozhodli pro tento úhel pohledu? 

Protože máme pocit, že žáků a žákyň se na to, jak se ve škole cítí, co jim tam vyhovuje a nevyhovuje, ptáme málo. Proto jsme chtěli, aby nás po škole provázeli oni, abychom tu školu viděli do značné míry jejich očima. Najednou totiž zjistíte, že oni skoro vždycky hodnotí tu školu velmi věcně a svým způsobem poučeně. To je moje dlouhodobá zkušenost, když pracuji s nějakou žákovskou skupinou a ptám se jí, jak svou školu vnímá. 

Jde o seriál pro diváky České televize, rodiče, nerodiče, mladé i starší diváky. Mysleli jste při natáčení i na učitele? 

My jsme ty filmy zatím, tedy ještě před startem v televizním vysílání, promítali především učitelskému publiku. Učitelky a učitelé jsou tím, co viděli, obecně méně udiveni a překvapeni, protože spoustu těch věcí, které laik nečeká, už znají ze své praxe. A právě proto, že jsou to poučení diváci, vidí spoustu pro ně inspirativních detailů, které ostatní diváci spíš přehlédnou. 

Budete, právě směrem k učitelům, se sérií nějak dál pracovat? 

Během prázdnin jsme promítali jednotlivé díly, obvykle po dvou, na nejrůznějších letních učitelských školách. To je vždycky projekce s debatou. Počítám s tím, že podobné akce budou probíhat i během podzimu. A kolegové na portálu ČT edu vytvořili k seriálu sadu materiálů, které mohou být pro učitele do určité míry inspirací. Sesbírali od portrétovaných škol a dalších odborníků nápady, náměty, metodiky, ke kterým mohou učitelé sáhnout, když si budou chtít ve své výuce vyzkoušet něco z toho, co ty v seriálu zachycené školy dělají. S EDUinem pak chystáme konferenci na listopad, která se k sérii ještě vrátí. 

Pro koho, myslíte, že bude série o dobrých školách objevnější, komu může otevřít oči? Zřizovatelům, ředitelům, učitelům?

S tím otevíráním očí bych byl opatrný, ale mohlo by to do jisté míry zafungovat jako osvěta pro zřizovatele škol. Což jsou místní politici v obci nebo u středních škol politici na kraji. Ti o inovacích ve vzdělávání vědí minimum a bývají ke změnám rezervovaní. Takže je užitečné ukázat jim, že to, co jim třeba jejich ředitel či ředitelka navrhují – spojování předmětů a vyučovacích hodin, výuku v tandemu – že to není žádná neověřená šílenost, ale docela běžná součást že stejně by to mohlo ovlivnit běžnou veřejnost, která také z větší části netuší, jak ta proměna škol vlastně vypadá a jestli se jí mají obávat, nebo ne.  

Jsou možnosti inovací ve škole přímo úměrné jejím finančním možnostem? 

Peníze, myslím, nehrají nijak zásadní roli. Jasně, vzhledem k systému financování to mají větší školy jednodušší, protože snáze zaplatí podpůrné profese – školního psychologa, speciálního a sociálního pedagoga a tak podobně. Proměna školy, to je spousta práce a je snazší, když se může rozdělit mezi více lidí. Ale my v tom desetihlavém výběru máme i velmi malé venkovské školy, které svou výuku proměnily radikálně a říkají, že když se rozhodnete pro změnu, nic zase tak zvláštního pro to nepotřebujete a můžete s tím začít hned. Na malé škole máte výhodu, že musíte k té změně přesvědčit méně lidí, takže přinejmenším v tomto směru je to lehčí.  

Důležitou součástí změn ve škole jsou určitě rodiče. Jací jsou ti, kteří pro svoje děti hledají inovativní školy? 

Velmi často složití a s velmi rozdílnými požadavky. Takže je složité všechny uspokojit. Rodiče jsou vůbec na komunikaci náročná skupina a ne náhodou učitelé říkají: Což děti, ty bychom zvládli, ale rodiče… Pokud měníte zavedenou a velkou veřejnou školu, bude většina rodičů konzervativní a bude se změn ve výuce bát a bránit se jim. Pokud stavíte školu od začátku, najdou si vás spíš ti inovativní rodiče, často lidé se zahraniční zkušeností nebo absolventi podobných škol. Ti změny vítají, ale velmi brzy se ukáže, že každý má o tom, jak má výuka vypadat, dosti odlišnou představu. Proto je v jednom i druhém případě důležité, aby škola měla jasný koncept a pravidla, stála si za nimi a uměla je rodičům vysvětlit. Nemůžete známkovat, či neznámkovat jen proto, že to rodiče chtějí, či nechtějí. Učitel je odborník a má vědět, proč to či ono dělá. 

Objevil jste během natáčení alchymii dobré školy? Na čem závisí to, aby se škola stala lepší, dobrou? 

Na to je jednoduchá odpověď a už jsem ji zmínil. Klíčem je ředitelka nebo ředitel, který ví, co chce a umí to zorganizovat. A má výdrž, protože proměna školy je práce alespoň na deset let a je jisté, že překážek přijde spousta. Proto je důležitá osvěta mezi zřizovateli škol. Jsou to oni, kdo vybírá v konkurzech ředitele. A měli by po něm chtít nějakou vizi, představu, kam má škola směřovat a kudy tam chce dojít.