Digitální kompetence. Dnes bych zapojila i tělocvikáře...
Původem jsem programátorka a pracovala jsem v neratovické Spolaně ve výpočetním středisku jako programátor analytik. Když jsem nastoupila, dostala Spolana dvě stě písíček a já jsem kromě jiného vyškolila celou Spolanu v tom, jak s těmito počítači pracovat. Pro pamětníky: šlo o správce souborů M602, textový editor T602 a tabulkový procesor Lotus 123. Moje práce tehdy v devadesátých letech vypadala tak, že jsem v pondělí, v úterý a ve středu školila a ve čtvrtek a v pátek jsem chodila s krabičkou disket po Spolaně po kancelářích absolventů těchto kurzů, abych odstranila škody na počítačích, které pod vlivem mého školení napáchali.
Po nějaké době jsem potkala kamarádku, která mi nabídla, jestli nechci učit IT na neratovické soukromé obchodní akademii. První rok byl v pohodě – učila jsem děti pracovat s kancelářským balíkem, vysvětlila jsem jim to, zadala jsem jim práci, otevřela jsem si noviny, za dopoledne jsem si je přečetla, zkontrolovala jsem práci svých svěřenců a šla jsem domů. Takhle to probíhalo tři dopoledne v týdnu. Připadala jsem si jako Komenský. Ale ukázalo se, že žáci zase všechno okamžitě zapomněli. A tak jsem začala přemýšlet, co dělat, aby chápali souvislosti, aby digitální kompetence využili i v jiných předmětech, aby se neučili ovládání Wordu jako básničku, kterou za týden zapomenou.
V roce 2002 jsem napsala svůj první projekt na podporu využití digitálních technologií ke zkvalitnění výuky. Škola dostala s velkou slávou 300 tisíc korun a za to jsme koupili tři notebooky, projektor, kameru a stříhací software. A žáci pracovali na mezipředmětových projektech. Kromě tělocvikářů byli zapojeni skoro všichni, ale věřím, že teď už bych uměla zapojit i je. Domlouvali jsme se s ostatními učiteli, kdy kdo co učí a jaké digikompetence by měli žáci umět, případně co by měli dělat v předmětu ICT a co jsou schopni z digikompetencí dělat v rámci svých předmětů. Upozorňuji,
že byl rok 2003 a úroveň digikompetencí učitelů i žáků a způsob propojení předmětů by v mnohém předčily velkou část dnešních škol.
Zní to velmi idylicky, ale je pravda, že někteří učitelé to bojkotovali a nechtěli uhnout ze svých příprav – paradoxně to nezáleželo na věku ani na předmětu. Pak jsem chvíli dělala ředitelku a chtěla docílit toho, aby se takto chovali všichni. To bohužel úplně nevyšlo. Po výměně názorů s novým majitelem, který měl úplně jiné představy o fungování školy, jsem přešla na gymnázium v Kralupech nad Vltavou. Učila jsem matematiku a na pozici projektového manažera jsem měla na starosti psaní a následně řízení projektů mimo jiné zaměřených právě na digitalizaci výuky, badatelskou a projektovou výuku, rozvoj digikompetencí pedagogů a promítnutí těchto poznatků do ŠVP. Tým deseti pedagogů prošel školením na digikompetence a školením
v mentoringu tak, abychom mohli ostatním kolegům poskytovat podporu. Školu se nám i přes drobný odpor některých učitelů, myslím, podařilo posunout k moderním formám výuky. Další vývoj ukázal, že to tehdy byl krok správným směrem.
Jak na to
Pomáháme školám se zaváděním nové informatiky a digitálních kompetencí do výuky.
Irena Fričová
Po studiích na ČVUT – FEL pracovala jako programátorka, po dokončení doplňujícího pedagogického studia osmnáct let učila na středních školách. Začala se specializovat na vzdělávací projekty zaměřené na rozvoj digikompetencí a lektorovala kurzy pro učitele ZŠ a SŠ. Absolvovala kvalifikační studium pro ředitele, získala certifikaci PRINCE 2 k řízení projektů. V NPI ČR (dříve NUV) pracuje od roku 2011 a v současnosti vede projekt NPO 3.1 DIGI, jehož cílem je pomoci školám se zaváděním nové informatiky a digikompetencí do výuky.