EduRevue

Učím tak, aby žáci rozuměli číslům i společnosti

Petr Hájek, foto: archiv PH

Bohuslav Bohuněk

18. 11. 2026

Jak pomoci žákům, aby matematice rozuměli, nebáli se chybovat a dokázali sledovat vlastní pokrok? A jak je v občanské výchově učit diskutovat a zvažovat různé pohledy? „To, že žák něco počítá, hraje hru nebo pracuje ve skupině, ještě není můj cíl,“ připomíná Petr Hájek. Ve druhé části rozhovoru navazuje na téma plánování výuky a na příkladech ze své praxe ukazuje, jak volit činnosti podle toho, co se mají žáci naučit.

V souvislosti s revizí RVP se hodně diskutuje o časových dotacích. Učitelé jednotlivých předmětů se obávají, že přijdou o hodiny a nebudou mít dost času na výuku. Jak na tuto námitku reagovat?

Pomáhá mi, že mám ve své aprobaci oba pohledy. Matematika má hodin hodně, zatímco občanská výchova bývá jednohodinová. Navíc někdy není vnímána příliš pozitivně – bere se jako předmět, který lze přidělit komukoli, kdo potřebuje doplnit úvazek.

Důležité je podle mě domluvit se uvnitř školy. U matematiky, češtiny nebo cizích jazyků má současné uspořádání určitou tradici a myslím, že se na něm do značné míry shodneme. U předmětů s menší hodinovou dotací bych se nejprve díval na to, zda dokážeme vybrat nosné koncepty, které v nich chceme rozvíjet. Řekněme, že si pro občanskou výchovu vymezíme pět takových konceptů. Potom se můžeme podívat na jejich vztah například k dějepisu a společně jednat o tom, kolik času potřebujeme a jak ho uspořádáme.

Zkusme konkrétní situaci: ve všech třídách na druhém stupni vám ubude jedna hodina matematiky týdně. Jak byste přemýšlel o výuce, aby z ní žáci i při tomto omezení získali co nejvíc?

Nejdřív bych se ptal, kam ty hodiny půjdou. Jestli je vedení chce využít například pro volitelné předměty, ve kterých by mohl být prostor i pro něco nad rámec běžného matematického kurikula. Pokud bych měl výuku matematiky na druhém stupni rozvrhnout do tří hodin týdně, musel bych některé aktivity výrazně omezit. Asi bych pečlivěji vybírat činnosti podle jejich přínosu, některá témata bych se snažil více propojovat. A možná bych musel také promýšlet, jak ve škole zajistit dostatek času na upevňování učiva. Nechtěl bych tuto odpovědnost automaticky přenášet na rodiny, protože jejich možnosti jsou rozdílné. Běžně totiž domácí úkoly nezadávám. Z různých důvodů nechci, aby žáci museli doma počítat. Nedokážu ovšem takto bez vyzkoušení říct, co přesně by tři hodiny týdně znamenaly. Musel bych si to ověřit v praxi.

Zůstaňme ještě u matematiky. Pro část žáků se v průběhu školní docházky mění z oblíbeného předmětu ve strašáka. Co se vám osvědčuje při udržování jejich zájmu?

Myslím, že jim prospívá, když zažívají pocit, že matematice rozumějí. Není to žádný mnou ověřený výzkumný závěr, spíš moje pozorování. Malé děti mají k počítání blízko prostřednictvím her, předmětů a vlastní zkušenosti. Když si například skládají kostky, mají se při sčítání o co opřít. Už si přinášejí určité představy a zažívají pocit „tomuhle rozumím“.

Jak je matematika složitější, mohou se začít ztrácet. Pro někoho jsou náročná desetinná čísla, pro jiného už písemné násobení nebo dělení. A postupně přestává zažívat pocit, že chápe, co dělá. Nemyslím tím, že žák musí být pořád úspěšný. Za důležitější ale považuji porozumění. Třeba ještě nedokáže úlohu správně spočítat, ale chápe její kontext nebo ví, odkud se v ní jednotlivá čísla berou. Druhá důležitá věc je, aby žáci viděli, že se zlepšují.

Jak jim pomáháte vlastní pokrok sledovat?

Dlouhodobě pracujeme s portfoliem. Díky němu žáci vidí, kam se posouvají. Vedeme je také k sebehodnocení a k tomu, aby si na základě předchozí práce stanovovali další plány. Vyplňování sebehodnoticích dotazníků je někdy otravuje, ale postupně se to učí. U starších žáků už se k jejich záznamům můžeme dobře vracet. Když si někdo napíše, že chce dělat méně chyb, později se společně podíváme: Podařilo se to? Při čem konkrétně? Důležité je, aby svůj pokrok skutečně viděli.

Pomáhá také možnost volit si obtížnost úloh, například při testech. Snažím se úlohy postupně gradovat. Dřív jsem různé varianty vybíral hlavně z učebnic, teď mi s jejich přípravou dost pomáhá i umělá inteligence. Žák si pak může říct: „V tomhle tématu se cítím dobře, zkusím složitější úlohu.“

Nevybírají si žáci raději lehčí varianty?

Když o tom mluvím se studenty učitelství nebo s učiteli na školeních, často mají právě tuto obavu. Moje zkušenost je ale jiná. Volby žáků jsou různé. Když se nemusejí pořád srovnávat mezi sebou, pracují s portfoliem a sebehodnocením, často si sami řeknou, že zkusí těžší úlohu. Stává se mi dokonce, že spočítají obě varianty – lehčí i složitější. Zároveň to, že jednou počítá těžší úlohu neznamená, že příště by už nemohl počítat tu lehčí. Je to jen jeho volba.

Jakou roli v tom hraje práce s chybou?

Důležitá je možnost práci opravovat. Nemyslím tím jen to, že žák napíše test, dostane ho zpátky a potom si ho opraví. Jde mi o to, aby mohl reagovat už ve chvíli, kdy si chybu uvědomí – klidně během hodiny nebo přímo při psaní testu. Někdy žáky obcházím a jen udělám tečku u místa, kde něco není správně, aby se na něj znovu podívali. V tu chvíli se učí: „Tady jsem něco spočítal špatně, teď se k tomu vrátím a opravím to

Zmiňoval jste také matematické hry. Jak je do hodin zařazujete?

Hrajeme hry, řešíme matematické hádanky a reálné problémy, které žáky baví. Je to i způsob, jak je na začátku naladit na hodinu a pomoct jim přepnout pozornost. Byla přestávka, teď si zahrajeme krátkou hru nebo vyřešíme nějaký problém. Potom třeba dvacet minut usilovně pracujeme a na konci svou práci zhodnotíme. Moji žáci vlastně vědí, jak bude hodina vypadat. Nejde o rutinu ve smyslu stále stejných činností, ale o předvídatelný průběh. Myslím, že i díky tomu jsou klidnější. Vědí, co se bude dít, a nemusejí se bát, že přijde třeba přepadová písemka.

Často zaznívá, že by matematika neměla být jen abstraktní disciplínou, ale měla by vycházet z reality kolem nás. Snažíte se žákům ukazovat například to, kde mohou využít Pythagorovu větu?

Snažím se pracovat s příklady, ale vyhýbám se tomu, abych za každou cenu hledal praktické využití všeho, co se učíme. Někdy se vhodný příklad nabízí snadno. Nedávno jsme v geometrii řešili zobrazování těles. Žáci namítali, proč se mají něco takového učit kreslit, když jim to může ukázat umělá inteligence. Ukázal jsem jim způsob izometrického zobrazení, který znají z počítačových her, například z Diabla. Najednou si řekli, aha, proto ty hry takhle vypadají.

Zároveň jim ale říkám, že Pythagorovu větu možná v životě přímo nepoužijí. Třeba nebudou nic měřit na zahradě. Matematika je ale učí i něco jiného: setkají se s obtížným problémem, hledají postup, snaží se pochopit princip, a když mu porozumějí, řešení je najednou jednodušší.

Na praktičnost se ptám i proto, že jste spolupodepsaný pod materiály Matematika pro život. Pod tím názvem si člověk představí právě praktické situace.

Ano, jsou v nich reálné příklady a ukázky možného využití matematiky. Pro mě „matematika pro život“ znamená především to, že se učíme pracovat s odhadem, kontrolovat výsledky a přemýšlet, jestli dávají smysl. Nejde jen o konkrétní početní postupy. Záměrně například zadávám úlohy, ve kterých žáci doplňují čísla do různých míst v zadání. Čísla mohou matematicky odpovídat, ale vzniklá situace nemusí být smysluplná. Měli jsme třeba úlohu o narozeninové oslavě, balíčcích bonbonů a počtu dětí. Výpočtem mohlo vyjít, že na oslavě bude šestnáct set dětí a každé dostane dva bonbony. Pak se ptáme: „Uspořádali byste takovou oslavu? Dává to smysl?“ Bavíme se o přiměřenosti výsledku, nejen o tom, jestli početně vychází.

Přejděme k občanské výchově, respektive výchově k občanství. Co v ní dnes považujete za podstatné?

Možná bych začal tím, čím by podle mě být neměla. Nelíbí se mi pojetí občanské výchovy jako encyklopedie společenských věd – uděláme ze žáků malé politology, psychology a sociology. S tím se setkávám zvlášť na gymnáziích a vždycky jsem se snažil jít proti tomuto pojetí. Důležitější pro mě je, aby se žák dokázal orientovat v tom, jak společnost funguje, v jejích pravidlech a základních institucích. Aby rozlišoval práva a povinnosti, uměl argumentovat a obhájit vlastní názor. Velkým tématem je pro mě také zvažování různých perspektiv. Chci, aby se žáci pokoušeli dívat na problémy očima různých skupin obyvatel a rozvíjeli při tom empatii. Když jsme pracovali na revizích, byla pro mě zastřešující myšlenkou schopnost žáků činit informovaná rozhodnutí. Žijí ve společnosti, jsou její součástí. Nejsou teprve budoucími občany – občany už jsou.

Jak obecný cíl „žák se orientuje ve společenském dění“ převést do něčeho konkrétního? Co má žák skutečně umět?

Můžeme se vrátit k práci s tvrzeními a informacemi. Žák například dokáže říct, co z určité zprávy víme a co naopak nevíme. Popíše, jak by si informace ověřil, a posoudí, jestli z nich lze vyvodit nějaké závěry. Tak si představuji konkrétní projevy toho, že se orientuje ve společenském dění. Nestačí mi napsat, že „použije kritické myšlení“. Potřebuji vidět, že má k dispozici určitý soubor nástrojů a dokáže s nimi pracovat.

V občanské výchově se přirozeně otevírají témata, na která mohou mít žáci velmi rozdílné názory. Jak pracovat se společensky citlivými otázkami?

Základem jsou nastavená pravidla diskuse. Potřebujeme vědět, jak si dávat slovo a jak druhého vyslechnout. Musíme vytvářet bezpečné prostředí, ve kterém se žáci nebudou bát říkat své názory. To je předpoklad, abychom taková témata vůbec mohli otevírat. Potom je potřebujeme učit pracovat s různými perspektivami a přijímat, že někdo může mít jiný názor. Učit se nesouhlasit bez osobních útoků je velmi těžké. Souvisí to i s nasloucháním. Musíme volit takové metody, při kterých žáci druhé skutečně poslouchají, mohou na ně reagovat a argumentovat. A snaží se nebrat si všechno osobně.

Mám někdy pocit, že jsme jako společnost zvyklí diskuse příliš vyostřovat. Možná i pod vlivem sociálních sítí a jejich rychlosti máme potřebu okamžitě zaujmout stanovisko. I s tím potřebujeme ve výuce pracovat. Vedle pravidel diskuse tedy učíme žáky argumentovat, ukazovat, o co svá tvrzení opírají, a rozlišovat fakta od hodnotových soudů.

Co když se ani při dodržování pravidel nedokážou shodnout?

Se staršími žáky si ukazujeme, že některé spory nerozhodneme jen dobrou argumentací. Dostaneme se k rozdílným hodnotám, za které už v dané diskusi nemůžeme jít. Vzpomínám si například na debatu, při které žáci sami otevřeli téma interrupcí. Ve třídě byl silně věřící žák a postupně jsme zjistili, že se dostáváme k hranici, za kterou už shodu nenajdeme. Můžeme se shodnout na tom, že se neshodneme. Další přesvědčování nemusí mít smysl, protože rozdíl spočívá i v hodnotách. To ale neznamená rezignovat na argumenty a fakta, učíme se rozlišovat, co lze doložit a kde jde o hodnotové soudy. Zároveň mám z posledních let zkušenost, že děti diskutují rády. Možná k tomu jinde nemají tolik příležitostí.

Jak jim takové příležitosti vytváříte?

Na předchozí škole se mi podařilo založit debatní kroužek. Účastnili jsme se debatních soutěží a potom jsme jednu uspořádali i u nás. Ostatní třídy viděly, jak se diskutuje, nadchly se a chtěly se také zapojit. Udělali jsme k tomu trochu kampaň. Soutěž jsme pojmenovali MMA a předem jsme neprozradili, co ta zkratka znamená. Odkazovala k mezitřídní a mezioborové argumentaci, ale všichni si mysleli, že se žáci budou prát. Na plakátech proti sobě stáli žáci osmé a deváté třídy v různých bojových pózách. Přišla se podívat celá škola. A nakonec je to bavilo, i když se tam „jenom“ diskutovalo.

Jak občanskou výchovu hodnotit a ověřovat výsledky učení, když u řady úkolů nejde jednoduše určit správnou a špatnou odpověď?

Když jsem začínal učit občanskou výchovu, měl jsem s tím problém. Průběžné známkování mi nedávalo smysl, a tak jsem známky nedával. Musel jsem vedení přesvědčovat, že i když žáci nepíšou testy, ve výuce pracují a něco se učí. Jsem rád, že mi k tomu dalo prostor. Jedním z prvních způsobů, jak jsem jejich práci ukazoval, bylo portfolio.

Postupně jsem také přestal dělat klasické zápisy, protože mi při našem způsobu práce nedávaly smysl. Nahradili jsme je tím, co jsem nazval reflektivním deníkem. Když jsme dokončili téma, měl jsem připravené otázky. Chtěl jsem také, aby si žáci zapisovali vlastní otázky, co je zaujalo a co pro ně bylo nové. Takto jsme uzavírali každé téma.

Jednou za čtvrt roku, když bylo potřeba uzavřít hodnocení známkou, jsme se k tématům vraceli. Žáci si procházeli své poznámky a společně jsme o nich mluvili. Někdy jsem připravil i zábavný kvíz s možnostmi odpovědí, trochu jako hospodský kvíz. Hledali v poznámkách, zkoušeli, co si pamatují, a vraceli jsme se i k zajímavostem z hodin. V tomto způsobu práce nakonec všichni dostali jedničku, protože měli své záznamy a společně jsme je prošli.

V čem jsou pro vás vlastní záznamy žáků užitečnější než běžný zápis?

Na školeních učitelům říkám, že pokud se k zápisu nevracíme, je vlastně zbytečný. Žáci si ho už nemusí nikdy přečíst. Když z pětačtyřicetiminutové hodiny dvacet minut opisují text z prezentace, mnoho času na další práci nezbývá. Připadá mi užitečnější téma společně projít a nechat žáky zaznamenat vlastní myšlenky. Nemusejí mít jen opsanou definici instituce, ale například poznámku: „Dozvěděl jsem se, na koho se můžu obrátit, když se dostanu do určitého sporu.“ K těmto zápiskům se potom vracíme, probíráme je a třídíme. Pokud se někde objevila chyba, můžeme ji opravit. Reflektujeme tak to, co jsme dělali.

V matematice poměrně rychle vidím, jestli žák dokáže použít vzorec nebo něco vypočítat. V občanské výchově část výsledků své práce možná nikdy neuvidím. Budu rád, když žák jednou v osmnácti letech půjde k volbám, uvidí na letáku nějaký slib a v hlavě mu zabliká kontrolka: „Dává to smysl? Může ten člověk něco takového vůbec slíbit?“ Jenže u toho už nebudu.

Pracujete také s budoucími učiteli. Co jim zdůrazňujete při plánování výuky?

Pro mě je důležité začínat od cílů, od výsledků učení – nejdřív potřebujete vědět, čeho chcete dosáhnout, potom si ujasněte, na čem poznáte, že se to podařilo a teprve potom volte činnosti a metody. Následně potřebuji i zpětnou vazbu od žáků a vlastní vyhodnocení, jestli zvolený postup funguje. Podle toho můžu ve výuce pokračovat.

Stále jsme hodně zvyklí postupovat oborově podle témat. Tohle potřebujete v matematice odučit, takové cvičení k tomu použijete a takto získáte zpětnou vazbu. Já se snažím studentům ukazovat, proč je důležité vycházet z výsledků učení. To neznamená, že je explicitní výuka nebo procvičování špatně. Naopak, učitel musí umět žákům učivo srozumitelně vysvětlit, ukázat postup a rozhodnout, kdy potřebují přímé vedení a kdy mohou pracovat samostatně. To, že žák něco počítá, hraje hru nebo pracuje ve skupině, ještě není můj cíl. Jsou to prostředky, které potřebuji vhodně použít a průběžně vyhodnocovat, jestli fungují.

Ke stejnému cíli tedy mohou vést různé cesty.

Přesně tak. Zároveň studentům zdůrazňuji, že učitelství je profese. Stejně jako jiné profese má určité standardy a postupy, o které bychom se měli opírat. Nemusím být odborník na psaní ŠVP. Musím ale znát to, co učím, a být odborníkem na to, jak danému obsahu pomoci porozumět žákům.

Petr Hájek

Je učitelem matematiky na ZŠ Brno, Labská 27, a lektorem na katedře pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Má dlouholeté zkušenosti s výukou matematiky a občanské výchovy i s prací s mimořádně nadanými žáky. Podílel se na přípravě revidovaného RVP ZV pro obor Výchova k občanství a na tvorbě předmětového modelového ŠVP. S NPI spolupracuje také jako lektor v tématech revize kurikula, formativního hodnocení a práce s výukovými cíli. Ve své práci propojuje zkušenost učitele s didaktickým pohledem na to, co mají žáci skutečně umět a podle čeho poznáme, že se to naučili.

SPECIÁL. Nový ŠVP? Pojďme do toho

České školství stojí na prahu zásadních změn. Jak školy vytváří nové vzdělávací programy?

Sdílet