Nestačí vědět, co jsme učili. Důležité je poznat, co se žáci naučili

Bohuslav Bohuněk
18. 11. 2026
Ke stejnému cíli mohou žáci dojít různými cestami. „Na nás učitelích potom je, jak každého z nich k cíli dovedeme,“ říká učitel matematiky a občanské výchovy Petr Hájek, který se podílel na přípravě předmětového modelového ŠVP. V první části dvoudílného rozhovoru vysvětluje, jak pracovat s rozdílnými potřebami žáků a formulovat výsledky učení tak, aby učitelům zůstal prostor pro vlastní postupy. Věnuje se také volbě modelového ŠVP a rozhodování o tom, čemu ve výuce věnovat čas.
Jste jedním z lidí, kteří se spolupodíleli na přípravě modelových ŠVP. Co do tvorby kurikula přináší člověk, který každý den stojí před žáky?
Pro mě je to určitý test reality. Může to, co píšeme do RVP nebo ŠVP, skutečně fungovat se žáky? Díky každodenní zkušenosti vidím, jak žáci pracují, co jsou schopni udělat a kolik času na to potřebují. Zároveň si můžu ověřovat, podle čeho jako učitel poznám, že se ve výuce opravdu děje to, co jsme do těchto dokumentů napsali. V diskusi s dalšími kolegy pak můžu třeba upozornit, že tohle už je příliš, to žáci nezvládnou nebo to není na běžné základní škole realizovatelné. Protože daná témata učím, vím také, kde žáci chybují a co pro ně může být kognitivně náročné. Některé činnosti jsou zkrátka obtížnější, než se na první pohled zdá. Pomáhá mi i zkušenost s různými žáky a s heterogenními třídami. Vím, jak s cíli pracovat přímo v hodinách, a tuto zkušenost můžu promítat například do formulace výstupů v ŠVP.
Může tedy rozpor mezi ŠVP a skutečnou výukou vznikat tím, že něco na papíře vypadá jednoduše, ale ve třídě se to uskutečňuje obtížně?
Podle mě je problém především v tom, že když plánujeme práci se žáky, často nepopisujeme, co má dělat žák, ale spíš to, co bude dělat učitel. Typicky řekneme: „V matematice probereme procenta.“ Jenže to je popis toho, co dělám já jako učitel. Potřebuji vědět, co uvidím u žáků – například že dokážou porovnat dvě slevy na nějaké zboží. Potřebuji tedy pojmenovat konkrétní výsledek jejich činnosti. Do ŠVP dokážeme napsat hodně obsahu: procenta, poměry, práci s čísly. Nemusí v něm ale být jasně vidět, k jakým výsledkům mají žáci dojít. V tom vidím jeden z rozporů.
Druhý souvisí s tím, že jako učitelé nemáme vždy společnou představu o tom, co je kvalitní žákovská práce. Každý ji můžeme vnímat jinak. A z toho pak vznikají další rozpory, které se promítají i do tvorby ŠVP.
Co tedy považujete za kvalitní žákovskou práci? Nebude vypadat jinak u nadaného žáka a u žáka, který potřebuje výraznou podporu?
Kvalitu vymezujeme cílem. Když si ho dobře stanovím, například že žák používá procenta při porovnávání nabídek, může být stejný pro nadaného žáka i pro žáka s podpůrnými opatřeními. Na nás učitelích potom je, jak každého z nich k cíli dovedeme. To už souvisí s diferenciací. Stejnou úlohu můžu zadat různými způsoby. Nemusím měnit kvůli tomu měnit cíl. Ale zatímco žákovi s podpůrnými opatřeními na cestě k němu více pomůžu, nadanému můžu položit otevřenější otázku a může problém řešit do větší hloubky nebo do něj přidávat další proměnné. Možností je spousta. V obou případech ale sleduji činnost žáka.
Učíte matematiku i občanskou výchovu a podílíte se na tvorbě kurikula. Která zkušenost nejvíc ovlivnila váš způsob plánování výuky?
Nejvíc mě ovlivňuje samotná práce se žáky. Na základní škole učím patnáctým rokem a stále je pro mě nesmírně zajímavé sledovat, jak rozdílnými cestami mohou dva žáci dojít ke stejnému cíli. Právě proto jsem postupně přestal plánovat především podle témat a začal více plánovat podle cílů. Chci žáky někam dovést. Volba cesty už je potom do značné míry otázkou didaktiky. Když si ale nastavím cíl, pomáhá mi to žáky provázet a vědět, proč s nimi jednotlivé věci dělám.
Když jsem začínal, postupoval jsem spíš po tématech. Myslím, že to zná řada začínajících učitelů – potřebuji probrat zlomky, desetinná čísla nebo demokracii v občanské výchově. Když plánuji podle toho, co mají žáci dělat a k jakým cílům mají dojít, můžu také poznat, že jsme jich dosáhli. Neřeším pak jen to, která témata jsem nestihl probrat. Pomáhá mi rozlišovat mezi cílem, cestou, kterou k němu vybírám, a podporou, kterou žákům poskytuji. Právě pozorování toho, jak mohou ke stejnému cíli docházet vlastními způsoby, můj pohled na plánování výuky proměňuje.
Daří se vám tento pohled, zaměřený na činnost žáka, promítat také do ŠVP?
Snažíme se o to. Nestačí si to ale jen říct na začátku. Potřebujeme sjednotit jazyk i způsob uvažování o výuce. Pomáhá, když si společně definujeme, jakého žáka chceme vzdělávat. Když se na této představě shodneme, máme se při další práci o co opřít. Když jsem pomáhal školám nebo vedl školení, vybízel jsem učitele: „Pojďte se na začátku jen společně bavit o tom, zda máte stejnou představu o žákovi, který v deváté třídě odchází z vaší školy.“
Jaká je vaše představa takového žáka?
Snadno bychom mohli vyjmenovat obecné charakteristiky ve smyslu, chceme samostatného žáka, který se bude celoživotně učit a bude vybaven kompetencemi. V matematice například nejde o to, abychom končili u zapamatování a reprodukce algoritmů. Chceme, aby ho při setkání s problémem napadaly možnosti řešení a způsoby, jak se na něj dívat. Není ale tak důležité, do jakých frází tuto představu zabalíme. Podstatné je, jestli dokážeme popsat konkrétní činnosti, v nichž se vlastnosti našeho „ideálního žáka“ projeví.
Můžete na konkrétním příkladu ukázat cestu od obecného požadavku přes ŠVP až k tomu, co bude žák dělat v hodině?
Vezměme si kritické myšlení. Řekneme například, že chceme žáka, který kriticky pracuje s informacemi. Potom ale potřebujeme přemýšlet, co to znamená. Co takový žák dělá? Podle čeho poznáme, že s informacemi pracuje kriticky? Může například rozlišovat tvrzení a názory, ověřovat a porovnávat zdroje, pracovat s daty nebo uvést, podle čeho se rozhodl. To už jsou konkrétní projevy jeho práce. A když si v občanské výchově stanovím, že má žák kriticky pracovat s informacemi, musím mu k tomu taky dávat příležitosti. Potřebuje pracovat se zdroji, porovnávat je a mít kritéria, podle kterých je bude posuzovat. Tak pro mě vede cesta od obecného profilu žáka ke konkrétní práci, kterou můžu pozorovat. Na to, co má žák dělat, navazuji plánováním náplně hodin. A jeho práci také můžu průběžně hodnotit a poskytovat mu zpětnou vazbu.
Co to znamená pro způsob ověřování výsledků? Nestačí se na konci zeptat například na definici dezinformace?
Samotná otázka „Co je dezinformace?“ mi neukáže to, co potřebuji sledovat. Žák může s tímto pojmem ve výuce pracovat, ale nemusím po něm chtít jeho definici. To, že někdo zná definici kritického myšlení, ještě neznamená, že kriticky myslí. Můžeme například porovnávat dvě tvrzení o nějaké události. Žáci při tom využijí znalosti z předchozí výuky, ověří si zdroje informací a budou zkoumat, co je tvrzení, co názor a o co se dané sdělení opírá. Pomocí předem stanovených kritérií pak můžeme posuzovat, nakolik je tvrzení pravděpodobně pravdivé. Právě na této činnosti poznávám, jestli žák chápe, jak s informacemi pracovat. Nejde o to, aby zopakoval poučku.
Jak takovou práci ověřovat v celé heterogenní třídě, kde mají žáci různé potřeby a nelze získat jeden snadno porovnatelný výsledek?
Napadá mě například několik podob stejného úkolu, které se budou lišit mírou podpory. Jedna skupina žáků na základě vlastního zkoumání a práce se zdroji samostatně napíše krátký odstavec. Vysvětlí v něm, proč považuje určitou zprávu za dezinformaci nebo proč je podle ní jedno tvrzení pravděpodobnější než jiné. Druhé skupině nabídnu vodítka nebo začátky vět. Můžu například zadat: „Napište tři věci, které vám v textu nesedí. Co jste při ověřování zjistili?“ Žáci tedy nebudou celý text vytvářet sami, ale budou mít oporu pro jeho zpracování. A třetí skupina může dostat připravený text, do kterého bude doplňovat chybějící části. To je princip takzvaného scaffoldingu, kdy poskytujeme žákům různou míru opory podle toho, co potřebují. Je to součást diferenciace.
Funguje stejný princip i v matematice?
Ano. Zadáte například slovní úlohu, ve které mají žáci vypočítat slevu z určité částky. Někteří ji vyřeší bez pomoci. Jiným stačí drobná rada, aby si nejdříve vypočítali jedno procento. Další skupině můžu nabídnout rozepsaný postup nejprve spočítat jedno procento, potom navázat dalšími kroky a nakonec slevu odečíst. Žáci do tohoto postupu doplňují výpočty. Všichni směřují ke stejnému výstupu a pracují s procenty, ale každý má jinou míru podpory. Stejně se dá postupovat i v dalších předmětech.
Jak může škola popsat očekávané výsledky dostatečně konkrétně, a přitom ponechat učitelům volnost v tom, jak k nim žáky povedou?
Vracíme se k tomu, co jsem říkal na začátku, že bychom měli popisovat výkon žáka, nikoli činnost učitele. Učitelé si někdy do výstupů zapisují vlastní metody. Příliš je konkretizují, stanoví například určitý projekt, jeho časový rozsah nebo konkrétní nástroje, které se mají používat. Zažil jsem i snahu určit, kolikrát se bude ve výuce používat Kahoot. Některé nápady kolegů se mi přitom líbí. Když ale do dějepisu napíšeme, že žáci vytvoří fiktivní rozhovor s dělníkem z 18. nebo 19. století, už tím předepisujeme určitou metodu práce.
Výstup může být konkrétní i bez toho. Když například stanovíme, že žák porovná dva zdroje či dvě tvrzení a zdůvodní, které je pravděpodobnější nebo důvěryhodnější, víme, co od něj očekáváme. Učitel si ale může zvolit metodu, kterou ho k tomu dovede. Pokud rovnou předepíšeme konkrétní postup, prostor pro jeho rozhodování zbytečně zužujeme. Ve výstupech bychom se tedy měli snažit sjednotit naše očekávání vůči žákům, nikoli omezovat profesní autonomii učitele tím, že mu přesně nařídíme, jakou metodu musí použít.

Podílel jste se na tvorbě předmětového modelového ŠVP. Vedle něj existují také tematický a integrovaný model. Je každý vhodný pro jiný typ školy, nebo záleží především na rozhodnutí vedení a učitelského sboru?
Neřekl bych, že je některý lepší než ostatní. To si opravdu musí vyhodnotit každá škola sama. Pracoval jsem na předmětovém modelu. Integrovaný považuji za velmi zajímavý, ale zjistil jsem, že je pro mě náročný. U tematického modelu zase přemýšlím, jak by fungoval na větších školách. Vyžaduje velmi dobrou souhru, výběr témat a přesné rozfázování učiva. Na školách, kde učím nebo kde jsem učil, bývalo přes padesát učitelů. V takovém sboru si to představuji obtížně, respektive by to bylo hodně složité.
Škola si může říct, že chce předmětové uspořádání, protože je pro její učitele důležitá systematičnost jednotlivých oborů a disciplín. Pokud chce naopak obory integrovat, musí si společně odpovědět na otázku, proč to dělá. Dokážou učitelé poznatky přirozeně propojovat? Jsou schopni se na tom dohodnout? To je podle mě téma pro velkou diskusi uvnitř školy.
Co by si měla škola vyjasnit, aby integrace nebyla jen spojením dvou předmětů v rozvrhu?
Bál bych se situace, kdy se pro integraci nadchne jeden nebo dva lidé, protože na papíře vypadá velmi pěkně. Zároveň pokud se budeme řídit jen podobností témat –například spojíme občanskou výchovu s dějepisem – nemusí to stačit. Potřebujeme přemýšlet, jestli v propojení uvidí přínos také žáci a jestli jim ho dokážeme zprostředkovat. Naopak pokud ve škole dobře fungují předmětové týmy nebo komise a učitelé dokážou spolupracovat i na mezipředmětových projektech, proč u předmětového uspořádání nezůstat?
Petr Hájek
Je učitelem matematiky na ZŠ Brno, Labská 27, a lektorem na katedře pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Má dlouholeté zkušenosti s výukou matematiky a občanské výchovy i s prací s mimořádně nadanými žáky. Podílel se na přípravě revidovaného RVP ZV pro obor Výchova k občanství a na tvorbě předmětového modelového ŠVP. S NPI spolupracuje také jako lektor v tématech revize kurikula, formativního hodnocení a práce s výukovými cíli. Ve své práci propojuje zkušenost učitele s didaktickým pohledem na to, co mají žáci skutečně umět a podle čeho poznáme, že se to naučili.