Jak převést tematickou výuku do nového ŠVP?

Jak se převádí výuka postavená na tematických blocích, autonomním učení žáků a absenci klasických známek do závazného jazyka revidovaného RVP, aniž by ztratila na srozumitelnosti pro učitele, žáky a rodiče? Průvodce pilotním ověřováním modelových školních vzdělávacích programů Jan Jirátko popisuje zkušenost ze ZŠ Kairos a říká: „V Kairosu jsem viděl skutečnou chuť žáků učit se. Na prvním stupni bývají aktivní děti téměř ve všech školách, zde však tato aktivita zjevně přetrvává i na druhém stupni.”

Kairos je škola, která se nebojí zkoušet nové věci. V čem byla pro vás jako průvodce jiná než běžná základní škola? Bylo jednodušší ji provázet díky její silné vlastní vzdělávací filozofii, nebo naopak náročnější?

Ještě před začátkem spolupráce jsem si prostudoval podklady z úvodních rozhovorů, které se školou vedla garantka pilotáže – potřeby školy, situaci i dosavadní směřování. Přesto mě Kairos svou odlišností překvapil. A nemyslím to ani pozitivně, ani negativně. Zkrátka funguje jinak než většina základních škol, s nimiž spolupracuji.

Co konkrétně vás na začátku ve středočeských Dobřichovicích nejvíc překvapilo?

V běžné škole je rozvrh pevně daný a organizace výuky má poměrně jasnou, tradiční strukturu. Kairos se liší už tím, že pracuje s tematickým ŠVP, tedy s jednou z možných forem uspořádání vzdělávacího programu. Ještě významnější ale bylo to, jak velký důraz škola klade na komunikaci, svobodné rozhodování žáků a na jejich aktivní účast v celém vzdělávacím procesu. Potřebovali jsme se proto nejprve vzájemně naladit a poznat. Myslím, že se to podařilo. Průvodcování i lektorování pak probíhaly ve vzájemném porozumění.

Znamenala tato odlišnost pro vás tedy větší náročnost než práce s tradičnější školou?

Pro mě určitě ano. Jednou z prvních věcí bylo prostudovat dosud nehotovou verzi školního vzdělávacího programu, tedy zjistit, kam se škola ve své práci dostala a v čem přesně spočívají její specifika. Zpočátku jsem si upřímně kladl otázku, zda není systém školy až příliš volný. Zda budou žáci ochotni a schopni se aktivně zapojovat. Možnost volby totiž přináší také velkou odpovědnost. V tomto ohledu mě ale Kairos příjemně překvapil. Je vidět, že děti do školy chodí s chutí a účastní se nabízených aktivit.

Nejde pouze o lekce, které by se daly přirovnat k vyučovacím hodinám v tradiční škole. Žáci mají také autonomie, tedy prostor pro samostatné studium, dále nejrůznější akce a takzvané kruhy, v nichž se setkávají a společně diskutují. Každý den navíc ve svých skupinách začínají společně.

Je to model, který prospívá všem žákům?

Řekl bych, že tento model velmi dobře vyhovuje žákům, kteří se chtějí vzdělávat. Nabízí jim velkou míru možností, ale vyžaduje i vlastní aktivitu. Pokud by se zde objevil žák, který by chtěl školou jen pasivně projít, pravděpodobně by mu to systém do určité míry umožnil. Nezískal by však kompetence, které by v tradiční škole rozvíjel pod větším vnějším tlakem. V Kairosu jsem ale viděl skutečnou chuť žáků učit se. Na prvním stupni bývají aktivní děti téměř ve všech školách, zde však tato aktivita zjevně přetrvává i na druhém stupni. Roli jistě hraje také to, že jde o menší školu. Pedagogové tak mohou velmi dobře znát každého žáka.

Z jiných alternativně orientovaných škol často zaznívá, že účast v pilotním ověřování pro ně znamená především příležitost sladit to, co už v praxi dělají, s formálním popisem v dokumentech. Byl to také případ Kairosu, nebo škola v průběhu roku zaváděla i další podstatné změny?

Situace Kairosu byla specifická v tom, že škola už podle svého nového ŠVP vyučovala. Když jsem do ní v lednu nastoupil jako průvodce, učila podle něj už od září. Zjistili jsme však, že některé věci je třeba upravit, aby byl program v souladu s požadavky revidovaného Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Nešlo ani tolik o obsah samotné výuky, ale spíše o přesnější popis toho, čeho mají žáci dosahovat – například v oblasti školních očekávaných výsledků učení.

Výrazně jsme se zaměřili také na obecné části ŠVP, které bylo nutné doplnit. Slaďovali jsme cíle a průřezové oblasti s požadavky RVP. Změny se tedy týkaly především toho, jak škola svou vzdělávací práci popisuje, jak stanovuje výstupy a jak je hodnotí; méně pak toho, co skutečně s žáky dělá. V tomto směru pro mě byla práce v Kairosu snazší než v jiné škole, kterou jsem také provázel. Ta rovněž pracuje s tematickým uspořádáním, ale svůj ŠVP teprve vytvářela a učit podle něj chce začít až v září 2027. Kairos měl velkou výhodu v tom, že svůj model už ověřoval přímo v praxi.

U Kairosu tedy nešlo jen o několik dílčích úprav, ale o převod silné školní vize do srozumitelného a funkčního ŠVP. Co je na takové práci nejtěžší?

Škola to zvládla velmi dobře. Právě jsem dostal hotovou verzi ŠVP, kterou po všech úpravách škola odesílala ministerstvu v požadovaném termínu do 31. srpna. Je to mimochodem také velmi zdařile graficky zpracovaný dokument. Takto kvalitně upravený ŠVP jsem dosud neviděl.

Z hlediska obsahu bylo nejnáročnější uvést do souladu jednotlivá témata. Kairos pracuje s celkem osmnácti tematickými bloky. Vychází to ze šesti témat, která jsou vždy rozpracována pro tři věkové kategorie – pro období do 3., 5. a 9. ročníku. Právě na konci těchto období RVP vymezuje důležité body, v nichž se sleduje, kam se žák ve vzdělávání posunul. Nejde o zkoušky, ale o orientační milníky pro posuzování jeho pokroku. Všech osmnáct tematických bloků proto bylo potřeba promítnout do ŠVP tak, aby dokument srozumitelně zachytil očekávané výsledky učení i všechny další požadavky RVP. To je podle mě náročné obecně, nejen pro Kairos.

Ještě něco bylo při zpracování tematicky laděného ŠVP obtížné?

Obtížné bývá zejména popsat průřezové oblasti. Při revizi RVP se ostatně diskutovalo i o tom, zda je zachovat. Nakonec v dokumentu zůstaly, a škola tedy musí zajistit, aby v jejím programu nic podstatného nechybělo. U očekávaných výsledků učení bývá vazba často zřetelnější, kdežto u průřezových oblastí učitelé někdy hledají, co všechno konkrétně zahrnují a jak je smysluplně propojit s výukou. Právě tento převod živé školní praxe do formální podoby ŠVP byl podle mě nejobtížnější částí práce.

V čem si myslíte, že jste byl pro školu v roli průvodce největším přínosem? Šlo především o pomoc s tím, jak její přístup dobře „napasovat“ na požadavky kurikula?

Ano, řekl bych, že hlavně v tom. Společně jsme hledali způsob, jak některé věci v ŠVP přesněji pojmenovat a ukotvit. Týkalo se to zejména průřezových oblastí, cílů a také SWOT analýzy školy a její propojení s vizí, podmínkami a dalšími souvislostmi. Velkou předností Kairosu je velmi nadšený pedagogický sbor. Na rozdíl od některých jiných škol jsem tam nenarazil na nikoho, kdo by zásadně odmítal tvorbu nebo úpravy nového školního vzdělávacího programu. Sbor postupuje velmi kompaktně a mám dojem, že paní ředitelka má spolupráci v týmu dobře nastavenou.

V Kairosu nejsou klasické předměty, ale větší tematické celky. Jaké je největší riziko, když škola vytváří ŠVP právě na základě takového přístupu?

Největším rizikem je samozřejmě to, že by některý z povinných výstupů mohl vypadnout. V tradičním pojetí jsou jednotlivé vzdělávací oblasti a předměty zpravidla přehledně oddělené. V Kairosu jsou sice předměty v rámci tematických bloků také definované, ale je nutné velmi pečlivě hlídat jejich pokrytí. Každý tematický blok trvá šest týdnů. Škola tedy pracuje se šesti šestitýdenními bloky, dohromady s šestatřiceti týdny výuky v průběhu roku. Vedení školy i pedagogický sbor musí mít pod kontrolou, že jsou v tomto uspořádání zahrnuty všechny oblasti a očekávané výstupy, které zahrnuty být mají.

Druhé riziko souvisí s velkou mírou volnosti žáků. Je třeba sledovat, zda každý žák skutečně absolvuje přípravu ke všem důležitým výstupům. Nemělo by se stát, že si někdo bude vybírat například jen angličtinu a bude se vyhýbat matematice, protože ho méně baví. V Kairosu toto riziko snižují tím, že mají pro každého žáka osobní kartu v systému ŠOVU. Zaznamenávají do ní splněné úkoly a pokrok a mohou průběžně sledovat, zda dítě v některé vzdělávací oblasti nezaostává.

To už částečně odpovídáte na otázku, jak škola zajišťuje pevné body, jimiž musí projít všichni žáci. Základem je tedy jasná vazba na očekávané výsledky učení?

Přesně tak. Záchytnými body jsou očekávané výsledky učení, ale také milníky po 3., 5. a 9. ročníku. Vedle toho škola průběžně sleduje osobní pokrok každého žáka a zaznamenává ho. Zajímavý je také systém hodnocení. Kairos nepoužívá klasické známky, pracuje se slovním hodnocením. U jednotlivých výstupů lze zaznamenat, na jaké úrovni je žák zvládl; škola přitom pracuje s pěti stupni.

Můžete ještě více upřesnit, jak má škola nastavené hodnocení žáků?

Škola má klasifikační řád, v němž jsou jednotlivé stupně hodnocení slovně popsány. Podrobnosti jsou součástí dokumentace školy. Hodnocení je v zásadě podobné slovnímu hodnocení v jiných školách – sleduje, kam se žák ve svém učení posunul. V Kairosu je však hodnocení průběžné a časté. Výhodou je malá škola a menší skupiny žáků. Při konverzaci v angličtině může mít skupina například šest až deset žáků, každý tak dostává reálnou příležitost mluvit a učitel může jeho pokrok dobře sledovat. Podobné je to v matematice, kde se každý žák dostane k řešení části úlohy nebo konkrétního příkladu. Ve třídě s dvaatřiceti žáky je naproti tomu obtížné zajistit, aby byl během jedné hodiny aktivní každý.

Jak srozumitelné je to pro samotné žáky? Vědí, čeho mají dosáhnout a že se nemohou soustředit jen na oblast, která je baví?

Myslím, že žáci tomu rozumějí poměrně dobře. Škola také hodně dbá na to, aby systém chápali rodiče, protože komunikace s nimi je v Kairosu velmi důležitá. Samozřejmě ne všichni rodiče tomuto přístupu porozumějí úplně a můžou mít obavu, zda jejich dítě na druhém stupni nebude zaostávat nebo zda bude dostatečně připravené na přechod na střední školu. Toto riziko se podle mě týká hlavně žáků, kteří sami neprojevují dostatek píle a iniciativy. Dítě, které se chce učit, má v Kairosu velmi dobré možnosti.

Kromě toho, co říkáte, ukázalo vám toto uspořádání výuky ještě v jiných oblastech, v čem je jeho skutečná síla a kde naopak leží jeho limity?

Hlavní předností je individuální přístup. Konkrétně v Kairosu navíc pracuje kvalitní a dobře připravený pedagogický sbor. Některé členky sboru mají zkušenosti i z jiných profesních oblastí, a jsou proto zvyklé převzít odpovědnost, pracovat samostatně a věci dotahovat. Nevýhoda souvisí se zmíněnou dobrovolností. Ačkoli škola pokrok žáků sleduje a hlídá, pokud dítě samo nechce, nemá škola stejné „donucovací“ nástroje, jaké obvykle využívá tradiční škola.

Výuka také probíhá poměrně svobodným způsobem. Překvapilo mě například, že žák může z lekce odejít a část času věnovat samostudiu ve vyhrazeném prostoru, tedy už zmiňované autonomie. V běžné škole by podobné nastavení nejspíš nebylo snadno představitelné. Je zde také poměrně málo frontálního výkladu, naopak více diskusí, badatelských činností a dalších aktivních forem výuky. Celkově škola dokáže vzdělávání dělat zajímavě.

Zmiňoval jste, že v týmu nebyl zásadní odpor ke změnám. To je poměrně podstatné, protože v mnoha školách vedení často upozorňuje, že se vždy najde někdo, kdo prakticky jakékoliv změny z nejrůznějších důvodů odmítá nebo je přímo sabotuje. Jak tým Kairosu fungoval?

Tým na mě působil jako velmi soudržný. Souvisí to podle mě s tím, že do této školy přicházejí učit lidé, kteří se s jejím vzdělávacím pojetím ztotožňují. Inovace v oblasti ŠVP pro ně proto nepředstavují zásadní problém. Moje spolupráce s nimi byla velmi dobrá, ale mám k ní jeden zajímavý postřeh. Když jsem do školy přijel poprvé lektorovat, nebyla odezva úplně taková, jakou jsem znal odjinud. Učitelé zde totiž nejsou zvyklí na model, kdy lektor především vykládá, zadává úkoly a vede program podle předem dané osnovy. Chtěli, aby setkání více vycházelo z diskuse a z jejich aktuálních potřeb. Pro mě to bylo zpočátku náročnější. Běžné lektorování mívá pevně stanovenou strukturu, časový plán a metodiku. Tady bylo nutné obsah i průběh setkání více přizpůsobovat. Od druhého lektorského setkání jsme si však podle mého názoru velmi dobře porozuměli a spolupráce pak probíhala hladce.

A ještě jeden postřeh. Učitelé jsou se žáky prakticky po celý den. Není běžné, že by se schovávali do kabinetů nebo trávili přestávky mimo dění ve škole. S dětmi prožívají výuku, společné chvíle, obědy i svačiny, jsou s nimi v nepřetržitém kontaktu.

Jedna věc jsou ideje a představa, jak chceme vzdělávání dělat. Pak ale přichází praktická realita – dokument je třeba sepsat, projít požadavky a vše zpracovat v určité formě. Objevily se v Kairosu nějaké technické nebo organizační překážky, které tvorbu ŠVP komplikovaly?

Z technického hlediska tvorbu ŠVP nic zásadního nekomplikovalo. Když jsme se dohodli, že škola něco připraví do dalšího setkání, vždy to skutečně splnila. Na začátku každého následujícího setkání jsme se pak společně vraceli k předchozí práci a reflektovali, co se podařilo a co je ještě potřeba dopracovat. Důležité bylo, že paní ředitelka za tvorbou a úpravami ŠVP jednoznačně stála. Má ve škole silnou přirozenou autoritu. To je pro vedení školy velká výhoda.

Na konci některých setkání si pedagogové rozdělili, kdo připraví kterou část a jak bude dále postupovat. Fungovalo to dobře. Tým navíc není příliš početný, a proto se může snáze domlouvat. Je rozdíl koordinovat deset až patnáct lidí a řídit školu se stovkou zaměstnanců, kde už je obtížné všechny svolat, informovat a průběžně s nimi komunikovat. Ve sboru je navíc zřejmá neformální kultura: kolegové si tykají, oslovují se křestními jmény a nepůsobí na mě dojmem prostředí zatíženého formalismem.

VIDEO. Rok s novým ŠVP: tři školy, různé cesty a společné zkušenosti

U rodičů, kteří dávají dítě do školy typu Kairos, lze předpokládat, že alespoň rámcově vědí, jaké pojetí vzdělávání pro své děti volí. Přesto, je výsledný ŠVP srozumitelný i pro širší laickou veřejnost? Nebo je to dokument určený především pro inspekci a odborníky?

Myslím, že je velmi dobře srozumitelný a kvalitně zpracovaný. Škola se vyhnula úřednickému jazyku a popisuje věci tak, jak je skutečně chápe a jak chce pracovat. V průběhu průvodcování jsme několikrát narazili na potřebu upravit některé pojmy, aby byly v souladu s RVP, ale podle mě se to podařilo. Dokument je přehledný, dobře členěný a působí velmi promyšleně. Rodič, který si jej otevře, v něm najde logickou strukturu. Ta začíná obecnými částmi, ale zároveň srozumitelně vysvětluje vizi školy, její rituály, způsob komunikace i základní myšlenky vzdělávacího přístupu. Je také pravda, že rodiče žáků Kairosu jsou většinou velmi dobře vzdělaní lidé. Rodiny, které se rozhodnou dítě do takové školy dát, obvykle očekávají určitou přidanou hodnotu a aktivně se zajímají o vzdělávání svých dětí.

Má škola svůj ŠVP zpracovaný pouze v jedné podobě pro všechny nebo má i nějakou zjednodušenou verzi právě pro rodiče?

Jde o jeden dokument, který splňuje všechny požadované náležitosti, zároveň je ale velmi dobře graficky zpracovaný. Pracuje s přehlednou strukturou a vizuálně znázorňuje důležité pojmy. Čtenáře to podle mě vybízí, aby se do dokumentu opravdu začetl a prostudoval si ho. Za rozumné považuji také to, že některé části zařazuje do příloh ŠVP. Samotný dokument díky tomu zůstává kompaktní a přehledný, přičemž na podrobnější pravidla se může jednoduše odkazovat v přílohách. (ŠVP si lze prohlédnout zde, pozn. red.).

Co si podle vás mohou z Kairosu vzít běžné školy, které zůstávají u tradičnějšího uspořádání výuky a nepracují primárně v tematických blocích?

V první řadě bych zdůraznil průběžné sledování pokroku žáků. Škole by nemělo jít pouze o to, jakou aktuální úroveň dítě dosahuje, ale také o to, kam se posunulo. Tento princip je přenositelný i do tradiční školy. Kairos vzdělává také žáky s upravenými vzdělávacími podmínkami, běžně se zde účastní výuky i žáci ve třetím stupni podpůrných opatření. Má to pozitivní dopad také na ostatní děti, které si přirozeně zvykají na skutečnost, že někdo může mít určité znevýhodnění nebo potřebovat jinou podporu.

Další inspirací může být důraz na aktivní účast žáků. Každá škola samozřejmě nemůže převzít celý model Kairosu, ale může dávat dětem více prostoru pro diskusi a spolurozhodování o některých věcech školního života. Nemám tím na mysli, že by žáci určovali podobu školního vzdělávacího programu. Mohou však například ovlivnit, kam škola pojede na exkurzi, nebo přicházet s návrhy, které pedagogové berou vážně.

A za důležité považuji také větší zapojení rodičů do života školy. V řadě škol se komunikace s rodinami omezí na dvě třídní schůzky ročně. Kairos rodiče průběžně informuje, zve je na akce a buduje s nimi aktivnější vztah. To je podle mě velmi dobrá praxe.

Co je podle vás naopak zcela nepřenositelné? Co patří specificky k DNA Kairosu a běžná škola to nemůže jednoduše převzít?

Obtížně přenositelná je především téměř úplná svoboda, kterou škola žákům poskytuje. V běžné škole je určité procento dětí – řekněme kolem pětiny –, které se bez vnější struktury a určitého „pevnějšího řádu učit nebudou. V Kairosu takoví žáci podle mé zkušenosti nejsou. Proto tento model nelze bez dalších podmínek jednoduše přenést do každé školy.

Jaký největší profesní „aha moment“ jste si z průvodcování v Kairosu odnesl?

Asi především zjištění, že tento model skutečně funguje. Přiznám se, že zpočátku jsem byl trochu skeptický. Přemýšlel jsem, zda škola není až příliš volná a zda se vzdělávání neproměňuje spíše ve volnou zábavu pro žáky. Ale opravdu tomu tak není. Zaujalo mě také, jak škola pracuje s pochvalou. Zpočátku mi připadalo nezvyklé, že žáky nechválí příliš často. Neznamená to, že by je neoceňovali vůbec, ale spíše vedou žáky k tomu, aby sami dokázali rozpoznat, že se jim něco podařilo, a měli z vlastní práce dobrý pocit. Nejde tedy o neustálé ujišťování, že je vše „dobře“, ale spíše o podporu vnitřní motivace – dosáhl jsi toho, co sis předsevzal, a můžeš pokračovat dál.