BLOG. „Čumění do papíru“ není nejlepší metoda, jak se něco naučit

Na základní škole člověk stráví 9 let svého života, což je z hlediska času tolik jako střední a vysoká škola dohromady. Přemýšleli jste někdy nad tím, co opravdu důležitého si ze základní školy odnášíme? Co každý z nás pak opravdu využívá a prokazatelně nám v životě pomáhá?

Kdybych si měl vybrat jednu jedinou věc, kterou by mi základní škola měla dát do dalšího života, přál bych si osvojit si dovednost naučit se cokoli, co potřebuji. Naučit se to, když to chci nebo potřebuji. Taková dovednost byla žádaná v minulosti a o to víc je žádaná v dnešní době rychlých změn, nemluvě o budoucnosti.

Už nyní jsou pracovní pozice, které umělá inteligence začíná nahrazovat nebo mění jejich fungování. Mluví se o čtvrté průmyslové revoluci (např. Světové ekonomické fórum, OECD) a o tom, že čtvrtina pozic se v horizontu 5 let (psáno v roce 2023) buď zcela transformuje, zanikne, nebo nově vznikne. A to mluvíme jen o trhu práce, člověk se ovšem potřebuje učit i mimo pracovní dobu, aby vedl spokojený život.

Pokud tedy chceme ve škole děti připravit na budoucnost, je tato dovednost klíčová. Takto ji označují i nové RVP, v nichž se doslova píše: „Klíčová kompetence k učení představuje schopnosti využívat takové metody a strategie, které vedou k efektivnímu učení, k organizování a plánování vlastního učení, ke kritickému myšlení, k důležitosti ověřování dat, seznamují žáka s nástroji pro efektivní učení i s důležitostí vlastní snahy, koncentrace a vůle pro učení se nových věcí. Klíčová kompetence podporuje motivaci převzít odpovědnost za vlastní učení i za rozvoj svého potenciálu, a to v celoživotní perspektivě.“

Ve Scioškolách máme klíčovou kompetenci k učení jako první z osmi Sciocílů a níže bych chtěl ukázat, jak s ní pracujeme a naplňujeme tak výše citovaný text RVP.

Často se ve školách řeší, co se děti mají naučit, ale je otázkou, kolik času se věnuje tomu, JAK se to mají naučit. Výsledkem je, že děti si na toto „JAK“ musí přicházet samy. Neznají šíři možností a tipnul bych si, že často jejich snaha končí něčím, co jeden náš žák nazval metodou „čumění do papíru,“ tedy biflováním věcí nazpaměť, jejich opakováním v duchu jako básničku, přesně tak, jak jsou napsané v sešitě nebo v učebnici. Hlavně vše správně odříkat, napsat do testu a většinou i rychle zapomenout. Takový styl učení na motivací příliš nepřidá.

Proč se to mám učit?

Protože u nás ve škole vnímáme dovednost „umím se učit“ jako klíčovou, tak se jí vědomě věnujeme napříč předměty a snažíme se dětem ukazovat, jak se lze věci učit, a pak necháváme na nich, co jim nejvíce vyhovuje.

Začněme zmíněnou motivací. Asi všichni známe z vlastní zkušenosti nebo od svých dětí otázky: Proč se to mám učit? K čemu mi to bude? Pokud na tu otázku máme odpověď, tak je pro nás učení smysluplnější a chceme se učit více než když je hlavní motivací třeba „jen“ špatná známka.

U nás jsme se motivaci věnovali na volitelném pětitýdenní kurzu a motivaci dáváme prostor také v jednotlivých předmětech. Bavíme se o tom, co je nebo není důležité se učit (např. proč se povinně učit další cizí jazyk, když zkušenost žáků je, že se zatím všude domluvili s angličtinou). Ukazujeme si rozdíl mezi vnitřní a vnější motivací a jak s nimi pracovat. Tedy že někdy více funguje vnitřní a někdy naopak vnější motivace, a že je dobré si to uvědomovat a vědomě s tím pracovat.

Protože u nás mají žáci prostor pracovat si na čemkoliv, co sami chtějí, mohou vnitřní motivaci pocítit naplno. V praxi to vypadá tak, že žáci mají dvě hodiny týdně, které věnují svému vlastnímu projektu. Ten se týká čehokoliv dle jejich zájmu – někdo se učí šít, někdo sestavuje robotickou hlavu, někdo píše povídky, další vyřezává a jiný se učí třeba fyziku. Ale i v jednotlivých předmětech mají žáci čas na svou vlastní práci (vlastní projekt v rámci angličtiny nebo matematiky, kde se věnují tématu, které si vyberou).

V procesu učení je kromě motivace neméně důležitým aspektem práce se zdroji učení. V dnešní době už obecně více tíhneme ke zdrojům digitálním, a o to potřebnější je dětem ukazovat, že existují i zdroje z offline světa. U těch digitálních pak dnes nabízí velký prostor mj. práce s umělou inteligencí, která je dnes nejrychlejší a dovolím si tvrdit i nejvyužívanější „odpovídač na otázky“. O to důležitější je žákům ukazovat, jaké má limity a proč jí nelze slepě věřit, protože AI není zdroj. AI je nástroj a její zdroje je potřeba ověřovat. Práce se zdroji se tak prolíná napříč předměty, podle toho, kde žáci realizují vlastní projekty, které pak prezentují. V souvislosti s prací se zdroji bych zmínil také kurz Fake news a jak je odhalit, který je součástí hodin komunikace.

Naplánovat a zvolit strategii

Správný přístup k učení znamená také umět si učení naplánovat. A nejen naplánovat, ale také plán dodržet. (Ostatně práci s deadliny všichni dobře známe.) Na plánování máme rovněž volitelný kurz, případně se o plánování bavíme, když si žáci volí své dlouhodobější projekty. Součástí plánování jsou i checkpointy a závěrečné vyhodnocení. V některých předmětech pracujeme i metodou SMARTcílů, tedy rozdělením projektu do dílčích fází.

Učení má i svou strategii. I zde žáci mohou projít pětitýdenním kurzem nebo se se strategií učení seznamují přímo ve výuce jednotlivých předmětů. Strategie – třeba při učení cizího jazyka – si žáci zkouší na konkrétních znalostech a dovednostech, které si mají osvojit. Spolu s nastavenými termíny a vyhodnocením zároveň hned zjišťují, jaká strategie jim fungovala a jaká ne. Tuto reflexi bych chtěl zdůraznit, protože je velmi důležitá u všech činností. A škola je ideální prostředí, kde si dítě může zkoušet věci naučit a reflektovat, co mu vyhovuje a co ne. Zároveň je tedy potřeba v hodinách vytvářet bezpečný prostor pro chybu a vědomou práci s ní (poučení) bez trestu.

Podporujme zvídavost

To mě vede k posledním dvěma věcem, které se mi na definici z RVP líbí, a to „vůle učit se nové věci“ a „převzít odpovědnost za vlastní učení i za rozvoj svého potenciálu, a to v celoživotní perspektivě“.

Ve Scioškolách máme výhodu, že realizujeme vlastní pedagogický výzkum, který se mj. věnuje zvídavosti, protože to je něco, co v moderním světě s přibývajícími školními léty opadá. Jak jsem psal v dřívějším článku, jedna z nejčastějších vět, když se ptám zájemců o naši školu, co je vede k přestupu, zní: „Víte on/a to byl/a vždycky tak zvídavé dítě a teď ho ve 3., 5., 6. třídě už nic moc ho nezajímá.“ U nás ve škole vidíme jasnou souvislost, že pokud žáci mohou pracovat na svých projektech a řídit si část výuky sami, silně to podporuje jejich zvídavost a vůli k učení.

Každý rok pořádáme v Lucerně konferenci, kde hlavně osmáci představují své roční projekty, které si sami zvolili a ve škole na ně mají vyhrazené dvě hodiny týdně (samozřejmě, že u většiny z nich se práce přelévá i do jejich volného času). I letos jsem měl radost, že si témata vybírají sami a nemají je přidělená tak, jak bývá zvykem. Mnoho z témat bychom totiž ani jako jejich dospělí průvodci světem vzdělávání nevymysleli. Jejich nápady na sestavení robotické hlavy, etické hackování, výrobu vlastní kolekce oblečení nebo vybudování vlastního e-shopu se šperky vycházejí zpravidla z jejich zájmu, jsou založené na vnitřní motivaci a rozvíjí jejich potenciál. Pro lepší představu o tom, jak mohou takové žákovské projekty vypadat, se můžete podívat také na náš Facebook.

Pokud však naprostou většinu času budeme dětem říkat, co a kdy se mají naučit bez ohledu na jejich zájem a tempo, jejich vůli se něco učit silně potlačujeme. Totéž platí pro převzetí zodpovědnosti.

Na závěr ještě jeden postřeh. Díky naší účasti v pilotním ověřování k nám často chodí návštěvy z jiných škol. Od jedné z návštěv jsem si vyslechl i postesknutí, že se jim líbí, jaká u nás ve škole vládne pohoda, zatímco na té jejich je daleko větší stres. Když jsme řešili, odkud ten stres pramení, došli jsme k závěru, že to jsou očekávání učitelů (a rodičů), co všechno a kdy se dítě musí naučit. Z takového očekávání pak pramení to známé „hlavně abych to všechno stihl/a odučit“.

A proto jsem se na začátku ptal, co je opravdu důležité. A pokud se děti naučí učit a budou mít do učení stále chuť, tak se pak velmi rychle naučí, co budou potřebovat a v dnešním rychle se měnícím světě získají velkou výhodu.