Škola by měla být bezpečným přístavem

Lada Stuchlá, vítězka prestižního ocenění Global Teacher Prize Czech Republic, učí na střední a vyšší odborné škole zdravotnické v Kladně  anatomii, psychologii i latinu. Do svých hodin vnáší respekt, laskavost a empatii – hodnoty, které jsou pro budoucí zdravotníky naprosto klíčové. V rozhovoru přibližuje, jak lze z obávaného mrtvého jazyka učinit živý předmět, proč dnešní generace studentů tolik potřebuje bezpečné prostředí i jak se sama brání vyhoření.

Ve svých hodinách sázíte na empatii a laskavost. Kde se tento váš pedagogický přístup vzal a jak na něj studenti reagují?

Vychází to z mého hlubokého pedagogického přesvědčení. Vnímám, že naprosto klíčové je nastavení klimatu a atmosféry ve třídě. Mám obrovskou výhodu v tom, že se s nimi setkávám průběžně během celých čtyř let studia a někdy i déle, pokud u nás pokračují ve studiu na vyšší odborné škole. Jsem součástí formování budoucích zdravotníků a sleduji jejich proměnu.  Když se po letech ohlédnu, vidím, že jsou z nich  kompetentní, zodpovědní, citliví a empatičtí zdravotničtí pracovníci s opravdovým zájmem o druhé. A z toho mám upřímnou radost.

Učíte budoucí zdravotníky. Může škola vůbec naučit empatii, nebo je to spíš vrozená vlastnost, kterou jen mírně usměrňujete?

Empatie se dá u studentů aktivně rozvíjet. Děje se tak především tím, jakou my učitelénavozujeme ve výuce atmosféru a jaké volíme metody práce. Zásadní je pro to předmět psychologie a komunikace. Tam máme vyhrazený prostor poznat sami sebe i ty druhé. Děláme například osobnostní testy, dotazníky nebo projektivní techniky.Žáky a studenty vedu k sebereflexi – aby sami dokázali zformulovat, jací jsou, proč se tak vnímají a z čeho jejich osobnostní vlastnosti  vycházejí  Zjišťujeme i typologie temperamentu a často pak zažíváme skutečné „aha momenty“. Flegmatikovi například v testu vyjde i podíl melancholika a on si uvědomí: „Ano, je to pravda, vlastně mám tyto rysy a uvnitř se tak cítím.“ Porozumění sobě je klíčovým předpokladem pro porozumění druhým.

Využíváte sebereflexi studentů přímo i při hodnocení znalostí?

Ano, když žáky a studenty  ústně nebo písemně zkouším, na závěr jsou vždy vyzváni k tomu, aby se sami ohodnotili, oznámkovali a hlavně uvedli slovně důvod, proč si takovou známku dávají a jak svůj výkon hodnotí. Vedu je k tomu, aby neustále nahlíželi na svůj učební pokrok. Aby si uměli stanovit cíl a věděli i o svých limitech. Považuji za důležité , aby vnímali vlastní odpovědnost a dokázali objektivně zhodnotit své možnosti.

Kromě psychologie učíte i latinu, což je pro mnohé obávaný „mrtvý“ jazyk. Jak se vám daří ji studentům přiblížit?

Využívám takzvanou pravohemisférovou metodu asociací. Ještě než žáci vědí, co slovíčko znamená, ptám se jich, co jim připomíná v češtině. Například slovo trachea (průdušnice) si pamatujeme přes traktor, ureter (močovod) zase jako transportér. Nefunguje to sice plošně  u všech žáků a studentů, ale ukazuji jim tím cestu, že se nemusí jen mechanicky biflovat, ale že si s jazykem lze hravě a intuitivně poradit.

V latině se navíc snažíte i o poměrně radikální redukci učiva. V čem spočívá vaše filozofie?

Společně s kolegy latináři zdravotnických škol usilujeme o to, aby byla vybraná jen ta část učiva, kterou zdravotníci skutečně uplatní  v praxi. V rámci předmětové komise latinářů zdravotnických škol, kterou zastřešují kolegyně z Ústavu jazyků 2. LF, se snažíme  odklonit od čistě gramatického pojetí k rozvíjení komunikačních a slovotvorných kompetencí  Například upustit od složitého stupňování přídavných jmen nebo omezit výuku číslovek – a naopak více posílit ustálená spojení anatomických, klinicko-patologických termínů a klinické diagnózy, se kterými se setkají ve zdravotnické dokumentaci. Teď v létě píši rukopis nové učebnice odborné  latinské terminologie, která bude postavená na tom, aby žáci a studenti dokázali na základě toho, co již znají, intuitivně analyzovat, odvozovat a překládat latinská slovní spojení. Když si třeba ukážeme, že slovo parvus znamená malý či drobný, student jménem Pavel najednou zjistí význam vlastního jména. Ve starověkém Římě se tak v rodinách často označoval poslední syn. A to je okamžik, kdy výuka začne zajímat i ty, které předtím latina neoslovila, protože si uvědomí, jak je dodnes přítomná v našem životě.

Často zdůrazňujete, že dnešní generace studentů je křehčí. Jak se to ve školní realitě projevuje?

Za devět let mé praxe na střední zdravotnické škole je tento posun obrovský. Po covidu i v důsledku dalších společenských krizí k nám přicházejí  žáci, kteří jsou zranitelnější. Mnozí z nich už mají osobní zkušenost s psychologickou i psychiatrickou péčí nebo medikací. Z průzkumů navíc bohužel víme, že české děti se do školy příliš netěší. A to je potřeba změnit. Je nesmírně důležité vytvářet žákům a studentům bezpečné prostředí. Pro mnoho z nich dnes totiž škola funguje jako hlavní záchytný bod a bezpečný prostor, protože takové zázemí často nemají ani doma. Učitel by neměl vystupovat jako chladný stroj, musí ukázat lidskost a dát žákům a studentům najevo, že  v něm mají oporu. Věřím, že v 21. století už učitel nesmí být symbolem strachu, ale spíše průvodcem a partnerem.

To ale od učitele vyžaduje velké nároky na vlastní profesní i osobní růst. Kde k němu vy sama berete motivaci?

Cítím obrovskou odpovědnost vůči svým žákům a studentům. Učitel podle mě nejen učí, ale především, inspiruje a roste společně s nimi. Pokud po budoucích zdravotnících požadujeme, aby se vzdělávali celoživotně, což se od nich v praxi očekává, musíme my sami jít příkladem a být pro ně živou inspirací. V červnu jsem dokončila studium předškolní pedagogiky a vzáří se pouštím do dvouletého studia školního metodika prevence. Ráda bych navázala hlubší spolupráci s pedagogicko-psychologickými poradnami a psychoterapeutickými centry.

Měl by se tento důraz na psychologii podle vás promítnout i do samotného systému přípravy budoucích pedagogů?

Určitě. Byla bych nesmírně ráda, kdyby se na pedagogických fakultách výrazně posílila takzvaná pedagogicko-psychologická gramotnost učitelů. Tedy schopnost reálně využívat psychologické poznatky v každodenní pedagogické praxi. Vnímám, že se tomuto tématu stále nevěnuje taková pozornost, jakou by si zasloužilo.

Abyste jako učitelka mohla být pro studenty takto pevnou oporou, nesmíte sama vyhořet. Jak vypadá vaše psychohygiena?

Řídím se tím, co řekl americký psychiatr Harry Stack Sullivan: ten, kdo neumí opečovat sám sebe, neskýtá záruku, že se dobře postará o druhé. A stejně tak Exupéryho Malý princ připomíná, že nejdříve musíme dát do pořádku sebe, teprve pak můžeme zachraňovat planetu. Můj základ proto je, že hodně spím. Dále se věnuji aromaterapii, ráda zapaluji vonné tyčinky vybarvuji mandaly u hrnku zeleného čaje,navlékám korálky a relaxuji po boku své kočky Čočky – to je činnost, která mě dokáže ztišit a ukotvit v přítomnosti. Kromě toho si vedu seberozvojový deník - Hlubina moje každodenní od Žanety Morovské, kde nacházím prostor pro reflexi.

Stala jste se vítězkou prestižního ocenění Global Teacher Prize CZ. Co vám tato zkušenost do profesního života přinesla?

Už samotný proces přihlašování byl nesmírně obohacující. Vyplňování přihlášky bylo náročné, strávila jsem nad tím tři odpoledne, protože jde o velmi obšírný sebereflektivní dotazník. Člověk se musí pozastavit, detailně se zamyslet nad tím, jak vlastně pracuje, a hlavně to umět doložit. Když se vám to ale podaří sepsat a zpětně se na to podíváte, dodá vám to obrovský pocit sebedůvěry. Uvědomíte si, že svou práci děláte dobře. Vítězství mi také dalo „hlas“ – možnost být slyšet a otevírat důležitá témata ve veřejném prostoru. V září například s naší zdravotnickou školu uskutečníme obornou akci – kulatý stůl v Senátu PČR, kde se budeme věnovat výzvám ve vzdělávání a praxi nelékařských zdravotnických pracovníků. Zároveň mám příležitost propojovat se s neuvěřitelně inspirativními kolegy Jsem vděčná, že se mohu zařadit do komunity tak skvělých učitelů.