Jsme tu pro děti a musíme pořád hledat cestu k nim

Cesta do školy, vajíčka v kuchyni, školní knihovna. Pavel Valenta hledá informatiku tam, kde ji žáci už znají. Učí na střední odborné škole v Liberci a téměř tři roky spolupracoval s NPI na metodikách pro novou informatiku. Letos získal Cenu Albertus, kterou uděluje Matematicko-fyzikální fakulta UK vynikajícím učitelům fyziky a informatiky. Práce učitele podle něj nikdy nekončí – a právě hledání nových cest může učitele chránit před vyhořením.

Když se vrátíte k okamžiku, kdy jste přebíral Cenu Albertus, jaké byly vaše první pocity?

Bylo to velmi silné. Měl jsem obrovskou radost a zároveň strach. Když jsem scházel ze schodů, říkal jsem si jen, ať nezakopnu a nevznikne nějaké faux pas. A stát vedle Daniela Stacha bylo úplně famózní, mám ho moc rád. Jakmile jsem sešel dolů, napětí opadlo. Večer jsem si pak ohromně užil.

Co pro vás ocenění znamená profesně?

Především mi potvrdilo, že jdu správným směrem a že moje práce má smysl. Zároveň si ale říkám, že nesmím stagnovat. Pořád je kam se posouvat a co zlepšovat. Jestli se kvůli ocenění změnilo, jak mě vnímají kolegové, toho jsem si nevšiml. U nás se dlouhodobě podporujeme a bereme jeden druhého jako profesionála ve svém oboru, takže respekt tam byl už předtím. Kolegové mi gratulovali, ředitel měl velkou radost. A doma děti hlavně říkaly: „Taťka byl v televizi.“ Užívám si to ještě dnes.

Učíte také žáky v oborech E. V čem je tam výuka informatiky specifická?

Naprosto zásadní je individuální přístup. Kdybych ke všem žákům přistupoval stejně, nedocílíme ničeho. Děti budou ve stresu, nebudou se na hodinu těšit a budou si říkat, že to zase nezvládnou. Nejsou na stejné startovní čáře a cílem není, aby všichni skončili na stejné úrovni. Důležitý je posun každého z nich. Někdo se dostane dál, někdo méně daleko, ale oba se posunou. To je podle mě moc důležité.

U některých žáků nestačí ani podrobný návod rozdělený do jednotlivých kroků. Zadáte například vytvoření tabulky v tabulkovém procesoru, všechno je přesně popsané, a oni přesto nevědí, kde začít. Tak přijdu a řeknu: „Otevřeme si tabulkový procesor. Kde ho najdeme?“ A teprve když ho společně otevřeme a řekneme si, co je řádek a co tabulka, začnou spolupracovat a můžeme postupně vyplňovat. Ve třídě bývá zhruba deset až šestnáct žáků a podle potřeby pomáhají i asistenti pedagoga.

Jak jim přibližujete témata, která jsou poměrně abstraktní?

Snažím se začínat jednoduchými příklady, které žáci znají ze života. Když začínáme s programováním, toho se každý bojí. Řekne se „programátor“ a žáci si představí někoho extrémně chytrého, kdo píše nějaké znaky. Tak se jich zeptám, jak vypadá jejich cesta ráno do školy: co udělají jako první a co potom. Oni mi to popíšou a já řeknu: „Super, takže jsme právě sestavili algoritmus a můžeme začít programovat.“ A oni najednou koukají: Aha, ono je to vlastně tohle.

Podobně pracujeme s informačními systémy. Ty bývají obrovské, třeba Bakaláři nebo registr vozidel. My ale začneme jednoduchými tabulkami – žáci, knihy, výpůjčky – a na nich si ukážeme, jak funguje systém školní knihovny. Nejde o to pochopit, jak fungují Bakaláři, ale princip, který je všude stejný. My učíme principy.

Hodně pomáhá, když si na to děti můžou sáhnout. Používáme třeba hru Scottie Go: z bloků kódu sestavíte program fyzicky na desce, vyfotíte ho tabletem a mimozemšťan na obrazovce se podle něj vydá na cestu. Když je kód špatně, dojde jinam, než měl. Jeden žák pak řekl: „Vždyť je to jednoduché, on udělá jen to, co mu řeknu.“ Líbí se mi, že se tu propojuje digitální s fyzickým. Většina věcí je jen na obrazovce a děti si je těžko představí. Stalo se mi i to, že žáci po praxi v kuchyni přišli s tím, že při vaření vajíček vlastně použili algoritmus. Hodinu jsme měli v pátek, v pondělí už vařili, takže si to ještě dobře pamatovali. To bylo moc hezké.

Na tvorbě metodické podpory jste se podílel také na gradovaných aktivitách. Jak ten princip funguje?

Vezmete jedno téma nebo jeden problém a zpracujete ho na několika úrovních obtížnosti. Díky tomu může stejná aktivita fungovat pro různé kategorie vzdělávání. Princip se hodí i pro různorodé žáky. Jeden s tématem teprve začíná, druhý už je dál. Pro prvního aktivitu zjednodušíte, u druhého obtížnost zvýšíte. Pro obory E je to ideální, protože tam žáci začínají každý jinde.

Metodiky vznikaly téměř tři roky, během zhruba osmi intenzivních víkendů. Z celé republiky jste se od pátku do neděle sjížděli do jedné zasedačky. Jak na ně vzpomínáte?

Moc hezky, i když to bylo náročné. Na první setkání jsem přijel dost nervózní. Nikoho jsem neznal a kolem mě byli vysokoškolští učitelé. Říkal jsem si: „Dobře, a co tady vlastně dělám já, když učím na střední odborné škole?“ Jenže ti lidé byli skvělí. Nikdo si tam na nic nehrál, každý mohl promluvit, jeho názor byl vyslyšen a dostal zpětnou vazbu. Postupně ze mě ostych spadl a začal jsem se víc zapojovat. Hodně mi to také změnilo pohled na to, jak podobné materiály vznikají. Předtím jsem vůbec nevěděl, kdo u toho stolu sedí, a občas se říká, že takové věci vytvářejí lidé někde v kancelářích, kteří o praxi nic nevědí. Tady ale bylo široké spektrum lidí a každý měl zkušenost z praxe. To jsem pochopil až na vlastní kůži.

Strávit víkendy tvorbou výukových materiálů vyžaduje velké nasazení. Co bylo tím hlavním motorem?

V první řadě samotný tým a hned za ním jeho vedení. Eva Fanfulová (poznámka redakce: odborná garantka digitálních kompetencí NPI ČR, vedla tým pro metodickou podporu nové informatiky ve středním odborném vzdělávání) ho uměla výborně stmelovat. My jsme pracovali a člověk ji někdy skoro nevnímal, ale ona dokázala vycítit, kdy je potřeba něco otevřít, podívat se na něco jinak nebo si naopak dát pauzu. Nevím, jak to dělá, ale funguje to. A hlavně jsme si sedli. Kdybychom si nesedli, nešlo by to. Každý měl nějaký názor, diskutovali jsme, podporovali se a doplňovali. Jeden člověk by něco takového sám v životě nevymyslel. A když se v týmu doplňujete, motivuje vás to vymýšlet další věci a vyřešit problém co nejlépe. Viděl jsem to i sám na sobě. U oborů E jsem někdy chtěl s náročností jít až příliš dolů a ostatní mě zabrzdili. Podívali jsme se na věc z jiného úhlu a našli řešení, které by mě samotného třeba nenapadlo.

A co vás motivovalo věnovat metodikám tolik času?

Věděl jsem, že mohou pomoct učitelům, kteří třeba nemají aprobaci z informatiky, ale přesto ji učí, což je na školách úplně běžný stav. Představoval jsem si přitom svoje kolegy. Říkal jsem si třeba: Tohle by bylo pro kolegyni super, protože z toho pochopí, jak to má učit. Bylo mi to blízké a měl jsem před očima konkrétní lidi, kterým ta práce může reálně pomoct.

Co podle vás učitel potřebuje, aby změna, jako byla nová informatika, nezůstala jen na papíře?

Určitě podporu. Když učiteli řeknete, že má najednou něco změnit, začne tápat a neví jak. A pak se může stát, že změnu udělá jen tak, aby byla na papíře, ale ve skutečnosti dál učí po svém. Proto je důležitá metodická podpora a materiály, o které se může opřít. Je skvělé, že NPI připravuje podporu globálně pro všechny školy v republice. Ale podpora musí přijít i od vedení školy, třeba už tím, že učitele informuje, že nějaká pomoc nebo vzdělávání existují. Když vedení informace nepředá, má učitel menší šanci udělat věci správně. A důležitý je i kolektiv ve škole: otevřenost, komunikace a sdílení informací mezi kolegy.

PODCAST. KYBcast – Technofígle pro každého

Může digitální rozvoj školy dlouhodobě stát na jednom nadšeném člověku?

Nemůže. V první řadě musí fungovat vedení. Jeden člověk může strhnout některé další, ale na celé škole to bez vedení fungovat nebude. Vedení musí říct: Tohle je směr a takhle se do něj zapojíme všichni. Když se mají digitální kompetence dostat i do dalších předmětů, musí spolu mluvit předmětové komise, musí se vědět, kdo co dělá, aby se to mohlo skutečně promítnout do školního vzdělávacího programu a aby se posunuly děti i samotná škola. My máme naštěstí dobré vedení a dobrý kolektiv. Ale vím, že na řadě škol všechno stojí na jednom nadšenci. Od kolegy znám příklad, kdy se jednomu takovému učiteli za rok podařilo strhnout další učitele informatiky a pak už měli větší páky přesvědčit i vedení. Ideální je, když se iniciativa lidí a podpora vedení potkají.

Co vám práce na metodikách dala do vlastní výuky?

Uvědomil jsem si, že informatiku jde dělat i jinak. Ve staré informatice to bylo hodně o textovém editoru, práci s obrázkem a podobně. Nová informatika mi dává možnost předávat dětem něco, co je mnohem víc propojené s běžným životem. A hlavně mě ta zkušenost utvrdila v tom, že člověk nesmí stagnovat. Nestačí říct: Tady mi to u těchto dětí fungovalo, tak to bude úplně stejně fungovat v jiné třídě. Nemusí. Zvlášť na odborných školách musím znovu hledat cestu, jak jim to vysvětlit, jak se k nim dostat, aby to pochopily. Ta práce vlastně nikdy nekončí, pořád hledáte nové cesty a rozvíjíte vlastní kreativitu. A myslím si, že to může bránit i vyhoření učitele. Když vás práce nebude bavit, budete ji dělat špatně, a nakonec ji možná nebudete dělat vůbec. Ty děti nás potřebují. Jsme tady vlastně pro ně.

Co byste poradil učitelům, kteří se s novou informatikou teprve sžívají?

Aby neudělali stejnou chybu jako já a nezačínali příliš složitě. Není potřeba hned dělat bůhvíjaké projekty, a to platí na odborných školách obecně. Začněte menšími věcmi, tím, co děti znají z běžného života. A potom komunikovat s kolegy, sdílet informace a nebát se. Když nevím, tak se prostě zeptám.

A co by podle vás mělo zaznít úplně na závěr?

Technologie by neměly být náhradou za učitele. Nestačí je mít a čekat, že se tím promění celá výuka. Nepromění. Bez toho, abychom věděli, jak je využít, nám samy o sobě nepomůžou.