Znalosti a dovednosti nestojí proti sobě. Děti potřebují obojí

Pavel Žalský učí dějepis a občanskou výchovu. Ve výuce využívá badatelskou metodu i projektové dny, zároveň ale zdůrazňuje, že znalosti z dějepisu rozhodně nemizí. „Znalosti jsou důležité stejně jako dovednosti, postoje a hodnoty,“ říká vrchlabský pedagog, který se letos dostal mezi finalisty ceny Global Teacher Prize Czech Republic.

Když jsme se domlouvali na rozhovoru, hned jste říkal: „Ať to ale celé není jen o badatelské výuce!“ Proč?

Protože to pak vypadá, že s dětmi nedělám nic jiného, než že si hrajeme. (smích) A to není pravda. Badatelství je sice skvělá věc, ale vždy bude jen jednou ze součástí metodického balíčku. Rozhodující je, co má být cílem konkrétní hodiny. Navíc samozřejmě nemůžete učit pouze badatelsky, protože pak byste děti pravděpodobně utavili a také by je to postupně začalo nudit.

Na jaké další mýty o své práci narážíte?

Přijde mi, že někteří kritici badatelského přístupu mají pocit, že nám jde jen o dovednosti a úplně jsme zavrhli znalosti. To je ale úplný nesmysl, není to buď, anebo. Znalosti jsou důležité stejně jako dovednosti a postoje a hodnoty. Nejde je od sebe oddělit. Zrovna v dějepisu, který učím, bude vždycky nezbytné, aby děti znaly kontext – například jména významných panovníků a časoprostor, ve kterém se zrovna pohybujeme. Badatelská hodina nemůže být vytržená z kontextu.

S žáky a žákyněmi zkoumáte dobové prameny, stavíte modely nebo hrajete počítačové hry. Nemůže se ale stát, že silný prožitek přebije kognitivní rovinu? Že si žáci zapamatují spíš, jaká byla hodina, než co se v ní probíralo?

Nemyslím, že by nadšení dětí mohlo představovat nějaký problém. Naopak. Že děti hodina baví, je obrovská přidaná hodnota. V tu chvíli se chtějí učit a učí se. Pamatují si věci a později je dokážou použít. Pro mě je proto důležité, aby se děti v hodině cítily dobře a uvolněně, abychom na sebe byli naladění. Nicméně určitá zátěž potřeba je, když to není výzva, nudí výuka stejně, jako když je náročná příliš. Nemusí ale sedět ztuhlí v lavicích a jen reprodukovat to, co píšu na tabuli. To podle mě výuku zabíjí.

Máme i hodiny, kdy jim řeknu: Teď potřebuju vědět, jestli ty znalosti opravdu máte a umíte je aplikovat. Já vás teď budu sledovat a pomůžu vám, když to bude drhnout. To už není žádná velká zábava. Je to namáhavé, děti se u toho potí a musí přemýšlet. Ale myslím, že když vědí, proč to děláme, a vědí, že jindy si zase zahrajeme nějakou hru, funguje to velmi dobře.

Jak má vaše škola nastavený systém hodnocení?

Máme klasický systém se známkováním od jedničky do pětky. Zatím nemáme plošně zavedené slovní, kriteriální ani formativní hodnocení, i když se o tento krok snažíme a jako sbor se na něj chceme připravit.

Není pro vás obtížné některé aktivity z hodin hodnotit známkami?

Nemyslím, že by badatelství bylo těžko hodnotitelné. Jen je potřeba vše dobře nachystat. Když mám kritéria, která dokážu férově ohodnotit, známkuji je. Je ale pravda, že u některých aktivit je hodnocení opravdu složité. Tam raději dávám zpětnou vazbu, ale nechci známkovat, protože by to třeba nemuselo být fér.

Jak konkrétně nastavování kritérií a hodnocení vypadá?

Se žáky mám od začátku roku nastavené podmínky. Když dokončíme tematický celek, řeknu jim, že příště ho budeme písemně opakovat, abych viděl, jak na tom skutečně jsou. Písemné ověření má dvě části. Jedna je faktografická – časoprostor, důležitá jména, pojmy, které mají vysvětlit vlastními slovy, nebo některé letopočty. Druhá část je analytická a pracuje se při ní s prameny. Snažím se ji připravit tak, aby žáci například dostali pramen, který nikdy předtím neviděli, a dokázali ho vyhodnotit a analyzovat na základě znalostí, které už mají.

Změnil se za deset let, co ve školství působíte, váš pohled na smysl vzdělávání?

Když jsem začínal učit, měl jsem pocit, že škola musí být hlavně o znalostech. Nějaké hry jsem dělal, ale spíš proto, aby děti bavily. A ne vždy jsem promýšlel jejich cíle. Postupně mi došlo, že pokud se děti budou ve škole cítit dobře, budou mít důvěru k učiteli a dobré vztahy, budou se lépe učit. Nemyslím tím, že musíme být všichni kamarádi a objímat se. Jde o důvěru a bezpečné prostředí. Proto pořád řeším wellbeing a bezpečné prostředí. Ne jako něco navíc, ale jako podmínku toho, aby se děti mohly dobře učit.

To předpokládám ovlivňujete i z pozice třídního učitele…

Ano, mám teď deváťáky a jsme spolu čtyři roky. Zažil jsem s nimi období, kdy to bylo opravdu náročné. Dnes je ten vztah úplně jiný. Samozřejmě nejsou bez průšvihů, ale je tam velmi hezký vztah. Máme pravidelnou pondělní třídnickou hodinu a když je potřeba řešit něco většího, škola nám umožní najít prostor i jinak.

V jednom z dřívějších rozhovorů jste říkal, že se děti snažíte připravovat na skutečný svět, který není rozdělený na jednotlivé předměty. Jak se vám komplexní přístup daří prosazovat v, řekněme, klasické škole?

Mám velké štěstí, že mi vedení vychází vstříc i u někdy dost odvážných nápadů. Děláme velké projektové dny a tematické celky. Nedávno jsme měli projektový den věnovaný Václavu Havlovi, vloni zas projekt spojený se 17. listopadem, do kterého se zapojili učitelé napříč školou. Myslím, že právě tady je jedna z cest. Dějepis se dá propojit třeba s prací s textem, daty nebo rozvojem čtenářské gramotnosti. Témata z dějepisu můžu rozvíjet v češtině, a naopak kolegyním z češtiny můžu pomoct s historickým kontextem starých textů. A podobných propojek a souvislostí se dá najít mnohem víc.

Vychází to z iniciativy jednotlivých učitelů, nebo se jedná o součást koncepce školy?

Je to nastavené v koncepci školy, ale poměrně volně. Nemáme nikde napsáno, že projektový den musí být třeba každé dva měsíce. Zároveň však pro tohle téma vnímám velkou podporu vedení. Připravujeme vyhodnocení facilitace celého sboru, kde si pojmenujeme přesněji, na co se chceme soustředit a co chceme dělat. Myslím, že systematická práce na těchto věcech bude jedním z našich dalších hlavních cílů.

Český vzdělávací systém dává učitelům velkou pedagogickou svobodu. Je to podle vás výhoda, nebo ne?

V českém školství máme obrovskou svobodu v tom, jak můžeme učit. Já to vnímám pozitivně, ale beru jako velké mínus, že na tuto svobodu lidi dostatečně nepřipravujeme. Kdybychom byli už na vysokých školách lépe připravováni na koncepční plánování a promýšlení cílů na základě kurikulárních dokumentů, pracovalo by se s tou volností mnohem lépe.

Jak důležitá je podpora začínajících učitelů přímo ve školách?

Hrozně důležitá. Začínající učitelé jsou po vysoké často dost překvapení realitou školy a tím, co všechno práce obnáší. A druhý šok obvykle přichází ve chvíli, kdy se z nich stanou třídní učitelé.

Vy působíte jako uvádějící učitel?

Ano, dva roky jsem provázel kolegu, který k nám přišel hned po škole. Naše paní zástupkyně podporu nastavují poměrně systematicky – dbají na to, abychom se pravidelně scházeli a dávali nějaký report. Aby to nebylo jen formální. Když si s tím člověkem sednete a získáte k sobě důvěru, funguje to skvěle. Pak to není jen schůzka jednou za tři měsíce, vyplnění formuláře, podpis a hotovo.

Letos jste se dostal mezi finalisty ceny Global Teacher Prize Czech Republic. Co vám tato zkušenost přinesla?

Především mnoho nových kontaktů a přátelství. S ostatními účastníky jsme si sedli jako parta a chceme se dál vídat. Všichni lidé kolem GTP CZ jsou velmi inspirativní a na letní škole mě mile překvapilo, že mají i obrovskou profesní pokoru a pocit, že se pořád mohou zlepšovat.

V čem jste se díky tomu zlepšil vy a už jste stihl některé tipy od kolegů a kolegyň vyzkoušet u vás ve Vrchlabí?

Určitě ano. Třeba způsob, jakým jsem organizoval zmiňovaný projektový den k výročí narození Václava Havla, vycházel z workshopu, který jsem na letní škole absolvoval. To mě na naší profesi baví, že mě pořád motivuje učit se nové věci.

Jak Pavel Žalský v hodinách rozvíjí digitální kompetenci