Dobrou školu dělá silná vize

To, že je škola soukromá, neznamená, že sem děti v uniformách vozí řidič limuzínou. Jak je to, Pavle, se školným? *

Školné je 900 Kč měsíčně, což je na soukromou školu myslím poměrně málo. A my si to můžeme dovolit, protože sídlíme v budově města a město Litvínov nás dlouhodobě podporuje. Těch 900 korun používáme a vracíme zpátky dětem, respektive rodičům. To znamená, že děti mají bezplatnou školní družinu, školní klub, víc než 20 kroužků a odpoledních aktivit, učebnice i pracovní sešity. Myslím, že jsme škola pro každého. Máme zhruba 450 dětí a 70 zaměstnanců a bereme každého žáka, věnujeme se i dětem s handicapy nebo jinými problémy. Kromě 40 učitelů a vychovatelů ve škole máme i 15 asistentů. Takže jsme klasická standardní škola ze severočeského kraje.

Byl bych rád, kdyby tenhle rozhovor byl o tom, co ve škole má nebo nemá dělat ředitel. Co tě vedlo k tomu se ředitelem vůbec stát?

Tak to je už opravdu dávno, protože jsem se stal ředitelem ve třiceti letech. A nebyla to tahle škola. Jsem původně z Prahy a přistěhoval jsem se shodou okolností do Litvínova, kde jsem učil na prvním stupni. Pak přišla nabídka řídit malotřídku, spojenou základní a mateřskou školu. A tam jsem se všechno učil od začátku, včetně toho, jak zavést právní subjektivitu a jak nastavit vztahy mezi lidmi. Do toho jsem měl poměrně velký učitelský úvazek. A šel jsem do toho, protože to byla velká výzva. Chtěl jsem mít možnost ovlivnit výuku žáků, mít na starosti něco, co můžu nastavit po svém. No a po dvou letech jsem dostal nabídku řídit větší školu, která měla pět set žáků. A já jsem se svou malou zkušeností nastoupil do skvělého programu Trvalá obnova školy a přes přátele a spoustu kamarádů – ředitelů, kteří mi v začátku dávali podporu, jsem se to postupně mohl učit. A protože ve sportovce bylo více učitelů i žáků, rivalita a víceméně tradiční výuka, tak to byla pro mě opravdu těžká doba a dělal jsem na začátku spoustu chyb.

Povídej, to mě zajímá. Jaké chyby jsi dělal?

Představ si, že do školy přijde relativně mladý člověk a řídí kolegy, kteří jsou o generaci dvě starší. Přijde do prostředí, které úplně nezná, a to prostředí mu říká: Tak se chlapče ukaž. No a já jsem se chtěl ukázat a zaváděl jsem možná v počátku novinky a změny poměrně narychlo a na silu. Snažil jsem se změny hodně tlačit před sebou a do toho mě velmi zaměstnávala ekonomika, legislativa a dokumentace nebo tvorba směrnic. A myslím si, že tou hlavní chybou bylo, že jsem neměl úplně pozornost na vztazích, na klimatu školy. A kdybych mohl čas vrátit zpátky, tak to je přesně to, co bych dneska dělal jinak. Prostě si myslím, že pozornost ředitele, i když je začínající, by prostě po té adaptační době, než se zorientuje, měla být zejména na pedagogickém procesu, na budování vztahů, na vzdělávání a na vlastním seberozvoji. To si myslím, že je naprosto důležité pro to, aby ředitel nejenom vydržel, ale prostě zakrátko nevyhořel a neupracoval se.

A co podle tebe v tom společném vzdělávání učitelského sboru nejlépe funguje?

To slovo společně je důležité. Když ředitel nebo někdo z učitelů někde potká nějakou inspiraci a pak se ji snaží nadšeně a okamžitě přenést i na ostatní, tak může nastat problém. Je potřeba tu inspiraci zažívat společně. Teď jsem si vzpomněl, jak jsem poprvé vzal čtyři svoje kolegy do auta a jeli jsme se podívat do škol k mým kamarádům – k Vítkovi Baranovi nebo Honzovi Kordovi. Chodili jsme celý den po škole a sledovali jsme, co je u nich zajímavého a co bychom mohli implementovat k nám do školy. A zároveň jsme zahlídli i něco, co se nám nelíbilo a co jsme si potom jako naši cestu nevybrali. Tohle děláme doteď a přijde nám to velmi užitečné.

Ono to zní jednoduše, že jsi vzal čtyři kolegy do auta, ale pro někoho to může být úplné sci-fi, že pojede s panem ředitelem do jiné školy zkoumat, co tam dělají lépe.

Víš, já si myslím, že to jednoduché je a že ředitel na to prostor určitě má. A ta karta se teď obrací, teď se jezdí hodně k nám a já z toho mám radost. Stačí, když mi ředitelé zavolají a domluví si, že by je třeba zajímalo to, jak učíme, jak hodnotíme nebo jak děláme instrumentální uvědomování, a rádi ve škole spoustu kolegů přivítáme, protože i pro nás je to učení. Jsem rád, když dostaneme zpětnou vazbu a reflexi na naši práci. Zároveň si umím představit, že pro určitý typ sborovny je dobré, když si pozvete nějakého mentora nebo lektora. Pro nás bylo velmi rozhodující, že jsme dlouhodobě pracovali s externími mentory, kteří k nám přijížděli, znali kolegy, znali naši školu, dělali otevřené hodiny, a to teprve budovalo tu důvěru, která, myslím si, je u nás ve škole v tomhle smyslu dodnes. A zároveň dneska, po dvaceti letech a po zkušenostech s tím současným týmem, je pro nás asi největší výzvou vzdělávání v dlouhodobých výcvicích, ideálně transformačních, kdy kolegové opravdu jezdí se vzdělávat velmi dlouhou dobu a budují například mentorské dovednosti. My jsme škola, která využívá metodu instrumentálního uvědomování, dříve Feuersteinovu metodu, takže to jsou dlouhodobé výcviky a čím dál tím víc kolegů si je vybírá, protože vnímají, že je potřeba nejdříve změnit sebe, a pak teprve pracovat na dovednostech, které směřují k dětem.

Představ si, že jsem učitel u tebe ve škole a mám nějaký výborný, ale možná i bláznivý nápad anebo mi něco fakt leží na srdci a potřebuju si s tebou o tom vážně pohovořit. Co takový učitel musí udělat, aby s tebou mohl mluvit?

Mě napadá, že normálně přijde. Asi je to to úplně nejjednodušší. Ale kdybych to měl nějak usadit, tak děláme dvakrát do roka rozhovory s učiteli. To je standardizovaná dlouhodobá věc, která je užitečná pro vedení i pro učitele. Více méně celé září se scházíme s učiteli na hodinový motivační rozhovor, já, můj pan zástupce a kolega, se kterým se bavíme, co je jeho cílem na ten školní rok, co by chtěl dělat, v čem potřebuje podpořit a tak dále. No a pak ty reflektivní rozhovory pokračují někdy v březnu v dubnu, kdy zase vyhodnocujeme cíle, kdy se bavíme zase o tom, co učitel potřebuje, jak se mu daří a už třeba s ohledem na příští rok.

A co když nejsem učitel, ale žák. Co mám udělat jako žák 5. B, když chci mluvit s panem ředitelem?

Můžeš zaťukat na ředitelnu, slušně pozdravit a říct, že něco potřebuješ, a já tě rád vyslechnu anebo mě můžeš potkat na chodbě... já totiž hodně dbám na takový svůj ranní rituál. Nejdřív si dám kafe a případně vyřídím to nejnutnější. A pak zhruba od půl osmé do osmi procházím školou a povídám si s učiteli i s dětmi. Jenom tam tak jako jsem a snažím se vnímat atmosféru školy, případně něco nebo někoho podpořit a snažím se o to, aby to bylo co možná nejméně formální. A to mě baví, protože mě baví chodit za dětmi a bavit se s nimi. A opravdu se snažím zaměřovat pozornost na to, abych tam byl pro ty lidi, abych tam případně budoval vztahy a abych držel hodnoty a pěstoval klima. A to si myslím, že se dělá právě tak, že se hodně chodí mezi lidi.

A co konkrétně ještě děláš, kromě toho, že špacíruješ po škole, abys pěstoval klima školy?

Tak třeba nepředbíhám ve školní jídelně a klidně se zařadím do fronty, pokud tedy nemám něco urgentního, a bavím se tam s dětmi. Napadá mě, že se přezouvám stejně jako všichni ostatní. Často jdu za dětmi do výuky mrknout se, jak se mají, anebo když se procházím o naší třicetiminutové velké přestávce po škole, tak velmi rád vždycky kouknu do třídy a pobavím se s dětmi, protože jich spoustu znám. A znám i ty, kteří nějak vybočují z řady a rád se vždycky zeptám, jak se mají a jestli něco nepotřebují. Stejně tak si myslím, že děti můžou kdykoliv přijít za mnou, a také se to občas děje, že jenom tak přijdou popovídat si, a to mi dělá rozhodně větší radost než vyřizování e-mailů.

A pomáhá ti v tom budování klimatu nějak vize školy?

Určitě a naprosto zásadně. My velmi dbáme na to, abychom měli vizi. A třeba na té poslední, která je za těch 20 let už třetí, jsme se sborovnou a dalšími zaměstnanci, ale i s žáky a zástupci žáků a s rodiči pracovali téměř dva roky. A bylo to pro nás velmi užitečné. Ta vize má nakonec dvě slova: Rosteme spolu. A prostřednictvím těch dvou slov a jejich vysvětlení – co konkrétně to znamená pro žáky, zaměstnance i rodiče, do systému zavádíme nové procesy. A co neodpovídá té vizi, tak to do školy nezavádíme.

Mluvil jsi o klimatu školy a vizi. O vztahu ředitele k učitelům a k žákům. Jak ale pěstuješ vztahy mezi dětmi? Kde a kdy a jak? Děje se to ve třídách, nebo mimo školu nebo jak to děláte?

Těch činností je celá řada. Už před mnoha lety jsme zavedli pondělní třídnické půlhodiny, kdy je od 8 do 8.30 třídní učitel se svojí třídou. Tam mají všichni možnost se naladit na nový týden a říct si spoustu věcí. Drtivá většina třídních učitelů pak pokračuje první vyučovací hodinu předmětem osobnostně sociální výchovy. A také jsme zavedli třicetiminutové přestávky a už před lety jsme zrušili zvonění. A vlastně se nic nestalo. Děti jsou ve třídách včas, učitelé také a je tam pohodovější atmosféra. Pak to jsou různé další aktivity. Máme třeba rituál předávání dětí z 5. do 6. ročníku, kde děti spí ve škole a předávají si je kolegové z prvního na druhý stupeň. Máme spoustu výjezdů, například každé září jedou děti z druhého stupně na adapťák s třídními učiteli. Máme spoustu kurzů, jako je turistický kurz v rumunském Banátu, nebo lyžáky nebo i kratší školy v přírodě na prvním stupni. Takže těch aktivit, kde se tmelí dětský kolektiv a ladí se se svými učiteli, je celá řada a myslím si, že to do školy patří a že je tohle potřeba podporovat a dělat.

A co myslíš, je to, o čem se tu spolu bavíme, pedagogický leadership? Nebo to je ještě něco jiného?

Asi ano, je. Pro mě je pedagogický leadership zaměření pozornosti na žáky a na učitele. Ředitel je ve škole od toho, aby měl nějakou vizi, aby tu vizi žil, aby ji naplňoval a delegoval, aby dělal děti i učitele zodpovědnější, aby tu svoji vizi i vizi školy mohli naplňovat. A já už mám kolem sebe skvělý tým lidí. Začnu od zástupce, který dělá suplování, rozvrh, se kterým řešíme úvazky a to je starost, kterou já vůbec nemám. Paní ekonomka dělá víceméně všechny ekonomické výkazy, kterým já se ani nepokouším rozumět. Pan školník se tak skvěle stará o budovu, že dokáže komunikovat s firmami, dokáže si rozplánovat činnosti, takže mně stačí se s ním vidět každé pondělí na 10 minut, aby mě informoval o tom, co se děje. A samozřejmě celý pedagogický sbor.

Ty jsi na začátku říkal, že ředitel by měl mít také nějakou svoji silnou osobní vizi. Jaká je tedy právě teď ta silná osobní vize Pavla Škramlíka?

Žít nějaké hodnoty, protože nestačí o nich mluvit. Ale žít je. Pracovat na svém seberozvoji. Být tu pro lidi. Být v klidu. To souvisí s tím seberozvojem. A to, co budu opakovat neustále, mít pozornost na tom, co je ve škole důležité, a to jsou děti. A pokud tohle čte někdo, kdy by rád řídil školu, chci mu říct: Jděte do toho, protože ta naše práce je jedna z mála, která dává obrovský smysl.

Děkuju ti za rozhovor, a ještě se tě na závěr zeptám: Co si myslíš o dnešních dětech? Učitelé často mluví o tom, jak je obtížné je učit a že jsou jiné a tak dále...

Jsou to děti. Myslím, že jsou v mnohém podobné předchozím generacím. Mění se svět, tak by bylo s podivem, kdyby se neměnily děti. A škola se musí změnit tak, abychom jim rozuměli. Svět se zrychluje, na děti je kladena spousta nároků a možná je prioritně na rodině, ale také na škole, aby s tím uměly zacházet. Abychom my, učitelé, se měnili natolik, že těm dětem porozumíme. Abychom v nich budovali samozřejmě znalosti a dovednosti, ale abychom také dbali na kompetence, na podporu jejich různých inteligencí. Aby se dokázaly adaptovat na věci, které přicházejí. Aby si dokázaly najít svoji cestu, aby se celoživotně učily, protože dneska je to nutnost. Aby uměly využívat technologie, ale aby je využívaly s mírou. Aby rozuměly životu kolem sebe. Aby držely hodnoty. A od toho si myslím, že je prioritně rodina, ale také škola, která v tomhle má nezastupitelnou roli.

* Známe se spolu velice dlouho, a tak si v rozhovoru tykáme.